literární západ

Má-li v těchto dnech někdo tzv. narozeninové kulatiny, sluší a patří se to vzít v úvahu, v daném případě však (byť paradoxně) koneckonců neuškodí, když to pisatel Zápisníku dr. No vhodným způsobem připomene sám sobě, a tudíž i čtenářům této (jeho) rubriky: hodlá tak ale učinit náležitě kulantně a možná i náramně „kulatě“. Je tu ovšem čertovo kopýtko: určitě se najdou tací, kdo spustí pěkně nahlas (ba ne, spíše pokradmu do oušek, zato všude) na celou čtyřřekou Plzeň, že oni by se k ničemu takovému nikdy nepropůjčili a že je to pod čarou a vůbec. Tak se nepropůjčujte, vážení, vysedávejte nad čarou! Vždyť i psaní ód o sobě může být pořádně parodické a také sebechvalozpěvy bývají nemálo směšnohrdinské. O lidských nedostatcích oslavencových však psát nebudeme: ví o nich až moc dobře a umí si je (někdy) také přiznat. Však i astrologové na ně upozorňují!

Nuže, přiznejme si s uzarděním, že náš jubilant se knižní kultuře v mnoha podobách věnuje čili umí číst prozatím všehovšudy šestašedesát let. Rád by i déle. Předtím si ani v cizojazyčných slovnících pohříchu nelistoval. Nebo si to jen nepamatuje? Ke krásné literatuře se tudíž nachomýtl nejprve jako zvídavý a dychtivý předškolní čtenář, záhy však již i coby pisatel klučičích veleděl, po nějakém čase tajný pubertální básník atakdál, až postupně po mnoha stezičkách a stezkách polotrnitých a skorotrnitých doputoval k přídomkům, jimiž nyní bývá obdařován: literární vědec, především však literární historik a literární kritik, přičemž se mnohdy vedou spory, zda je víc historik, nebo kritik. Nebo že by nebyl zhola nic z toho? A také vysokoškolský pedagog a překladatel, to je ale obojí již nadobro passé. Nyní se z něho čím dál zjevněji stává pilně čtoucí důchodce, občas snící o dopsání pamětí. Doufejme a přiznejme, že od začátku do konce poctivě (skoro)vymyšlených.

Co ale povědět o jubilantově literárněhistorické práci? Co se o tom dá povědět kalého a kloudného? Zajímá to vůbec někoho s výjimkou literárních historiků? Mělo by, leč pravý opak bývá pravdou. Ona také má být literární historie i tuze literární záležitost, ergo má být ke čtení a ne že mnohdy číst skoro nejde! Odkažme na několik jubilantových souborů bohemistických studií, připomeňme vysokoškolské učebnice, koncipované v kooperaci se spoluautory (do těch středoškolských dr. No víc zasahoval než je psal). Pan oslavenec si také velice považuje své dlouholeté činnosti lexikografické: při ní se naučil a dověděl všelicos ze světa literatury snad i víc než je zdrávo. K jedné odnoži literární historie patří též dobrozdání o doktorských disertacích a habilitačních spisech. Jenže: představují autorovy stati a studie nějaký přínos k literární bohemistice? Ano, či ne? Literární poznání bývá i pomíjivé. Pravdou je, že nejpříznivější kritické reference přišly z ciziny: z Rakouska, z Německa, vícekrát z per polských slavistů a bohemistů. Snad to není málo. A zítřky? Existoval tajný plán: sepsat s dr. Martinovským, žel již nebožtíkem, monografii Karla Klostermanna. To by však o ni v Plzni museli mít zájem.

Jak jsme již naznačili, ctěný jubilant má vícero ctěných tváří a jedna ctěná tvář je široce pojatá tvář literárněkritická a esejistická. Koneckonců i knižní doslovy se v některých teoretických pojednáních označují jako „vědecké eseje“ a je na tom hodně pravdy. Zrovna v literární kritice kolikrát platí, že čím je text esejističtější, tím lepší, v běžných periodikách však s esejističností rozhodně neuspějete. Z té v nich mají větší hrůzu než čert z kříže a kříž z čerta! Právo na existenci mají esejistické kritiky a recenze jedině v literárních časopisech. Leč zpět ke knižním doslovům: prozraďme, že oslavenec je sepisuje (tedy uveřejňuje) už dvaačtyřicet let. Nebo teprve dvaačtyřicet let? Mělo z nich vyjít několik knižních souborů, nakonec došlo jen na Eseje o ruských spisovatelích. Na autorovu publikaci nejmilovanější. Pouze západočeského regionu se týká sebrání minidoslovů nebo mikrodoslovů psaných pro tituly z plzeňské edice Ulita během posledního desetiletí a nyní vydaných pod názvem Krásnodoušky. Mohly být i lepší? Mohly, namoutě, všechno a vždy může být lepší!

A literární kritika včetně tzv. novinového recenzování? Nejednou publikovaná pod šifrou či zkratkou? Nuže, s literárněkritickou kůží na trh často zlolajný a zlovolný, přichází oslavenec toliko jedenačtyřicet let. Baže, je to po čertech málo! Navíc tvoří kritici v celém světě nenáviděný druh, stačí napsat pravdu a až jste prý někomu zničili život! Nicméně k věci: v edici Ulita byl nedávno vydán útlý svazek „západočeských“ recenzí Malá plzeňská dvanáctka, jinak ale kritik a recenzí z jubilantova pera vyšlo prozatím a přesně řečeno jen nepočítaně. Když dal dr. No vale univerzitám, rád by pravidelněji přispíval do kritických rubrik předních literárních a kulturních časopisů. Přinejmenším v roce životního jubilea se mu to docela daří, a proto si přeje, aby mu kritické síly i nadále vydržely. Jenže: jaképak ty kritiky a recenze jsou? Stojí za něco? Anebo nestojí absolutně za nic? Ať tak či onak, literární kritika má a musí být tvůrčí. Jinak není na světě z odstupu času k ničemu.

Zbývá literární publicistika, což je svébytný všehomír mnoha pouty propojený s literární kritikou i s literární historií, pořád však mezi ní a uvedenými sférami existuje zřetelný předěl. Literární publicistika bývá různorodá a různotvará, jiná je v literárních časopisech, jiná v literárních serverech a jiná v kulturních rubrikách periodik. Pomineme-li dávné předlistopadové pokusy, logicky pokaždé jen krátkodobého trvání, literární publicistiku (zejména literární sloupky) píše dr. No nepřetržitě od zimy 1990, což se i jemu zdá být k nevíře. Opravdu se jí věnuje nepřetržitě a není divu, že ji uspořádal, zvláště tu novější, do sedmi knižních souborů. Pokorně podotkněme, že pro Literární Západ sepisuje Zápisník dr. No už sedmým rokem. Rád by po odeznění jubilea seskupil a vydal rovněž starší sloupky, řadu let psaných pro literární týdeník Tvar, jenže to byla vzpomínková pastva asi jen pro pamětníky. Živá současnost je Literární Západ.

Literární kritikové a literární publicisté by neměli být ti, kdo jsou dekorování nějakými vavříny a metály: namnoze právě oni jsou naopak těmi, kdo o udělení různých vavřínů a metálů rozhodují nebo spolurozhodují. Být dr. No básník, mohl by přijít s knihou srdceryvných veršů s názvem Byl jsem literárním porotcem – a šlo by o tuze pikantní výpověď z našeho literárního života! Všechno má své výhody: dr. No nemůže nikdy získat Cenu Bohumila Polana, poněvadž i kdyby sepsal (pseudonymně?) čirou beletrii, do soutěže se nepřihlásí. Žádná škoda! Nemůže obdržet ani Uměleckou cenu města Plzně, kterou by beztak nepřijal a kterou by si zasloužil nikoli on osobně, nýbrž literární měsíčník Plž: na překážku tady co skála stojí oni roduvěrní a halasní Plzeňané (nepočetní, ale tady se spojili jak zavilí proletáři všech zemí). Ti případnému ocenění časopisu zabrání a zbraňují všemi prostředky, kupříkladu i vlastní hrudí: k tomu podle nich dojít v Plzni nikdá nesmí. Raději nechť nastane další mumraj kontejnerů! Ostatně ani každoroční Cena Plže, jíž se v Plzni právem pyšní mnozí, není jubilantovi souzena: taková je jeho životní volba. A nějaký čestný pekáč nebo čestný květináč nebo čestný škapulíř nebo čestné lejstro od ouřadu? Proboha, co by si s ním počal! Jiní jsou potřebnější.

Co však našemu jubilantovi přece jen udělalo radost: heslo o jeho životě a činnosti figuruje v česko-slovenském vydání oxfordské Encyklopedii osobností České a Slovenské republiky. Potěšeně čte, že zařazení do Oxford Encyclopedia představuje v dnešní době vysoké uznání. A že v aktuálním vydání se nacházejí osoby, které dosáhly v průběhu posledních let významných úspěchů. Tady ale dr. No rozpačitě krčí rameny: jaké významné úspěchy? Vždyť literatura je věčná a věrná milenka nestárnoucí a o její přízeň se ucházejme včera, dnes i zítra. Právě tu si může i on popřát i ke kulatým „narozkám“.