literární západ

Copak je asi v literárním světě západočeském nového, copak se v poslední době proslýchá? Mnoho toho zřejmě není, mnoho toho zřejmě ani nebude. Nicméně i to málo může mít velice symptomatický charakter a může se stát příslovečnou špičkou pomyslného ledovce. Ty nepomyslné v Plzni dozajista nejsou, ani v lednu nikoli, leccos však můžeme pokládat právě za zmíněné pomyslné. Dokonce občas i zcela banální nebo všední, občas i zcela rutinní záležitost, které se dá říkat a které se odjakživa říkává literární čtení.

Před pár dny totiž nejmenovaná plzeňská spisovatelská instituce uspořádala právě toto: svého druhu literární čtení. Co je na tom zvláštního? Věru pranic. Literárního čtení pořádaného pod kuratelou dané instituce se zúčastnilo… a teď už se informace různí do té míry, až se zdá, že celá akce proběhla někde v beznadějně zamlženém prostoru města Plzně. A že tato podivuhodná, přímo totální zamlženost vedla nakonec k tomu, že se někteří přítomní neboli návštěvníci uvedeného čtení (včetně účinkujících) s největší pravděpodobností naráz odnaučili počítat. Přesto se dá odhadnout, že na tomto čtení – prozraďme bez okolků, že probíhalo v tzv. Třináctce neboli v jedné části plzeňské Západočeské galerie – dohromady vystupovalo přibližně šestero západočeských literátů (nebo patero? nebo že by dokonce sedmero? je ale též zahajovač literátem?). Poznovu můžeme opakovat, že na tom není absolutně nic zvláštního, a i kdyby v rámci tohoto pořadu vystupovaly všehovšudy tři nebo čtyři osoby ze spisovatelského světa, případně víc, kupříkladu celých osm či nedejbože deset!, pořád by to byla toliko zcela neškodná hra s čísly. Ačkoli skutečně ani účastníci podle všeho nevědí, ba ani tušení nemají, kolik jich bylo při tom.

Nicméně důvod, proč o tom píšeme, prozraďme teprve nyní, v následujících řádcích. Zase půjde o určitou hru s čísly, zase o hru naprosto neškodnou, zdá se však, že taktéž o hru, která s největší pravděpodobností nemá rozumné řešení. Pokud ovšem na nějakém rozumném řešení v tomto případě může záležet. Vždyť ani se znamenitou znalostí násobilky tady pohříchu nevystačíme! Nuže, o co tedy jde? Také si můžeme vypomoci otázkou, kterou lze řečnicky, jakož i neřečnicky položit čtenářům tohoto sloupku, jejichž trpělivost možná už tak trochu nepěkně napínáme, jakož i všem ostatním. Jenže tato otázka není tak úplně jednoduchá ani prostoduchá, i když na první pohled může vyznívat pomalu jak prostinká otázka pro první třídu: „Kolik bylo na tomto literárním čtení diváků?“

Nepomůže nám ani konstatování, že se zmíněné literární čtení údajně pořádalo buď více, anebo méně na neuvěřitelně „přitažlivé“ a bůhví kým vybrané téma Plzeň jako město knihtisku. To vypadá jako hodně špatný nebo ještě hloupější vtip: takové téma se hodí spíše pro nějakou odbornou sešlost, třeba na polygrafický seminář či na něco podobného, rozhodně nikoli pro literární kolbiště, a kdo tomu nevěří, že se něco takového vymyslelo, ať tam běží. Jenže právě tady nebo v tuto chvíli lze poznovu nastolit onu zdánlivě bezelstnou otázku, kdo na tuto akci z Plzeňanů a vůbec z lidí žijících kupříkladu v okolí Plzně nakonec opravdu běžel! Ze zdánlivě chvályhodného důvodu, aby si ve „Třináctce“ vyslechl nějaké (nové, staré?) texty nebo (nové, staré?) verše těch pěti, šesti, sedmi nebo třeba celých osmi účinkujících včetně promluv páně zahajovače. Není vyloučeno, že i promluv pronesených i na úplně jiné téma, s jiným námětem, kdo ví!

Otázka je stále ve vzduchu, vznáší se nad námi a zakrátko se k ní opět vrátíme, vždyť i elementární aritmetika (k níž patří i odpočítávání jako jeden, dva, tři atakdál) patří ke královničkám věd. V duchu si s gustem představujeme, jak čtenáři našeho Zápisníku dr. No o tomto dotazu přemítají, přemýšlejí a nakonec i počítají, a abychom jim poskytli trochu času, povězme si ještě něco jiného, byť poznovu do určité míry půjde o čísla. Záhadou by se totiž mohlo stát rovněž určení, odkdy se toto literární čtení odehrálo. Dokonce i precizně vedené webové stránky Západočeské galerie jednoznačně konstatovaly, že od čtvrté hodiny odpolední, zatímco na papírových čili vytištěných plakátech bylo neméně jednoznačně uvedeno, že až od pěti. Též odpoledne. Když na to ve Třináctce přišla řeč, bylo na to nonšalantně řečeno, že internet prý stejně nikdo nečte. Ani v 21. století? ptejme se udiveně. Též jsme se ale doslechli, že ač se na chybný údaj upozorňovalo (opět hádejme, který údaj byl chybný!), nikdo povolaný ani nepovolaný ho neopravil. Rovněž v tomto případě se nám ovšem dostalo nadmíru přesvědčivého a vlastně i průkazného vysvětlení, proč se nezjednala náprava. Proč tedy? „Protože v Plzni je to jedno.“

Tomu se nechce věřit, snad je to zhola jedno některým plzeňským či západočeským lidičkám a některým západočeským kulturním institucím, leč proto raději kvapně pokročme dále, totiž zpět k otázce, kolik tudíž na daném literárním čtení bylo či kolik na ně přišlo diváků. Slovem „diváků“ nemáme přitom dozajista na mysli účastníky, ačkoli se rovněž oni během čtení samozřejmě stávali i takovými řádnými diváky plus posluchači: tážeme se, kolik do Západočeské galerie dorazilo… asi bude lepší říci: kolik dorazilo neúčinkujících diváků. Však si takto můžeme ověřit naše aritmetické způsobilosti. Inu, co jsme se posléze doslechli nebo co jsme posléze vyslechli? Jedna informace, říkejme jí č. 1, zasvěceně konstatovala, že lidí přišlo: „Maximálně pět.“ Stojí za zmínku, že následující informace č. 2, paradoxně pocházející z úst téhož člověka, uvádí neméně znalecky: „Spíše tři.“ S rozumným a přijatelným zdůvodněním, že se onen dotyčný prý příliš kolem sebe nerozhlížel. Asi neměl proč a na koho. Věřme však, že určitě umí bravurně počítat do tří stejně jako do pěti.

Plzeňské tamtamy ale někdy znějí neuvěřitelně dramaticky, a proto už předtím k dr. No doputovala taktéž informace č. 3, jejíž autor se zapřísahal, že byl na uvedeném literárním čtení opravdu „jediným divákem“, jinak řečeno že se zhola nikdo jiný (z neúčinkujících) na inkriminovaný plzeňský pořad nakonec nedostavil. Arciže ještě s výjimkou klavíristky, žijící v současnosti ve vzdálené Praze: ta se stala v průběhu večera volky nevolky nějakým účinkujícím nedivákem a v pauzách mezi jednotlivými výstupy též neúčinkujícím divákem. Tu však nepočítejme, jen by nám to zkomplikovalo počty, beztak již beznadějně zkomplikované. Bonusová informace č. 4 má trochu vedlejší význam, nicméně se v ní má za to, že kupříkladu Josef Hrubý o tomto pořadu vůbec nevěděl. Zda věděl nebo nevěděl, to je dozajista dobrá otázka pro Pythii, vypadá to však, že připomenutého básníka nikdo ani v hledišti, ani na pódiu neviděl. Případně ani neslyšel. Míníme, že po nedávné „Pomstě Josefu Hrubému“ se Hrubý nejspíše tak hned na podobné piškuntálie nepohrne.

Ivo Fencl by asi dr. No vytkl a možná právem vytkl, že tohle všechno by se dalo říct jednou jedinou větou nebo že by to přece šlo shrnout do jedné jediné věty. Možná šlo, možná by se dalo, pokusme se tudíž o to a konstatujme (po sečtení a zvážení všech dosavadních tvrzení), že na literární čtení pořádané nejmenovanou plzeňskou spisovatelskou institucí v Západočeské galerii… nepřišel reálně vzato vůbec nikdo. Což znamená, jak se říkává, že účinkující měli během této akce jednoznačně přesilovku. A jestli to bylo 5:0 nebo 7:1 nebo i 7:3, to už je koneckonců jedno. V Plzni se mimo veškerou pochybnost konalo Čtení pro nepřítomného diváka. Možná stále ještě v rámci Evropského hlavního města kultury – nebo už pár tisíc vteřin po jeho odeznění. Tak či onak, zjevně tam nebyl nikdo. Hajhou.