literární západ

Je jaro, a poněvadž je jaro, může se zrovna jaro plným právem už pomalu kohokoli zeptat, copak jsme (nebo jeden každý z nás) dělali v zimě, případně také na podzim nebo koneckonců i v průběhu celého kalendářního roku. Takovou či velice podobnou otázku však můžeme v zastoupení toužebně očekávaného jara položit i dvěma našim spisovatelským institucím, totiž letité již Obci spisovatelů a značně „novopečené“ Asociaci spisovatelů. Tak se ptejme: copak jste prováděli a provozovali, vážené paní spisovatelky a vážení páni spisovatelé, prováděli a provozovali jste v těchto institucích (dnes se jim musí úředně říkat: spolek) vůbec něco, co by stálo za zmínku? Vždyť o vás pořádně dlouho, achich jak dlouho nebylo ani trochu slyšet. Nezanikli jste už náhodou? Neupadlo veškeré spisovatelstvo div že nikoli navěky do rádobyblaženého zimního spánku?

Co se uvedené Obce týče, je zbytečno se na cokoli ptát. I kdyby se v Obci spisovatelů nahoře i dole stavěli na zadní (možná se její vedení staví, leč nemáme o tom sebemenší povědomost), nebude to z hlediska současného českého literárního života znamenat prakticky vůbec nic. Význam tohoto seskupení pro soudobou tuzemskou literární kulturu je… Nicotný? Mizivý? Nulový? Nebo ještě mnohem menší? Zjednodušeně řečeno není vůbec žádný, byť se nikoli na zadní, nýbrž na přední vedení této instituce nakonec opravdu staví. Za užitečný snad může být pokládám Nadační fond Obce spisovatelů. Není vyloučeno, že dojde na nějakou valnou hromadu, možná na ni dorazí pouhý zlomek členstva, možná někoho přijmou, možná z Obce někdo vystoupí, případně, co je pravděpodobnější, se i další obecní členové ve vší tichosti promění v „mrtvou duši“.

Pochopitelně existují i bohulibé výjimky, které potvrzují pramálo bohulibé pravidlo: kupříkladu v stověžaté matičce Čech se nemálo činí Pražský klub spisovatelů neboli PKS. Pozor však: nepleťme si ho s Klubem pražských spisovatelů (čili KPS), v němž figurují i bývalí čelní funkcionáři Obce spisovatelů, lze však konstatovat, že toto společenství je nejspíše pramálo početné a nejspíše též pramálo činorodé. Mají vůbec nějaké členy, kromě členů výboru? Snad tomuto „spolku“ nekřivdíme, povíme-li, že i jeho význam je v podstatě zanedbatelný. Zato zmíněný Pražský klub spisovatelů se čile má k světu, i když se mu rozmanité celebrity pražského života literárního spíše vyhýbají. Případně o jeho aktivity neprojevují zájem. V čele tohoto spisovatelského klubu, který podle našich informací oslovuje kolem tří stovek literátů z Prahy a okolí, od počátku působí básnířka a publicistka Olga Nytrová, rovněž dlouholetá duchovní Čs. církve husitské. Klubové aktivity jsou sympatické, k event. publikačním aktivitám (rozuměj k vydávání knížek či periodika) však v něm zřejmě mají ještě daleko.

Vraťme se však k Obci spisovatelů. Co o ní říci a k ní říci? Vskutku není co. Výrazné tvůrčí osobnosti v ní nenajdeme ani s příslovečnou lucerničkou (až na určité výjimky, o nichž víme a jež ctíme, u nichž se však mnohdy náramně podivujeme, proč v Obci setrvávají a mrhají svou tvořivou energií). Pokud ale není úplně jasné, koho můžeme pokládat za výraznou tvůrčí osobnost a koho nikoli, potom se dá zjednodušeně říci, že bychom v jejím členstvu jen velmi nesnadno hledali kupříkladu laureáty renomovaných literárních cen. Vítěze všelijakých obskurních podniků snad ano, ti se najdou všude, vítězové i podniky, leč ti žádnou slávu Obci věru nedělají. Jsme-li u obskurních skotačinek našeho literárního života, pokolikáté už s mírnými rozpaky podotýkáme, že se na dění v Obci spisovatelů maximálně podílí Středisko západočeských spisovatelů. Bůh suď, proč, leč zřejmě vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Z pohledu vyššího principu mravního na tom valně nezáleží. Tragikomické ovšem je, když plzeňští literáti označují umělecky beznadějně dýchavičnou Obec za „spisovatelskou elitu“. Kdeže, elita to není a jako elita se ani nechová.

Přejme však Obci, ať v apatyce nakoupí, a přejděme k druhému literárnímu společenství, totiž k Asociaci spisovatelů (dále: AS), založené na podzim předminulého roku, čili skoro o pětadvacet let později než nyní již skomírající Obec. Vznik AS zřetelně vedl k tomu, že se Obec spisovatelů jednoznačně odsunula na pomyslnou vedlejší kolej, na níž ostatně byla delší čas: její nezájem o českou literární kulturu byl přímo frapantní. V Asociaci spisovatelů nemají příliš rozsáhlou členskou základnu, zato v ní nechybí postavy, které naši soudobou literární scénu reprezentují či ztělesňují, takže s jejím ustavením byly spojovány velké naděje, ačkoli skeptikové zakrátko věděli či spíše tušili své. Asociace spisovatelů uspořádala s velkým humbukem několikadenní sjezd, na němž vystupovali převážně literární vědci, kritikové a publicisté (jimž je přitom do AS vstup zapovězen!), z jednotlivých vystoupení byl posléze sestaven a knižně vydán sborník (štěkl po něm alespoň příslovečný pes?) – a potom? Co bylo potom? Bylo vůbec nějaké potom?

Nevidíme pochopitelně do asociačního zákulisí a nemáme ani v úmyslu do něho nahlížet nějakou klíčovou dírkou. Možná tam pod pokličkou vřou nějaké jarní vody, ti však, kdo nemají k této pokličce přístup, se mohou domnívat, že Asociace spisovatelů upadla do sladkých dřímot, že pospává spánkem spravedlivých, že vyhlásila nemastnou neslanou siestu – anebo si vzala jakousi dovolenou na dobu neurčitou? Plány byly veliké, záměry byly ještě větší a cíle úplně největší, jen těch rozhovorů v médiích, které Jan Němec coby předseda AS rozdával jak na běžícím pásu a líčil v nich dorůžova růžové asociační obzory! Od červnového sjezdu se ale zdá, že to byly pouze mediální malůvky a že kde nic tu nic. Anebo se mýlíme a po devítiměsíčním půstu nás Asociace spisovatelů ohromí nějakou koncepční činností či ještě koncepčnější aktivitou? Prý však ani nepožádala ministerstvo kultury o nějaké rozumné granty. Možná si vedení opravdu vzalo dovolenou!

Členem Asociace spisovatelů je také prozaik David Zábranský, který se od loňského roku stal rovněž předsedou nebo šéfem internetového Portálu české literatury: v konkursu uspěla jeho vize, že Portál má být v prvé řadě zaměřen na propagaci české literatury v zahraničí. Budiž. Kdo je však ta „česká literatura“? Zábranský nebo jeho spolupracovníci provedli striktní selekci a sestavili dosti početný seznam tzv. vybraných autorů (jsou na něm prozatím i nebožtíci Ludvík Vaculík a Zuzana Brabcová): bohužel mnozí literáti ale vybráni nebyli a bůhvíproč vybráni nebyli. Zcela namátkou byli takto pominuti Adam Borzič, Pavel Brycz, Oldřich Janota, Lubor Kasal, František Kautman, Alexandr Kliment, Petr Koudelka, Patrik Linhart, Pavel Rejchrt, Božena Správcová, Jan Suk, Rudolf Těsnohlídek, Lukáš Vavrečka… A další. Shodou okolností též celé nynější vedení PEN klubu! Naopak některá jména jsou v očích pisatele tohoto sloupku velkou záhadou a ještě větší neznámou. Co je však z pohledu západočeské metropole mnohem závažnější: že do tohoto soupisu „vybraných autorů“ nebyl zařazen jediný autor či autorka z Plzně či ze západních Čech. To znamená – opět zcela namátkou – ani Josef Hrubý, ani Robert Janda, ani Jan Sojka, ani s Plzní donedávna spjatý Milan Šedivý. Troufáme si myslet, že se nám mohou jevit „vybranější“ než někteří „vybraní“:

Zato David Zábranský coby předseda portálu na tomto soupisu figuruje. Znamená to, že se on sám pokládá za významnějšího spisovatele než ti, co jsou laureáty Státní ceny za literaturu, Ceny Jiřího Ortena či jiných renomovaných literárních cen? Pravděpodobně ano. Pokud uspěl v Magnesii Liteře, to Josef Hrubý přece také. Leč takhle už to chodí: nastoupí jiný předseda, sestaví se jiný seznam a zase tam bude leckdo z neznámých důvodů chybět. Kromě Obce spisovatelů a Asociace spisovatelů tudíž existuje ještě společenství „vybraných autorů“. Takže by pomalu mohl vzniknout (jako kdysi ve výtvarném umění) český Salon odmítnutých spisovatelů.