literární západ

Spousta lidí bohužel neví, kdo je to František Kautman, malinká spousta lidí to možná ví, určitě však si není jistá, zda ještě žije, či nikoli, a zda si ho nepletou s někým jiným. Konečně hrstka pouhá nejenže ví, o koho kráčí, ví však i to nejsmutnější: Kautman před několika dny vydechl naposledy a česká literatura, české myšlení o literatuře, ale i české myšlení vůbec, rozuměj česká společnost utrpěla překrušnou ztrátu, o to větší, že v tomto tuzemském společenství opravdu jen málokdo ještě věděl, o koho kráčí. Píšeme-li to pro Literární Západ, je zjevné, že o spisovatele a o člověka z literárního světa. O tvůrce a myslitele, který prošel dlouhým vývojem, nějakou dobu byl na určitém výsluní zájmu, aby se pak volky i nevolky uchýlil do totálního ústraní, nikoli snad do klášterního, nicméně žil s určitou nadsázkou řečeno novodobě poustevnicky a civilizačně odříkavě. Opouštěli ho nejenom přátelé, ale i jeho nejbližší. Nicméně Kautman v těchto letech stejně jako v minulých rocích a desetiletích pořád psal a psal a psal a psal a psal.

Psal tolik a poněvadž psal ve značném odloučení od literárních kruhů (tak, jak si na to zvykl v dobách, kdy patřil k zapovězeným autorům a důstojně reprezentoval jako jeden z prvních signatářů Charty 77 i český literární disent a samizdat), kolovaly pověsti o příslovečné „truhle“, v níž spočívají Kautmanovy rukopisy. Ty staré i ty nové, především ty nové, jichž utěšeně přibývalo, vydáno jich však bylo poskrovnu. Přibývalo jich také proto, že pisatel si zachoval neuvěřitelnou tvůrčí energii a sepisoval svá díla do vysokého kmetského věku. Narodil se v Českých Budějovicích již v lednu 1927, dožil se tudíž plných osmdesáti devíti let. Byl to vrstevník o něco staršího Josefa Škvoreckého stejně jako o něco mladšího Milana Kundery. A také on strávil nějakou dobu v zahraničí, byť mnohem kratší než uvedení dva literáti: Kautman je ovšem zřejmě jediný český spisovatel, který v první polovině padesátých let studoval v Moskvě na Literárním institutu Maxima Gorkého. Tato spisovatelská líheň prožívala své léta tučná i hubená: náš českobudějovický rodák měl štěstí, že v něm prožíval období po Stalinově smrti a tehdejší pokusy o určitou liberalizaci systému – totiž údobí tzv. oblevy.

Paradoxně měly autorovy samizdatové texty do roku 1989 o něco příznivější osud: byly přece hojně čteny v nonkonformním prostředí, zatímco v následujícím období mu nebyla literární štěstěna valně nakloněna. Na druhé straně je pravdou, že vydat veškerou Kautmanovu spisovatelskou a filosofickou pozůstalost snad ani nebude možné: snad by měla vzniknout téměř nekonečná či nekončící ediční řada Kautmaniana, v níž by vyšlo alespoň něco, alespoň hodně! Pravděpodobně poslední kniha či spis, jejíhož nebo jehož vydání se ještě František Kautman dožil, byl šestisetstránkový svazek s výmluvným názvem O českou národní identitu, jenž v loňském roce vyšel v redakci Aleše Hamana v renomovaném nakladatelství Pulchra. Jako nejlepší doporučení mohou posloužit vlastní autorova nemálo udivená slova, že toto pojednání kupodivu nezestárlo!

Jeho údiv byl naprosto pochopitelný: vždyť tuto veleknihu sepsal Kautman již… již v roce 1976. Spatřila tudíž světlo světa (po pradávném samizdatovém kolování mezi krapítkem zasvěcených přátel) čtyřicet let po svém napsání. Celých čtyřicet nebo pouhých čtyřicet let? Mohla vyjít dávno, však se o to autor o to několikrát pokoušel, pokaždé marně, ach, marně, možná však také nemusela vyjít vůbec, eventuálně za deset let, za dvacet let… Sám František Kautman počítal s tím, že rukopis bude uložen v Památníku národního písemnictví a že aspoň tam může být nepočetným zájemcům k dispozici. Nestalo se tak, v daném případě k němu byl osud milostivější. Kniha vyšla a vskutku nezestárla: stejně jako v roce 1976 i v roce 2016 si přece můžeme klást otázku, jaké jsou kupříkladu zdroje moderního českého myšlení – nebo ještě ožehavější a ošemetnější otázku, totiž zda je vůbec pro český národ nějaké místo v dnešním světě. Zapřemýšlejte a zapřemýšlejme s ním: je, či ne, má ho mít, či ho nemá mít? A nejlepší bude, když se pak začtěte přímo do Kautmana. Nebudete litovat. A pokýváte smutně hlavou, že pisatel toho již tehdy věděl o naší společnosti zřetelně víc než mnozí nynější žurnalisté ve všech mediálních sférách.

Opakujeme, že Kautman patřil k našim nejplodnějším autorům, ať již jeho práce již byly vydány nebo doposud nikoli. A také k nejpečlivějším a nejpozornějším: jinak než fundovaně by svá odborná pojednání neuměl koncipovat. Není to pohříchu dáno každému! V Lidových novinách otiskla nemálo procítěný nekrolog spisovatelka Jana Červenková: díky jí za to. Jenže hodnotila Kautmanův přínos českému myšlení výlučně v odborné sféře. To jistě právem, leč vyzdvihla u tohoto tvůrce, že byl také básník. To též právem: vydal ale jen jednu jedinou básnickou sbírku, a to v roce 1966; zdá se, že k poezii se pak vracel pouze sporadicky. Z nepochopitelných důvodů však Červenková totálně pominula, že František Kautman je také prozaik, přičemž nikoli ledajaký! Dokonce bychom se mohli tázat, zda jeho prozaická tvorba není daleko významnější a výraznější než knížky Červenkové, můžeme se však mýlit. Opomenuta však být neměla, ba nesměla: Kautmanovy prozaické práce (z valné části uveřejňované dlouho jen v samizdatu) patří k tomu lepšímu, co v české poválečné prozaické produkci vznikalo, ať jde o prvotinu Nádheru rovnováhy (z roku 1969) nebo kupříkladu o knihy Prolog k románu či Román pro tebe – a o poměrně nedávno vydanou, byť rovněž již před drahným časem dokončenou povídkovou sbírku Alternativy.

František Kautman ale přistupoval k literární tvorbě (a to k beletristické stejně jako k bohemistické) jako ke svého druhu nepřetržitému literárnímu deníku. Jednou se mu takové psaní deníku proměnilo v psaní románu, po jeho dokončení zase autor bez větší námahy přesedlal na psaní odborných knih. Některé vyšly ještě před srpnovou okupací 1968 (například Boje o Dostojevského), ty další v samizdatu a zčásti po listopadu 1989, kupříkladu Svět Franze Kafky, Naděje a úskalí českého nacionalismu, Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského, K typologii literární kritiky a literární vědy atp. Vedle toho vznikl a v rukopise (nejspíše ve zmíněné „truhle“) – neboli dnes v literární pozůstalosti autorově – zůstává více než dvacetisvazkový soubor, resp. cyklus nazvaný Bilance, obsahující deníkové záznamy, úvahy, beletrii, filosofické a esejistické texty. Nikoli ovšem překlady, jelikož Kautman překládal jen výjimečně (kupříkladu dopisy F. M. Dostojevského). Když o něm však Červenková ve zmíněném nekrologu napsala, že přeložil i Jerofejeva (navíc neuvedla, zda Viktora nebo Venedikta), je to totální nedorozumění. Stačilo vzít do ruky slovník… Kautman, ač založením moderní prozaik, měl jako bohemista vždy blíž ke klasice, byť k tzv. moderní klasice.

Najdeme v tomto truchlivém zamyšlení nějakou plzeňskou stopu? Spíše stopičku než stopu, sem však s ní! Velkým přítelem Kautmanovým a v určitém smyslu i jeho literárním chráněncem se během let stal o dvě generace mladší prozaik, hudebník a divadelník Jan Kameníček: nikoli náhodou Kautman příznivě posuzoval i jeho starší stejně jako novější beletristické práce. Nuže, týž Kameníček, jak jsme se již před nějakým časem v Zápisníku dr. No o tom zmínili, sepsal knižní rozhovor či knižní dialog se západočeským, staroplzeneckým či plzeňským… Ivem Fenclem. Ergo evidentně bezkonkurenčně nejplodnějším literátem západočeským. Fencl nechť však píše a píše dál, zatímco stran Kautmana povězme už jen jediné: čest jeho památce. To byl nejen pronikavý spisovatel, ale i prozíravý znalec literatury české. Na rozdíl od těch, kdo se (sami a mezi sebou) za něco takového považují.