literární západ

Dny pádí jeden za druhým a každý je jiný, zkrátka a dobře si počínají víceméně jako aprílové počasí. Pokaždé se děje něco předpokládaného i nepředpokládaného, něco stojí za zmínku a mnoho jiného zase za nějakou obsáhlejší nebo stručnou zmínku nestojí ani náhodou. Zmiňme se tudíž o jedné navenek významově pomíjivé maličkosti vztahující se k západočeskému literárnímu životu: sice jde opravdu o maličkost, vypovídá však do určité míry také o něčem obecnějším či závažnějším, S nadsázkou řečeno taktéž o tom, kde tráva neroste a komu neroste, a to i z toho důvodu, že jí není pokaždé shůry (tedy od vrchnosti) přáno.

Některým čtenářům Zápisníku dr. No to sice může zvýšit míru adrenalinu v krvi, když se v některých případech nechceme a nehodláme rozepisovat o konkrétních osobách, má to však jednoduchou příčinu: nejde nám zpravidla o tu či onu postavu, nýbrž o problém nyní nebo i v minulosti s ní spojený. Proto leckdy nejmenujeme a nevidíme rozumný důvod pokaždé konkrétně jmenovat. Nuže, nechť se začne odvíjet příběh odehrávající se v současnosti nejsoučasnější (který by se ale právě tak mohl dít loni nebo předloni: toť zcela lhostejno): na počátku bylo přání, aby… Tažme se však, jak teď nejmenovat: máme psát o osobě X. nebo o osobě Y., koneckonců proč to nespojit a neuvádět toho dotyčného nebo tu dotyčnou jako osobu XY? To by pravděpodobně šlo!

Takže oč kráčí? Povšechně řečeno o to, že daná osoba XY (zda žena či muž nebo muž či žena, nebudeme ani napovídat, ani naznačovat) z nějakého důležitého popudu – nyní již můžeme prozradit, že jde o osobu literárně činnou – potřebovala, aby někdo, skutečně Někdo, ten nebo onen, napsal svého druhu dobrozdání o její připravované publikaci. Mohlo jít o básnickou sbírku stejně dobře jako o knihu veršů. Nenapovídáme! Situace naprosto rutinní, nic nového pod sluncem, podobná dobrozdání se v určitých konstelacích běžně sepisují po celé republice, poněvadž jich občas bývá tuze zapotřebí. Jenže co čert (zda šlo opravdu o čerta s kopytem, netroufáme si tvrdit) nechtěl, ukázalo se, že osoba XY se v literárních západočeských končinách nemá na koho obrátit.

To je samozřejmě k nevíře. V Plzni je univerzita, dvě fakulty humanitního ražení, které rok co rok posílají do světa filologicky vzdělanou mládež, k absolventům vystudovavším před delší dobou se už pomaloučku přibližují abrahámoviny, různé kulturní instituce, leč vše je málo platné. Vyslepičme, že inkriminovaná osoba XY se v nouzi čili volky nevolky obrátila až kamsi do vzdálených českých krajů, neboť viděla a shledala, že v Čechách západních jí pšenka nepokvete. V těch dálkách dalekých jí sice vyšli vstříc – tedy: vyšli by jí ochotně vstříc – , leč určité ouřední předpisy tomu učinily přítrž. Nebylo lze. Nebohá osoba (označením „osoba“ nemáme na mysli pranic ošklivého a už vůbec nikoli hanlivého) tudíž musela pátrat dál po široširých vlastech českých. Nic jiného jí nezbývalo: univerzita neuniverzita, fakulty nefakulty, v Plzni a kol Plzně najednou nebyl nikdo pro tento úkol příhodný. Titulovaných odborníků (přesněji řečeno pseudoodborníků: v tom je takřečené jádro pudla) přitom po západočeské metropoli pobíhá či poskakuje pohříchu vícero a někteří jsou (což může být i k smíchu, ještě více však to je k pláči) za takzvané odborníky nerozumně považováni. Co na to říct? Houby s octem!

Rozhodně ale nejde pouze o jakési akademické titulatury a kupodivu v tomto případě nemáme na mysli nesčíslné, navíc rychle vykvašené plzeňské právníky, jejichž rychlodiplomy je tak často rychlokatapultovaly do politických rychlofunkcí, přičemž jejich rychlosvědomí nepochybně zůstává i nadále čisté a ryzí jak rychlolilie polní. Nastojte, on by se nějaký puncovaný rozumbrada v Plzni dozajista našel a požadované literární dobrozdání by určitě jakžtakž sesmolil dohromady, což o to. Jenže záleží na tom, aby pisatel takového dobrozdání se mohl z hlediska kulturních institucí vykázat tím, čemu se říká: renomé. Na první pohled se může zdát, že ten či onen autor žádoucí renomé snad i má (aspoň v Plzni to o nich mnozí tvrdívají a oni o sobě také usilovně šíří), na druhý pohled se však nepřestajně přesvědčujeme – a můžeme tím být nezřídka dost překvapeni –, že toto takzvané renomé nadobro vyprchává už pořádný kus cesty před Ejpovicemi. O pár kroků dál už ti všelijací a rozliční dotyční bývají považováni za bytosti veskrze nekvalifikované, odborně povězme: významu předejpovického. Od nich se žádná smysluplná dobrozdání nedají očekávat. Arciže, ochotně natotata spíchnou chválu přímo nebetyčnou na danou knížku, z jejich chvalozpěvu se přímo kouří, jenže je až příliš poznat, že pohříchu nemají načteno. Že se kupříkladu v současné literatuře nevyznají ani trochu, skutečně ani za mák.

Existuje starodávné české rčení, že ryba smrdí od hlavy. Nebudeme nějak zevrubně a podrobně bazírovat na tom, zda onen vodní tvor skutečně „smrdí“, anebo všehovšudy vydává poměrně nelibou vůni. Jde daleko víc o to prožluklé a podivné aroma: opravdu, znovu se podivujme, proč musí v Plzni (případně i jinde) potřebný dotyčný nebo potřebná dotyčná (míníme tím dotyčnou osobu XY) v literárních záležitostech hledat svého druhu zastání po vlastech českých? Proč se nemůže obrátit na nikoho patřičně renomovaného v časoprostoru daného regionu? Nuže, tato kauza má jednoduché vysvětlení: co (někomu!) bohatě postačuje v regionu a vyvolává zdání takzvané serióznosti (mnohdy je to vskutku prapouhé zdání), ani nevyzpytatelnou náhodou z hlediska kvality nepostačuje v širších, zejména nadregionálních souvislostech. Zvláště pokud nejde jenom o nějaké rádobykmotříčkovské šolíchání u příslovečných vrbiček, k čemuž i v západočeské metropoli a mají blízko a nejednou k tomu vskutku docházívá.

Můžeme si připomenout vpravdě frapantní případ takovéhoto šolíchání: do jedné celorepublikové komise či poroty, mající se zabývat současnou českou literaturou, vyslali paní a páni Plzeňané (respektive nejmenovaná příslušná instituce, na niž ta trapná blamáž padá plnou vahou) před pár lety ze své vůle a své moci jinou dotyčnou osobu (čili YX), která se současnou českou literaturou ani trochu nezabývala, nečetla ji, neznala ji, nic o ní nevěděla, musela si tudíž v komisi připadat jako Alenka v říši divů. Nicméně se do komise či poroty nechala bez oka mrknutí (že by měla nějaké odborné zábrany, že nemá tušení, oč půjde, to ani náhodou!) z Plzně delegovat a vůbec jí nepřišlo, že dělá západočeské metropoli šílenou ostudu. Ach, ty osoby, ach, ta instituce! Stojí za to říci, že od té doby si organizátoři uvedené celorepublikové akce dávají sakramentsky velký pozor, aby se jim žádné kukaččí mládě jako tenkrát už do poroty nezabředlo. A z čímanů Plzeňanů mají bohužel zvlášť nahnáno. Koneckonců není divu.

Baže, rovněž takové, ne-li kolikrát ještě horší bývají poťouchlé skotačinky českého literárního života. Jak v metropolích, tak i mimo ně. Dalo by se říci, že někdo či i kdekdo by se neobyčejně rád chlubil či honosil příslovečným cizím peřím, ve skutečnosti ovšem ani to cizí peří nemá. Nebo nemá odborný nárok ani na cizí peří? Dosti, dosti již, raději si všichni vespolek přejme, ať konečně nastanou příjemné čili pohodové aprílové dny.