literární západ

Kdo by se nezasmál, když v komentáři k minulému Zápisníku dr. No označil jeden čtenář akademickou příručku V souřadnicích mnohosti bez okolků za “zbytečnou knihu“. Což o to, zbytečná určitě není, není to však také v žádném případě dílo bez vady a hany. S výjimkou upozornění na to, že kvůli vynechání autorů jako Michal Šanda nebo Pavel Rejchrt (a dalších) mají autoři příručky cosi jako široširý kabát z ostudy, jsme však danou publikaci nikterak zevrubněji nerecenzovali: to přenechme jiným, přičemž pisatele chvalozpěvů neberme vážně. Vrány k vranám sedají i sedávají.

Všímali jsme si v Zápisníku dr. No v prvé řadě míry zastoupení západočeských autorů v této knize či v této vědecké publikaci, dozajista sepsané v rámci výzkumného grantu, který se musí v nějakém časovém termínu splnit ať se děje co se děje a padni komu padni. Psali jsme o ní jistěže s vědomím, že to západočeské zastoupení nijak velké zřejmě nebude a nejspíše ani být nemůže, načež jsme resumovali, které jméno z regionu se přece jenom v příručce objevilo a které nikoli. V podstatě nešlo o nic víc. Koneckonců proč si nepřiznat, že mnozí pražští čili metropolitní autoři (a to zdaleka nejenom Šanda a Rejchrt) dopadli v určitém ohledu dokonce ještě hůř než západočeští a jiní regionální tvůrci. O nich se ví, pouze pisatelé příručky o nich jako by nevěděli.

Náš polemický text byl skoro okamžitě k dispozici rovněž na Facebooku a posléze vyvolal poměrně rozsáhlou diskusi, která se zakrátko přelila i do „badatelské“ korespondence. Protiargumenty nezazněly, zato demagogická obrana vyvřela doslova obratem. Prý v knize chybí i mnozí další výrazní autoři, tudíž vo co gou? No dobře, ale proč v ní chybí? Proč tam nejsou nebo proč bávají často odbyti? Vo to gou! To se v celém Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR nenašel jediný odborník, který by se zastal zrovna uvedeného Michala Šandy? Autora mnoha pozoruhodných a příznivě recenzovaných knih? A nejen zastal, ale i zamezil jeho vyškrtnutí a vyloučení? Proslýchá se, že Šandu nemá rád Karel Šiktanc: kvůli tomu mají být jakékoli, větší i menší zmínky o autorově tvorbě sakumprásk vyřazovány z příruček a jeho básně z antologií?

Připomíná to neblahé doby, kdy se naopak Šiktancovo jméno nesmělo objevit ani v příručkách, ani v antologiích. (Jméno či texty mladého Šandy tenkrát jistěže také nikoli.) Že by jakási neonormalizace, o níž se mluví stále hlasitěji? Leč o Michala Šandu koneckonců tolik nejde (byť v případě zamlčení autorových knih kráčí o šerednou badatelskou botu), kvalita jeho knížek je závažnější a dlouhodobější kulturní počin než momentální zaslepenost některých akademiků: šlo pouze o elementární příklad. Vždyť právě tak byla směrem k pomyslným kulturním odpadkům odkopnuta přece i Jakuba Katalpa, jejíž prózy si určitě zaslouží nesrovnatelně větší interpretaci než jedinou bezbarvou zmínku. Jenomže Katalpa nevysedává u vrbiček a není tolik na očích.

Truchlivé je, že sám fakt určité rekapitulace přítomnosti či nepřítomnosti západočeských literátů vyvolal tuze prapodivné reakce. To teď budeme muset vysvětlovat, proč v publikaci není nikdo třeba z Lanškrouna? zazněl jeden pohoršený, ba rozezlený akademický hlas. Tak pozor: hoši ze severní Moravy toto konstatování asi budou trávit velice, ba velmi těžce, ale Plzeň opravdu není Lanškroun. Ba ani Landskrona. Také nepřirovnáváme Ostravu kupříkladu ke Starému Plzenci, ač ten byl se svou Radyní na světě a v českých dějinách dávno před ní. (Pozor: dr. No má Ostravu a „Ostravaky“ rád, jen to umění polemiky tam občas nějak chřadne.) Kdyby se přišlo na to, že také v Lanškrouně žije nějaký zajímavý literát, pak by se slušelo zastat se ho a tvrdit neméně kategoricky, že ten neznámý Lanškrouňák by si v publikaci zasloužil samostatný medailon mnohem víc než… Zasloužil, ovšem málo platné: ten pan nebo paní z Lanškrouna by nebyli ani z Prahy, ani z Ostravy, takže co by v publikaci pohledávali… Ani oni stejně jako Katalpa přece nepatří k těm, co spolu mluvějí a co se navzájem zdravějí.

Leč málo platné, uvedení regionální tvorby do širšího kontextu českého písemnictví neleží pouze na bedrech pražské akademické obce. Poznovu připomeňme jednu starší, leč pramálo veselou zkušenost ze světa literární kultury: když se svého času v Akademii věd připravoval Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (dokonce dvoudílný), byly pobočky Obce spisovatelů v jednotlivých regionech vyzvány, aby po zralé úvaze navrhly autory, jejichž tvůrčí medailony či slovníková hesla o jejich tvorbě by v dané příručce rozhodně měly figurovat. Zjednodušeně řečeno všechna regionální spisovatelská centra na tuto výzvu reagovala, pouze oslovení plzeňští bohemisté na ni takříkajíc „hodili bobek“. No bodejť, museli by hnout prstem a dokonce i mozkovým závitem!

Výsledek se dal předvídat: zatímco jiné regiony, ať to jsou severní Čechy nebo střední Morava nebo jižní Čechy atakdál apod., mají v uvedeném akademickém Slovníku více či méně důstojné zastoupení (jistěže s přihlédnutím k situaci na konci devadesátých let minulého století a tehdejšího tisíciletí), leč literáti západočeští mají v této publikaci – v tomto případě především vinou vlastní liknavosti a ležérnosti, přesněji řečeno vědecko-výzkumného odstrašujícího nemravu – naopak zastoupení značně nedůstojné. Nemírně nedůstojné. Na žádné nafoukané Pražáky či Brňáky to přitom v Plzni ani jinde nemohou svádět. A na sebe? Že ve své krátkozraké nafoukanosti tenkrát neráčili ani odpovědět? Tak to pochopitelně teprve nikoli.

Slovníky, příručky, antologie… Čas už dávno škube oponou a zdá se, že dozrál k přípravě nějakého nového Slovníku nebo Slovníčku západočeských spisovatelů. Přičemž rozhodně nejenom členů Střediska západočeských spisovatelů, nýbrž i těch, kdo jsou s regionem tak či onak (v současnosti, případně i v minulosti) tvořivě spjati a kdo se nějakým způsobem podílejí na kulturním a literárním životě v dané oblasti. Zůstaneme-li u nebožtíků, naprosto jednoznačně by v takové publikaci měl být i Karel Trinkewitz (z Rabí), i Luboš Vinš (z Blatné) nebo i nedávno zesnulý Vilém Stadtherr (původem ze Stodu). Odborným měřítkem by mělo být stejně jako v jiných případech to, čemu se říká „prokazatelná literární činnost“ neboli systematická a hodnotná tvůrčí práce. Případně též kulturněhistorická. Oporou by se mohla stát nedávná antologie Na dva západy a její autory by bylo záhodno doplnit o některá další jména. Neboť takhle se badatelé sestavující knihu V souřadnicích mnohostí nemohou opřít o žádnou novější regionální lexikografickou publikaci, neprotekčně mapující západočeskou literární současnost. Pravdou je, že ani v Lanškrouně ji nemají.