literární západ

Zdálo by se, že literárních cen je docela hodně, byť se některé ve vší tichosti vytrácejí z obzoru (kdopak kdy slyšel kupříkladu o udělování Ceny Josefa Hory, proti níž ostře protestovali básníkovi potomci?). Cen však přibývá, možná kupodivu, možná trochu neznatelně, nicméně do českého literárního světa přicházejí pořád další – například Česká kniha, kterou v druhém ročníku soutěže (s řádnou porotou) obdržela v západních Čechách žijící Jakuba Katalpa, západočeskými fištróny veskrze řevnivě opomíjená, a která nyní vstupuje již do čtvrtého ročníku své existence. Tou se však nebudeme zabývat, vrátíme se k jinému vavřínu či k jiným vavřínům, jejichž předávání sice připomíná ze všeho nejvíc dosti prostoduchou estrádu, nicméně si vydobyly místo v televizním programu (byť již byly po loňském roce z ČT2 přesunuty či odsunuty do ČT artu).

Můžeme této ceně nebo této estrádě i nadále říkat minerálková záležitost, neboť, ano, nemýlíme se, kráčí o polokomerční Magnesiu Literu, v jejímž rámci jsou kromě hlavní Litery (spojené s nemalým finančním obnosem) udělovány rovněž dílčí Litery za poezii, za prózu, za objev roku atp. A také si můžeme sentimentálně až nostalgicky zavzpomínat na nepříliš vzdálené příznivější časy, kdy velice blízko výraznému ocenění byla básnířka Karla Erbová a kdy zakrátko po ní Literu za poezii získal plzeňský Josef Hrubý: rozuměj vskutku Literu za poezii, nikoli Magnesii Literu, jak málo zasvěceně tvrdily skoro všechny západočeské tiskoviny. Zápisník dr. No a Literární Západ arciže nikoli. Ve hře bývala i Jakuba Katalpa. V posledních letech literární Plzeň vesměs přichází zkrátka a není se popravdě řečeno čemu divit. Ačkoli bychom si dovedli velice dobře představit, že by v této soutěži mohl uspět jak namátkou Robert Janda, tak namátkou nedávno i Ivo Hucl (jako objev roku). Možná i jiní. Leč nenasazujme si růžové brýle.

Předávání pestrého šlojíře Liter již máme v televizi za sebou, leč kdo pořad neviděl, mohl si výsledky přečíst v novinách a dozajista si ušetřil veliké zklamání. Ani k tomu se vracet nehodláme a opravdu nemáme zapotřebí. Nakonec jsou totiž mnohem zajímavější komentáře, které se v souvislosti s Magnesií Literou vynořily či vyrojily a které si (konečně!) kladou závažné otázky nebo přicházejí s pochybnostmi, rozuměj hovoří o něčem, o čem se dávno již tuze dobře vědělo, leč o to víc se o tom, přímo poplzeňsku, upejpavě mlčelo a mlčelo. Například Miroslav Balaštík, dlouhodobý šéfredaktor brněnského literárního měsíčníku Host, se teď na Magnesii vysloveně rozlítil a svou úvahu pojmenoval záměrně polemicky: Marginalia Litera. Balaštík má za to, že poroty (zvláště v prestižních kategoriích jako próza, poezie aj.) dávají přednost „margináliím“ (neboli knihám určeným pro menší, náročnější čtenářskou obec) před tituly, které by dokázaly oslovit mnohem širší veřejnost.

V této souvislosti brněnský literární kritik podotýká, že Magnesia Litera má za sebou léta tápání, kdy byly oceňováni rumunští autoři nebo různé fotografické, historické a uměnovědné publikace, nikoli tedy česká beletrie – i když zároveň Balaštík upřímně žasne, jak mohl kupříkladu Jan Němec („za knihu neskonale slabší…“) v loňském roce uspět. Prý tenkrát nad svým oceněním upřímně žasl i vyznamenaný laureát. Našeho kritika pohoršuje, proč v dílčích nominacích nefigurují vskutku pozoruhodné literární novinky – a jejich nevysvětlitelnou absenci přirovnává k tomu, jako kdyby v nominacích na Zlatého slavíka chyběl Karel Gott nebo Lucie Bílá a mezi nominanty by potom figurovali pouze jejich „náhradníci“. Přitom česká literatura „potřebuje kvalitní mainstream jako sůl, potřebuje své Lucie Bílé,“ prohlašuje Miroslav Balaštík, a proto je prý autory a knihy, které se k tomuto postavení alespoň blíží, zapotřebí „hýčkat a oceňovat“. To znamená zahrnovat je cenami? Pak ještě kritik připomíná, že spisovatel či básník, který už nějakou cenu má, je u porot v apriorní nevýhodě, byť by v dalších letech napsal a vydal sebelepší knihu. Což je ostatně navlas stejné jako u západočeské Ceny Bohumila Polana.

Rovněž nemálo prestižní, byť nepříliš dlouho vycházející týdeník Echo si klade v jednom ze svých nových čísel otázku, jakou hodnotu a smysl mají ceny Magnesia Litera i soutěž samotná – a v tomto kontextu se v redakční preambuli táže, kam se ubírá česká próza a poezie a také „k čemu je“ nově založená Asociace spisovatelů. Z časopiseckého kulatého stolu stojí za to vyzdvihnout alespoň některé sentence, které se týkají obecného postavení naší literární tvorby a literární kultury. A tak se tu setkáme například se zajímavým tvrzením, že je zvláštní, „jak se vžilo nekonečné bilancování“ a že „českou literaturu ohrožují bilance“. Jiný účastník této diskuse si nebere servítky a označuje kritiky (asi že také on sám dlouhá léta psával recenze) za „ferdy poseroutky“, o kritičkách mluví se zapšklou řevnivostí jedině jako o „rádoby kritičkách“ – a celou Magnesii označuje za „tak umrněnou blamáž, až je to skvělá zábava“. Hajhou. A o stavu české literatury a filmu týž člověk utrousil zajímavý postřeh, že „doba Viewegha a Hřebejka patrně pomalu končí“, jelikož se, řečeno tenisovou hantýrkou, už sami „vyházeli“. Podstatnější ovšem je, což bylo též řečeno v diskusi, zda není příliš umělé narůstající rozdělování literatury na tvorbu mainstreamovou a exkluzivní literaturu.

Přitakáme však v této rozpravě především nonkonformním názorům prozaika Davida Zábranského, který, ač sám spisovatel, se literární kritiky kolegiálně zastal a poznamenal, že místy je přece „ve formě“. Že ale pohříchu všechno v našich poměrech souvisí s neblahým českým plebejstvím, se zakořeněnou nechutí dávat okázale najevo kulturnost. Že v Česku, nemálo prozíravě praví Zábranský, bohužel nemáme potřebu chvástat se před celou kavárnou literární přílohou s rozsáhlou recenzí kupříkladu poslední Houellebecquovy knihy, tudíž „radši držíme nákupní košík“. Načež se prozaik rozkatil a prohlásil, že obojí, to první i to druhé, je náš státní zvyk, národní manýra, jinak řečeno zjevný výraz stádnosti. Také proto by slovo „kultivovanost“ nejraději zakázal, poněvadž jde „o metlu jedněch volů na druhé voly“ a jeho užívání oboustranně vede k nechtěné frašce. Také česká média podle jeho názoru v jistém ohledu připomínají „bloudícího blba“. Vedle něj v rozpravě vysedávající a vševědoucně mluvící člověk z médií dělal, že se ho to netýká. Asi v duchu bloudil.

A co nebohá, byť bublající minerálková Magnesia Litera? Tato televizácká estráda naší doby? Podle Zábranského se svým strůjcům vymyká z rukou. Určitá firma na vodu chce totiž Literu používat coby vehiculum pro svou prodejnost, nic jiného za tím není. Proto kupříkladu rozšířila rejstřík cen o cenu za nejlepší blog, čímž chce přitáhnout mladší publikum, což Zábranský považuje za nekoncepční a nepromyšlené a blogery to de facto ponižuje. Navíc zjevně klesá úroveň tzv. předávacích scének, při nichž mají zelenou nejrůznější „literauti“. Rovněž Českou televizi však spisovatel označuje za typického „bloudícího blba“. A když v diskusi přišla řeč opět na literaturu, David Zábranský konstatoval, že sice patří k zakládajícím členům nově založené Asociace spisovatelů (AS), má však k jejímu fungování výhrady: zdá se mu být příliš elitářská – a „nevoní“ mu ani první asociační akce, totiž tzv. otevřený dopis mluvčích AS šéfredaktorovi týdeníku Respekt. Na druhé straně plně souhlasí s konstatováním, že Obec spisovatelů v soudobém stavu je nereformovatelná. Což dávno vědí všichni, ale jen někteří to pojmenovávají bez okolků.

Co dodat? Padl názor, že postupně Magnesia Litera vycouvá či bude vycouvána z televizního prostoru a stane se z ní potom (nebo tím pádem) všehovšudy jedna cena z mnoha, které jsou u nás udělovány. Co s tím? Bohužel i spoustě čtenářů v Plzni je to úplně jedno a pro jistotu v ruce třímají nákupní košík.