literární západ

Blíží se Velikonoce a v jejich průběhu nastane i toužebně očekávaný letní čas. Proto bychom měli v prvé řadě popřát všem sympatizantům Literárního Západu klidné a příjemné svátky, jenže literární čas je něco nadčasového: bývá přece letní i zimní, velikonoční i vánoční. Je tady či s námi jednoduše pořád. Takže odložme všechny pomlázky a uložme všechny kraslice, abychom se mohli pustit do něčeho veskrze nevelikonočně literárního. V daném případě do nejnovější piškuntálie sběhnuvší se v západočeském literárním životě.

Začněme trochu z dálky nebo takovým nenápadným obloukem. Představte si, milí čtenáři, že jeden z Vás – ano, kupříkladu zrovna Vy, smíme-li si Vás vyvolit jako vhodný příklad – vydal v uplynulém roce (rozuměj: v loňském) beletristickou knížku. Řekněme, že prózu, povídkovou sbírku nebo dokonce i román. Též v této záležitosti má jít o literáta buď spjatého se západočeským regionem, anebo v regionu žijícího a působícího. To je totiž další podmínka, týkající se i vlastního díla, ať povídkové knížky, nebo románového opusu. Dále si představte, že v Plzeňském deníku již vyšla pochvalná zpráva o vydání Vaší publikace, také přátelé se o ní vyjadřovali příznivě, skoro si z Vás ani neutahovali – a není divu, že jste se jednoho dne rozhodl přihlásit svou knihu do soutěže Cena Bohumila Polana. Proč také nikoli, nebudete dozajista ani první, ani poslední, nějakého jiného autora, básníka nebo prozaika sice může přihlásit přímo nakladatelství, to však z různých příčin není Váš případ. Stačí, že Vaše literární dílo bylo vydáno, jak praví regule CBP, v „řádném nakladatelství“.

Achich ouvej, už je to tady, už jsme se octli o pořádného zádrhele. Co to proboha je, „řádné“ nakladatelství? Copak v českých končinách existují některá či nějaká „neřádná“? A existují-li, kterápak to jsou? Všelijaké firmy tohoto druhu mnohdy zcela bezstarostně produkují kupříkladu porno, antisemitštinu, pokleslé dryáky na všechny způsoby, podobná produkce bývá skutečně příšerná, nutno zvolat nejméně třikrát fuj, ba spíše hned třicetkrát fuj, jenomže stejně jde o „řádná“ nakladatelství. Z dějin české literární kultury víme, že nakladatelství mohlo vydat i polopornáč, jen aby získalo finance například na knižní uveřejnění básnického experimentu: ostatně právě takto dnes žije a počíná si i velice renomovaný nakladatelský podnik, o jehož řádnosti nemějme žádné pochyby. Nebo se nakladatelství dostane do finančních úzkých, a tak vydá za rok toliko jediný titul, případně dokonce pouze jeden titul za pět let, pořád je však tuze řádné. Co tedy s tím? Kdopak ty regule Ceny Bohumila Polana ve Středisku západočeských spisovatelů šibalsky vyšpekulovával, kterýpak koumák? Že by v tom měli prsty netvůrčí, zato všeho schopní a prý bělostně nevinní plzeňští právníci?

Je to tak děravá podmínka, že se vůbec nedá brát vážně. V soudobém literárním životě přece sílí rozšířená praxe, že si autor vydá knihu vlastním nákladem. Ta může projít i pečlivou redakcí, může být i lektorována, splňuje i podmínky jako udělení ISBN a zaslání několika povinných výtisků do určených celorepublikových knihoven. Z tohoto pohledu se autor (jistěže i autorka) sakumprásk stává čímsi jako personalizovaným „řádným nakladatelstvím“. Takhle se zřejmě mohou interpretovat i regule Ceny Bohumila Polana! Vždyť v loňském roce tuto Cenu získal zrovna autor (kterému to velice přejeme!), který si knihu vydal vlastním nákladem. Dokonce i s náležitým doslovem. Smíme říci, že z pera odborníka? Smíme, leč o tom raději pomlčme. Takže zdánlivě neslitovná podmínka vydání v nějakém „řádném nakladatelství“, která figuruje v regulích Střediska západočeských spisovatelů, není ve skutečnosti ničím jiným než alibistickým mlácením prázdné slámy.

Pokročme však dále. Knihu jste vydal, vážený čtenáři, Vaše odhodlání zúčastnit se soutěže CBP není a nebylo doposud ničím ztlumeno či zpomaleno, natož zkaleno. Schválně, kolik výtisků své publikace máte k dispozici? Obecně platí, že nakladatelství nebývají v tomto ohledu příliš štědrá, ačkoli určitě existují i bohulibé výjimky, leč nejčastější situace je asi takováto: obdržel jste tolik a tolik výtisků a zpravidla je začal rozdávat přátelům (někdy musíte zabezpečit i zaslání povinných exemplářů do stanovených knihoven, jak jsme již konstatovali) – a výtisků ubývá víc než měsíce. Nakladatelství také nebývají celá hrrr do rozesílání recenzních výtisků, takže i zde za ně někdy obětavě zaskakuje autor nebo autorka. Nemusíme mít příliš velkou fantazii, abychom si představili, že nakonec má šťastný literát doma už jedině poslední výtisk. Nebo dejme tomu dva. Možná i tři, ale to už přemýšlí, komu ho slíbil. Pak si však přečte regule Ceny Bohumila Polana – pozor, jde o ty úplně nejnovější! – a strne, jako by v solný sloup byl obrácený. Středisko totiž vyžaduje do soutěže plných pět, slovy: PĚT!!! výtisků, aby mohlo daný titul zařadit do rokování poroty. Tumáš, čerte, kropáč!

Představme si, aby se nám to lépe počítalo, že Vaše knížka stojí tři sta korun českých. Nebo dvě stě padesát, o moc lepší to nebude, zůstaňme však u těch tří stovek. Zkusíte se nejprve obrátit na nakladatelství, zda by Vám neposkytlo ještě pět autorských výtisků navíc, pravděpodobně však nepochodíte. Takhle rozmařilá už ani renomovaná nakladatelství nejsou. Ergo nezbývá nic jiného než pokorně zakoupit pět výtisků vlastní knihy, tudíž vyklopit patnáct stovek. Přičemž ty výtisky se Vám stoprocentně zpátky nevrátí, a pokud ano, budou takříkajíc očtené, ohmatané. Připomíná to koupi losu do loterie, tady ovšem půjde o los setsakra předražený. Jasně, není vyloučeno, že můžete vyhrát, získat Cenu Bohumila Polana, a potom příjmy převáží výdaje, vyhrát však může jen jeden. (I když v posledních letech bývá CBP šalomounsky půlena, takže šanci mívají dva literáti.) Všichni ostatní o těch patnáct stovek přijdou. Což je docela velký špás: většina literátů se netopí v penězích. A ti, co se v nich topí, si obvykle dávají na každou korunu sakramentský pozor. Lze koneckonců odkázat na příběh movitého moravského milionáře, který nedávno uspořádal sbírku na vydání svého básnického zápisníku, aby do tohoto soukromého projektu nemusel investovat ani zrušený padesátník! Však jsme o tom v Zápisníku dr. No před nedlouhým časem psali a hlavou přitom tuze kroutili.

Nakoukneme-li do zákulisí nejprestižnější českého literárního ocenění, totiž do třináctých komnat Státní ceny za literaturu, tam se předpokládalo skoro automaticky, že všichni porotci (jistěže včetně porotkyň) mají načteno, že se v české literatuře orientují, proto přece byli vybráni do poroty. Pokud z nějakých příčin některý zvažovaný titul nebyl k dispozici, ministerstvo kultury ho promptně zakoupilo a porotcům poskytlo. Jenže tady šlo o výběr z mnoha desítek knižních publikací, ze všech krajů, z Moravy i ze Slezska. V západočeské Plzni je to tak, že každý z pěti porotců obdrží všechny knihy: vypadá to tak, že potřebují úplně všecky, poněvadž je neznají, nečetli je, nevědí, co si o nich mají myslet. Ani si je zavčas nevypůjčili v knihovně nebo od známých, ač jde o dříve vydané knížky: budou jakoby učiněná tabula rasa. V loňském roce byla v porotě „za Plzeň“ básnířka X. Pokud v ní zasedne opět, znamená to, že si v průběhu uplynulého roku nepřečetla ani jednu západočeskou literární publikaci? Když podpořila podmínku, že autoři mají zasílat pět výtisků? Vždyť je to hanba.

Jeden plzeňský literát (nebo literátka?) načrtl variantu, že autor pošle jen jeden výtisk s omluvou, že víc jich nemá – a že na jejich zakoupení také nemá. Hádejme: bude medle vyřazen pro nedodržení regulí, anebo porotci přimhouří své vlahé oči? Nuže, kdyby do této pučmidrátovské mlýnice měl vstoupit dr. No, stálo by ho to nejméně tisícovku. A byly by to dokonale vyhozené peníze i knížky. Proto šel raději se západočeským básníkem X. na kus řeči, dali si jehněčí na majoránce a klábosili o západočeské poezii a o kumštu v západních Čechách. Na Cenu Bohumila Polana nedošlo ani slůvkem.