literární západ

Tato rubrika pochopitelně není ani nemůže být nějakou kulturní ohlašovnou, nicméně si můžeme činit určité výčitky, že v ní píšeme o něčem, co právě skončilo: rozuměj právě v neděli 15. května. Jakáž pomoc, nebylo lze se „toho něčeho“ zúčastnit v rozumnějším termínu, alespoň retrospektivně je však nepochybně záhodno a zapotřebí se k danému dobrému dílu vrátit. V renomovaném pražském Museu Kampa totiž až do nedělního odpoledne probíhala výstava s lapidárním názvem: Karel Trinkewitz. Bohužel již posmrtná, zato patřičně důstojná čili skutečně reprezentativní. Hned zkraje však konstatujme, abychom to šalebnou náhodou neopomněli, že autorem koncepce celé výstavy, jakož i tvůrcem zavčas vydaného katalogu je Klára Burianová – a jak je v něm uvedeno, „zvláštní poděkování patří paní Helze Umland-Trinkewitz, manželce umělce, bez jejíž opory by výstavu a katalog nebylo možné uskutečnit“. Opory nebo podpory? Bůh suď, jak je to v tomto případě správně nebo co se tím mělo říci, podstatné je, že výstava na Kampě už sice neuvítá žádného dalšího návštěvníka, leč úctyhodný katalog je na světě!

Literární Západ jistěže nemá ambice vydávat se na pole výtvarného umění a nehodláme tak činit ani v tomto případě. Přece jenom však je škoda, že se výstava nijak „nejmenuje“. Kupříkladu Koláže. Nebo: Asambláže. Případně ještě lépe a ještě trefněji. Spokojme se shrnutím, že Museum Kampa nabídlo zájemcům ukázky z Trinkewitzovy výtvarné tvorby v rozpětí několika desetiletí, a tak tu jsou (tedy: ještě v neděli byly) k vidění jak jeho rané, tak i jeho pozdní výtvory. Fascinující nám připadá zejména žánrové určení „estetická informace“, jehož umělec užíval. Tou je či by měl být samozřejmě každý opus hodný toho jména, u některých to však autor pokládal za nezbytné takto zdůraznit. Z dalších označení různých uměleckých poloh připomeňme přinejmenším tvůrcovy kaligrafie, oleje na desce, pokolážované nebo kinetické objekty, asambláže, zejména znamenité asambláže dřevěné – a nejrůznější koláže, jimiž Trinkewitz proslul v domovině i v cizině: koláže na desce, dekoláže, pohlednicové a politické koláže… Nebo cyklus, jejž nazval nemálo lapidárně: Pocty. Namátkou můžeme tato díla srovnávat s kolážovou tvorbou Jiřího Koláře a hodnotit, v čem byl Karel Trinkewitz jiný, v čem více či méně stejný, v čem pravděpodobně esteticky průbojnější, v čem zřejmě nikoli.

Zmínit je však záhodno – adresujeme přece tyto řádky Plzni a v různých tóninách tak píšeme o Plzni – o ještě jedné záležitosti. Poslední léta umělcova života se odehrávala v západočeském regionu: usadil se rokem 2004 počínaje v Rabí, tam žil a tvořil, tam zápolil s těžkým onemocněním, tam si získával i kontakty se západočeskou kulturní veřejností. Jenže zřejmě zrovna metropole Plzeň neprojevila o Trinkewitzovo dílo buď žádný zájem, anebo veskrze nicotný. Možná se mýlíme, z výstavy si však odnášíme poznatek, že velká část autorovy výtvarné tvorby je a bude v majetku Galerie Závodný v Mikulově. Něco bylo zapůjčeno z Prahy, něco z Brna, něco z Roudnice nad Labem, vystavovatelům vyšly vstříc i západoněmecké historické Brémy, kdysi slavné hansovní město. Leč Plzeň nic, vůbec nic.

Proč ale vůbec nic? Copak v Plzni neexistují výtvarné instituce, galerie, výstavní síně? Copak v nich jsou samí zabedněnci (víme pouze o jednom, zato o pořádném)? Kdyby ty instituce nebyly, dalo by se to pochopit, leč jsou, takže, jak se říkává, člověku to hlava nebere. Kolik peněz se v Plzni rozházelo, promarnilo, vymrhalo na všelijaké hrátky s kontejnery, pouliční atrakce nebo na rauty spojené s manažery Ehm Ká – a celoevropsky významné dílo Karla Trinkewitze si nechalo ostudně utéci mezi prsty. Není k věření, že by jedna mikulovská galerie byla bohatší než plzeňští ehmkáči! Asi však o současné výtvarné kultuře paradoxně vědí o poznání víc v Mikulově: nenaparují se sice jak smečka kvákajících a krákorajících zpupníků, leč míří k věci a k jádru kumštu. Škoda přeškoda, leč potvrzuje se, že hloupost s leností jak vrána k vráně sedá.

Tímto se rozžehnejme s Trinkewitzem coby výtvarným umělcem a obraťme zrak na Trinkewitze literáta. Rovněž na pražské výstavě stojí psáno, že tento kumštýř, v jehož žilách kolovala, jak čteme, židovská, německá, pruská (!) a česká krev, se zvláště ve stalinistických čili v padesátých letech 20. století zaměřil na tvorbu tzv. autorských knih a zpočátku své výtvory raději podepisoval naprosto neprůhledným, skandinávsky znějícím pseudonymem. (Podotkněme, že později si velké uznání získávaly jeho koláže či karikatury podepisované zkratkou –witz.) Zároveň však, jak čteme, již tenkrát Karel Trinkewitz psal stovky básní, blížící se surrealistické poetice a estetice: horoval tehdy (jako výtvarník i jako literát) pro freudovskou představu psychického automatismu. Od této koncepce se posléze poněkud vzdálil a „komponoval básně haiku“.

Víc se však dovíme v katalogu. Například i to, že si umělec v letech 1964 až 1973 vedl „osobní deník“, který je i s částí jeho pozůstalosti uchován ve Forschungsstelle Osteuropa v Brémách. V psaní tohoto deníku pokračoval až do konce života a právem se tu konstatuje, že „popsal tisíce stránek deníků svými myšlenkami, zážitky, filozofickými rozbory, ale i obyčejnými rutinními úkony, jako je záznam o koupeli, jídle či dechovém cvičení“. Vkládal do těchto záznamů své přesvědčení, že život má být komponován jak umělecké dílo nebo že život je třeba žít jako báseň, jako obraz. Aspoň jeden citát stojí za uvedení: „Nejde o to dělat umění, ale žít uměním.“ Nejenom během života v exilu se zabýval také úvahami o sestavení „románu o románu“: vždyť již v šedesátých letech dospěl k závěru, že jedinou „pravdivou formou“ je životopis či výrazně autobiografická ich-forma. Náčrtky k takovému literárnímu románu-traktátu existují, leč k napsání životopisu či jiného díla v „autobiografické ich-formě“ se umělec nakonec nedostal. Věnoval se však o to intenzivněji jiným žánrovým formám.

Nyní, i v této souvislosti, je nevyhnutelné prolévat nad jinak velice seriózním katalogem k výstavě Karel Trinkewitz nikoli snad krokodýlí, leč o to nešťastnější slzy. Čtenář by z něho mohl mít dojem, že už dávno před rokem 2004 se autorova literární činnost s konečnou platností uzavřela. Že tvrzení, jak „neustále pracoval“, se týká toliko jeho výtvarné tvorby. V Brémách to vědět nemusí, v Praze by to vědět mohli: že totiž v posledním desetiletí svého života Trinkewitz vydal – kde jinde než v Plzni! – celou řadu větších i menších knižních publikací, které byly recenzovány i v celorepublikových literárních periodikách. Že poměrně často publikoval také v jediném západočeském tištěném periodiku. Že se stal laureátem Ceny Plže a že se o Cenu Bohumila Polana musel podělit s Jaroslavou Málkovou, to samozřejmě kunsthistorička Burianová všechno vědět nemusí, z odborného hlediska to ale jsou samá ověřitelná a zjistitelná fakta. V katalogu je velká stať německého experta o Trinkewitzově psaní haiku a o jeho experimentování s přesmyčkovým rýmem, jenže tam bohužel není ani v nějaké závěrečné poznámce řečeno nic o tom, co všechno tvůrce i v této sféře po roce 2000 ještě neuveřejnil knižně. A to nemluvíme o prvním vydání (poznovu v Plzni!) alespoň některých autorových surrealistických textů napsaných před šedesáti lety, které nikoli náhodou neztratily svou svěžest a trinkewitzovské fluidum. Raději si zabručme mezi zuby, že nevědomost hříchu nečiní. Nečiní, nečiní, leč holedbat se takovou nevědomostí je hodně k smíchu.

Takže, milí Plzeňané! Výstava skončila, Trinkewitzovy výtvarné artefakty však nalezly svůj nový domov v jihomoravském Mikulově. Vypravte se do něho: možná tam budou k mání i autorovy literární práce vydané v Plzni. V Praze o nich nevědí, lze se však obávat, že ani mnozí v Plzni o nich nevědí. Bacil jménem Ehm Ká asi leckomu zatměl mysl. Co lze doporučit? Léčbu Trinkewitzem!