literární západ

Profánní, ryze každodenní a venkoncem všednodenní starosti a svízele způsobily, že nebylo dr. No dopřáno zúčastnit se bohulibých plzeňských oslav: totiž jubilea místního Ason-klubu. Mladší ročníky už možná kloudně nevědí, o co kráčí nebo o co kráčelo, ti starší dávno žijí své životy a stejně jako mnozí jiní zapomínají, o co šlo a do jaké míry v dané záležitosti i figurovali. Takže k věci: plzeňský Ason-klub, dlouhá léta, od počátku až doposud bytující pod ochrannými perutěmi Knihovny města Plzeň, v těchto dnech slaví (kde jinde než v Polanově síni) buď pětadvacáté narozeniny, anebo celé čtvrtstoletí od okamžiku svého vzniku. Zaslouží si velkou gratulaci, ačkoli z dětských střevíčků dávno vyrostl a nejspíše již překonává trampoty úplně jiného druhu. Pořád však tak či onak tady je, tak či onak se pořád ještě v určité míře má k světu, pořád je to fenomén plzeňské a západočeské literární kultury. Opravdu pořád, i když mu je (už nebo teprve?) sympaticky jubilejních dvacet pět let.

Literární sdružení Ason-klub vzniklo v západočeské metropoli v polistopadové atmosféře, tudíž v ovzduší velkých nadějí, ještě větších iluzí a v neposlední řadě i značných kulturních ideálů. Jak jsme právě konstatovali, nalezlo své útočiště v Knihovně města Plzeň, kde se múzou, sudičkou i ochránkyní Ason-klubu stala básnířka Helena Šlesingerová. Ještě dlouho se jí říkávalo „mladičká básnířka“ a jsme v pokušení ji tak nazývat i nadále, bohužel však poezii už delší čas nepíše. Anebo ji nám všem navzdory píše natolik tajně, až se v celičkém městě Plzni o tom nic neví, třeba však jednou budeme překvapeni! Literární aktivity novězaloženého Ason-klubu pochopitelně navazovaly na relativně nonkonformní aktivity předlistopadové, spojené zejména se společenstvím mladých, začínajících či nezavedených literátů při tehdejší západočeské odbočce oficiálního a oficiózního Svazu spisovatelů.

Ach a achich, to byly vpravdě a vskutku komorně bohatýrské časy novopečeného plzeňského autorského seskupení! Nyní však nastává pravá chvíle, abychom přistoupili k symbolické zkoušce paměti. Ptejme se tedy: kdo tehdy, na začátku dávných devadesátých let minulého století, patřil k zakládajícím „asoňákům“ či „asonistům“, kdopak ještě, arciže kromě připomenuté Heleny Šlesingerové, stál tenkrát u zrodu Ason-klubu? Zčásti to ještě víme, zčásti se nám jména spjatá se začátky Ason-klubu ještě v paměti vybavují, zčásti už také nevíme, ztrácíme se ve vzpomínkách a ve vyprávění pamětníků, přesto nic nepovíme a nikoho neprozradíme. Je to přece výzva určená kulturymilovným Plzeňanům: jen se ptejte, tažte se, neváhejte a vyzvídejte, buďte zvídaví i zvědaví. Byla to kvasná doba, žel i na ni se kvapně zapomínalo a zapomíná. Dozajista k tomuto zapomínání či opomíjení došlo nebo docházelo neprávem, jenže i takto vypadá a takový bývá charakteristický nevděk kulturních dějin. Nuže, zakladatelé jsou do značné míry zapomenuti, sám plzeňský Ason-klub a jeho jubileum však budiž v Zápisníku dr. No aspoň těmito řádky důstojně připomenut.

Co však neodvál vítr z naší děravé paměti? Přece velké množství nenápadných publikací, ne-li pořádnou kupičku roztomilých knížeček, které od dávných, prvopočátečních let existence uvedeného společenství vytvořily ediční řadu, která se nazývala Malé knížky Ason-klubu. V této řadě přišla na svět spousta titulů: jedna desítka za druhou. Teprve v posledních letech se prapůvodní euforie „asoní“ redakce z pochopitelných důvodů zákonitě vytratila. Co se však mělo podařit, to se podařilo. Zalovme v paměti a připomínejme si: v Ason-klubu vydali své první knížky kupříkladu později věhlasní plzeňští antidivadelníci Jan Sojka a David Charvát – a mnozí jiní a mnozí další. Byly to malé knížečky, ale milé, především milé. A nadaní tvůrci tu dostávali vzácnou příležitost přijít se svou troškou do uměleckého mlýna. Někteří si získali proslulost, na některé dolehla rouška zapomnění, stejně však šlo o obdivuhodnou ediční aktivitu. Namoutě: která jiná krajská metropole se mohla rokem 1990 počínaje pochlubit něčím podobným? Nejde samozřejmě o chlubení, nýbrž o prostor, který mladí literáti v Malých knížkách získávali. Na to by se nemělo zapomínat.

Čas plynul a časy nové posléze přivábily i nové talenty, z paměti se však vynořuje namátkou jedno výrazné jméno hodné uznání: Milena Hasalová. Tato básnířka se na rozhraní druhého a třetího tisíciletí stala velkou nadějí mladé plzeňské poezie a o jejím tvůrčím nadání tenkrát nikdo nepochyboval, snad ani ona sama nikoli. Však také krátce po sobě uveřejnila ve zmíněných Malých knížkách Ason-klubu hned dvě básnické knížečky, opravdu slibné, přinejmenším velice slibné. Jenže literární živly jí nebyly nakloněny, z různých důvodů této autorce nakonec (asi?) nebylo dáno v tolik nadějně započaté literární dráze pokračovat. I literáti mají své osudy. Milena Hasalová snad ještě dlí v Plzni, možná už dávno pobývá v nějaké jiné lokalitě. Není nám známo ni povědomo. Určitě ale tato poetka nebyla jediným tvůrčím příslibem tehdejšího plzeňského literárního potěru.

Někdy se má za to a možná se právem má za to, že se hvězdnou hodinou Ason-klubu stal sklonek nedávno uplynulého tisíciletí a první léta tisíciletí nového: tehdy se totiž synonymem plzeňských „asonů“ stali básníci, vesměs básníci, nejednou spjatí se Západočeskou univerzitou v Plzni: snad ze všeho nejvíce Milan Šedivý, na nějž by měla být plzeňská kultura pyšná: přibylo mu od té doby nejen drahně roků, leč především vícero knižních titulů! Nepějme však na něj chvalozpěv, byť by si ho zasloužil, zato připomeňme i další tehdejší stars Ason-klubu: nelze pominout dobyvatele bezpočtu dívčích srdcí Vladislava Hřebíčka, který pak poezii nadlouho pověsil na hřebík, aby se k psaní aspoň načas (nebo i déle?) nedávno vrátil. A do třetice? Přece pseudonymní Šakal, též David A. Šakal, žádný terorista tohoto jména, nýbrž plzeňský poeta. A co ti další? Milena Písačková, Pavla Přesličková, Kateřina Kašáková… Na někoho jsme zapomněli, na někoho si nemůžeme vzpomenout. Bez jakékoli nadsázky však můžeme konstatovat, že z plzeňského pohledu to bylo pokolení Milana Šedivého. Jednou by měl mít tento básník, prosazující se v celorepublikovém měřítku, též prozaik, kritik, recenzent a překladatel v Knihovně města Plzně pamětní desku. Bezpochyby pouze malou pamětní desku, a to na počest jeho někdejších „malých knížek“.

Baže Ason-klub. Pod kuratelou Heleny Šlesingerové vychází od roku 1992 i jeho svého druhu věstník pod názvem Listy Ason-klubu. Už je to čtyřiadvacet let, leč Listy Ason-klubu stále ještě vycházejí a v těchto dnech vyšlo jejich dvěstědvacáté číslo! Vskutku: Listy Ason-klubu č. 220. Zpočátku přicházely na svět samostatně, od podzimu 2002 jsou stálou přílohou Plže – Plzeňského literárního života a něžně se jim říkává „plží bříško“ nebo „barevné stránky“ Plže. O tom se koneckonců může každý přesvědčit. A co ještě? No přece Cena Ason-klubu! Tou bývají odměňováni nebo dekorováni mladí literáti buď zřetelně spjatí s nyní již nepříliš exponovanou činností Ason-klubu, anebo představující další příslib nového západočeského písemnictví. Všechny laureáty nepochybně není zapotřebí vyjmenovávat, především ať si užívají svého laureátství, proto uveďme toliko několik, opravdu jenom pár jmen: například Vladimíra Brčáková, Lucie Koutná, David Brabec… V prvních únorových dnech letošního roku k nim přibyl mladý literát a divadelník Jan Paur.

Sečteno a zváženo: Ason-klub a s nimi spjaté Listy Ason-klubu, to je výrazný moment novější plzeňské literární historie. Takových literárních společenství se v českých zemích najde poskrovnu. Ještě jednou proto Ason-klubu popřejme, ať vydrží a záhy ať zase prožije svou novou hvězdnou hodinu!