literární západ

Dávno, dávno již tomu! Vskutku snad v nějakém dávnověku se přihodilo, že Ústav pro českou literaturu AV ČR uspořádal v září 1994 (opravdu tudíž šlo o uplynulé jíž tisíciletí) mezioborovou konferenci s nadmíru výmluvným názvem Hospody a pivo v české společnosti. Konference to byla přímo výsostná, a kdo byl při tom, doposud na ni s láskou vzpomíná, a kdo pohříchu nikoli, mohl o ní slyšet většinou samá pochvalná slova: kupříkladu i to, že se jí jako zvídavý host zúčastnil rovněž Rudolf Zahradník, tehdejší prezident Akademie věd České republiky. Především mělo celé jednání úžasnou atmosféru: všem referujícím bylo ostatně během referátu doneseno lahodné pivo (sponzorem vědecké akce byl samozřejmě jeden renomovaný pivovar) – ach, to byly časy! Naštěstí byly z publikačního hlediska též důstojně zvěčněny, opravdu důstojně, třebaže to trvalo ještě tři roky, vpravdě nekonečné tři roky, než v pražském nakladatelství Academia spatřil světlo světa nemálo objemný sborník konferenčních referátů, a to se stejným názvem, pod nímž se tenkrát v Praze zasvěceně konferovalo. A kde? Pochopitelně to nemohlo být jinde než v nějaké tradiční pivnici a vybrala se jedna pohostinná bubenečská.

Na konferenci tenkrát vystoupili a na jejím průběhu se tudíž podíleli především mladí či mladší bohemisté, především literární historikové, zdaleka však nejenom oni, i ctihodní vědci se přišli podívat a poslechnout – a zdaleka nejenom bohemisté! Slova se tehdy ujímali i historikové, folkloristé, psychoanalytici, filologové, ale i zahraniční diplomaté, takže šlo o konferenci nejen mezioborovou, nýbrž i mezinárodní. Pohlédneme-li na seznam referentů, vidíme, že kromě badatelů ze stověžaté metropole se k hospodské a zejména pivní problematice týkající se české společnosti odnepaměti až do dneška (rozuměj do září 1994) vyjadřovali jistěže nikoli pivaři z povolání, leč vědci znalci na slovo povolaní z Českých Budějovic, z Ústí nad Labem (nebohou prof. Dobravu Moldanovou z tamější univerzity záludný a zákeřný tiskařský šotek později překřtil na Modanovou), Brna, Ostravy nebo dokonce i z polabského Turska. Dorazili ale také ze zahraničí: z Curychu, Varšavy, Sofie, Mnichova, Vídně… A nastojte, též však namoutě: dokonce i z Plzně.

A hned jsme u otázky, na niž nebude z odstupu času zcela jednoduchá odpověď. Kdopak z plzeňských bohemistů se tehdejšího slovutného rokování zúčastnil nebo, zeptáme-li se jinak, kdopak se jí mohl zúčastnit, copak na ní mohl na dané téma povědět, kdo z nich by věděl, jak o pivu pohovořit, kdo z nich byl k této vědecké misi tenkráte povolán? Koho z nich bychom mohli označit za toho pravého, kdo se v českých hospodách a v českém pivu i jako filolog čili vědec humanitní řádně vyzná – ale skutečně vyzná a dovede o této problematice z literárněhistorického pohledu kdykoli erudovaně poreferovat? Obáváme se, že bychom v tomto případě mohli hádat poprvé a neuhodli bychom, potom podruhé a zase bychom neuhodli, se zatajeným dechem ještě naposledy čili potřetí – a zase bychom byli vedle jak ta vedle. Na obzoru tudíž byla příšerná ostuda, že by z Plzně coby města piva na konferenci nikdo nepřijel či nikdo ze západočeské metropole by neuměl či za žádnou cenu nesvedl kápnout o pivu a hospodách božskou! Ano, Plzeň bývá konzervativní, že by však byla natolik konzervativní, že ani o pivu (též o místním) si její mužové muži učení (byli-li tedy vpravdě učení) netroufli ani slůvko utrousit, ba ani s něčím ryze pivním z literárněhistorického pohledu předstoupit?

K ostudě chyběl krůček pouhý a kdo ví, zda by se ve vědeckých kuloárech ta ostuda nešířila skoro do nebetyčné šíře. Někdo ale musel otřesenou plzeňskou pověst zachránit, a nebylo to poprvé ani naposledy, kdy se tímto andělem spásy či záchrancem stal člověk dojíždějící čili přespolní: univerzitní profesor Aleš Haman, který po celá devadesátá léta působil na plzeňské „pajdě“ a dlouho jí dodával odborného lesku, byť se někteří jeho tehdejší kolegové posléze tvářili, že tam nikdy nepůsobil. Působil, arciže působil, leč řevnivost je řevnivost a závist je závist. Profesor Haman, mj. autor výtečné knihy o prozaické tvorbě Jana Nerudy a vytříbený znalec české literatury 19. století (mimo jiné, mimo jiné!), na konferenci přednesl brilantní referát o hospůdkách, a to zdaleka netoliko pražských malostranských, do nichž zavítával a v nich vysedával (vskutku nikoli o samotě) právě Jan Neruda.

Hamanovi se podařilo zjistit, že okruh hostinců, které náš klasik v druhé polovině předminulého věku navštěvoval, byl i z našeho hlediska úctyhodně početný – a nelze jednoznačně vyloučit, že zřejmě pobýval i v mnoha jiných, žádné svědectví však o tom se nezachovalo. Nebo nenalezlo. Nepochybně už leckteré pražské pohostinství z té doby neexistuje, vzalo za své (stejně jako dobové podniky plzeňské), nicméně máme Nerudův vztah k pivu a k hospodám tím pádem náležitě zmapován. Aleš Haman tenkrát zachránil čest Plzně. Na druhé straně přiznejme s rukou na srdci: on se sice nikdo jiný z Plzně na sympozium nepřihlásil, je však nanejvýš pravděpodobné, že nikdo jiný by ani nebyl pozván. Tak alespoň výtvarníkovi Vladimíru Líbalovi po letech připomeňme, že v Praze za Nerudových časů existoval i hostinec, do nějž také klasik chodíval, a to s milým názvem Líbal.

A proč to celé s gustem připomínáme? Zčásti i z toho důvodu, že tenkrát se Lidové noviny na Akademii věd – bůhvíproč! – nepěkně obořily, že by se měla zabývat něčím důležitějším než postavením hospod a pitím piva v české společnosti. Zle se obořily, zle se rozkatily, po letech to dopadlo tak, že tíž lidé prosadili, aby se příslušné pracoviště Akademie zabývalo bulvární literaturou. Zvláště tou dávno zastaralou, neživou, zatímco v hospodách i nadále kolotá život a pivo se pije s chutí dál. A nejen to: v české společnosti je to fenomén zcela mimořádný!

Pochopili to velice bystře a chvályhodně kupříkladu mladší bulharští literární bohemisté: věnovali nyní této problematice (opírajíce se právě o materiály ze sborníku Hospody a pivo v české společnosti, z nichž si některé přeložili a přetiskli) celé dvojčíslo časopisu s názvem Homo bohemicus (2015, č. 1-2), periodika, jež vydává v Sofii sídlící Bohemia klub. Zmíněné dvojčíslo se všeobexcně srozumitelným souhrnným titulem Ošče edna halba, molja! edičně bulharský bohemista Bogdan Dičev z Bulharské Akademie věd. V tomto čísle jsou i novější stati, kupříkladu o první ženské či dámské pivnici v Čechách, o „určujících setkáních“ bulharských filologů s českým pivem či zejména s nenapodobitelným fenoménem české hospody A protože je svět malý, není překvapení, že v redakční radě daného časopisu či občasníku zasedá i prof. Panajot Karagjozov, který se tenkrát zúčastnil dnes již legendární konference a přispěl do akademického sborníku pojednáním, v němž už zaregistroval vpád všelijakých neosobních evropsko-amerických bister do českého hospodského světa. Prý mu z toho naskakovala husí kůže a komu by nenaskakovala! Však také dospěl k této svého druhu pivní modlitbě: „Dej, Bože, aby blahobyt Pražanů rostl spolu se stoupajícími cenami v hospodách, jenomže znalec, jakkoli bohatý, dá vždy přednost starému, útulnému prostředí před neosobním a studeným luxusem. Dej, Bože, aby demokracie a pluralismus ve společnosti nedopustil unifikaci pražských čtyřek (tj. podniků tzv. 4. cenové skupiny) s americkým restauračním kýčem!“ Jak to dopadlo, tak to dopadá. Žel i vzpomínky blednou, a tak si někdejší akademická publikace zaslouží nehynoucí slávu. A nejméně rundu kvalitních piv (nejlépe v podnicích typu Království piva), namátkou broumského Matušky nebo pelhřimovského Poutníka, si zaslouží i čilí bulharští bohemisté v čele s Bogdanem Dičevem, poněvadž jí v Sofii složili hold. Co říci i v Plzni vděčně jiného, než „Ošče edna chalba, molja!“