literární západ

Až si kulturní historikové města Plzně namátkou za padesát nebo dejme tomu až za sto let (pokud ještě nějaká kulturní historie bude existovat a kulturní historikové jakbysmet, představit si to však můžeme) položí fundamentální otázku, co bylo velkou, ne-li přímo největší, vrcholnou, svrchovanou, vskutku reprezentativní událostí v kulturním a literárním životě západočeské metropole Léta Páně 2016, rok po šibřinkách Ehm Ká, lze povědět a odpovědět s náležitou nadsázkou, kterou ovšemže předkládáme stejnou měrou vážně jako i převážně nevážně, že o tom nemůže být sebemenšího sporu! Co by to totiž mohlo být jiného než vydání jubilejní publikace Vlno ´70 (nezapomeňme připomenout, že s fotografiemi Marka Velebného), totiž „sborníku příspěvků sestaveného u příležitosti dožitých sedmdesátin…“!

Proč však nejmenovaného jubilanta jmenovat? Podstatné je, že nepochybně šlo o jedny nedávno dožité sedmdesátiny a že kdokoli bude chtít, může si sborník samozřejmě opatřit, vynaloží-li určité nezbytné úsilí. Vydalo ho přece seriózní a solidní vltavotýnské nakladatelství Nová Forma, knižní publikace má řádné ISBN, tiráž je tu, jak má být, copyright je také (skoro) v pořádku, o ediční přípravu čili o zmíněné sestavení a zredigování jednotlivých textů se zasloužily hned dvě dobré duše. Není to taková bída jako u knížek, o nichž jsme v Zápisníku dr. No psali docela nedávno. Proč potom o tomto významném? výrazném? velkolepém? velkorysém? edičním počinu či publikačním činu ba přímo arcičinu nenapsat s přiměřeně nezměrným nadšením? Který závistivec či řevnivec by nám v tom chtěl zabránit? Zvláště když se v Plzni nenajde nikdo, kdo by mohl o daném titulu sepsat recenzi: prakticky všichni, kdo by měli chuť či zájem nebo dokonce kuráž se o něco takového pokusit, jsou totiž ve sborníčku zastoupeni. Což je velice příjemné konstatování.

Není nad to být veskrze objektivní, a abychom byli rovněž v tomto případě takto více než objektivní, odcitujme alespoň několik slov z vnímavého úvodního slova z daného sborníku, ať zmíněnou objektivitu můžeme podložit subjektivním, notně laskavým hodnocením z jiného pera či počítače. Nuže, co se tu o jubilantovi mimo jiné praví? Nejprve se zdvořile má za to, že „tento oslavenec nebudí dojem ctihodného starce, či dokonce kmeta“, posléze kupříkladu toto: Tento „odborník na moderní českou literaturu před lety vstoupil coby zjevení do plzeňských kulturních a univerzitních kruhů, světácky rozbouřil místní poklidně plynoucí poměry, a vytvořil si tím jak široký dav fanoušků a přátel na jedné straně, tak semknutý ,nepřátelský´ šik na straně druhé. Bývá to ostatně průvodním znakem všech silných osobností nejít s davem, ale lišit se, vybočovat, jít zkrátka vlastní cestou.“

Přemile napsáno, hezky řečeno. Kterýpak oslavenec by slzu z kritického oka nesetřel, kterému by jiná slza z očí neukápla? Přesto si povšimněme jednoho drobného protimluvu, který má docela zásadní výpovědní hodnotu. Říká se tu přece, že oslavenec si vytvořil „široký dav“ příznivců a přátel (díky všem, přátelům a příznivcům!), zároveň se však zdůrazňuje, že k jeho zásadám patří „nejít s davem“. Jenže on nikdy není dav jako dav! Ten „široký dav“ dozajista nemá s nějakou davovostí ani davovými reflexy, natož s někdejším davismem/davizmem pranic společného, to dá rozum: tady jde o skutečně přátele a příznivce. Nic víc a nic míň. Potom ovšem z toho vyplývá, že oním „davem“, s nímž jubilant vskutku jít nehodlá ani náhodou, ani omylem, zvláště když dobrá vůle tu nestačí a nestačila, je onen semknutý „šik“ nepřátel, nepříznivců a odpůrců, kterých je ale podle hlasů z Plzně poměrně nemnoho. O to víc však jsou slyšet a o to víc se drží svých funkcí, ať to jsou všelijací provinční mazalové nebo ještě provinčnější jedubabky. Ono je to ve skutečnosti dobře ba přímo výhodné rozložení sil a siločár: člověk může opravdu jít svou cestou, nebát se vybočovat, tudíž se lišit v dobrém a žel občas i ve zlém, především ale neaportovat u vrbiček a nehledět na to, co by se nějakému takovému šiku občas setsakra šiklo.

A co jednotlivé příspěvky? Daly by se na první pohled (ten druhý je poněkud komplikovanější) rozdělit na ty, které jsou symbolickým holdem jubilantovi, namátkou (jmenujme, zde jmenujme) rozsáhlé, vehementně chvalozpěvné poémy z pera Jana Bergmanna a Roberta Jandy, byť z těchto po léta sepisovaných a kultivovaných opusů byla nakonec do sborníku pohříchu zařazena pouze poměrně nevelká, možná až příliš malá, drobounká část, byť platí, že méně je mnohdy více – a na ty, v nichž jubilant či oslavenec v jedné osobě je svého druhu středobodem příběhu, vyprávění, humoresky, ale i básnických strof. Co k tomu říci? Nuže, dokonce i tam, kde tyto texty mají přátele a příznivce neboli čtenáře tohoto svazečku pobavit, jsou ponejvíce k oslavenci příliš laskavé, možná přespříliš laskavé. Vybavíme-li si jiný gratulační spis, týkající se o něco staršího oslavence, ten dostával od pisatelů mnohem více co proto: v jejich vypravěčské fantazii byl potkáván v bordelu nebo přistižen při statistice pojídání okoralých chlebíčků na rautech, to byla jiná soda!

Zapátrejme však ve vzdálené minulosti. Dokonce v nesmírně vzdálené samizdatové minulosti. Bylo nebylo, ale podobný sborník u příležitosti dožitých… (neřekneme, neprozradíme!) už kdysi také přišel na svět. Měl mnohem více stran: však také šlo o možnost samizdatové prezentace. Někteří tehdejší přispěvatelé už jsou bohužel na pravdě Boží, jiní v české kultuře a vědě něco znamenají. Co všechno tenkrát o mladičkém oslavenci nenapsali! Například že jeho povaha je „neuchopitelná, nedefinovatelná, ba protéovská. Je nám to výzvou, abychom právě v této neuchopitelnosti, nedefinovatelnosti, v onom protéovství usilovali hledat známky autentické osobnosti.“ Sám jubilant prý k tomu poskytl klíč, když napsal: „Již vím, že jsem znakem, ergo sum, i když non cogito“.

Ale to bylo dávno, tehdejší oslavenec může říci o současném oslavenci, že „já je někdo jiný“, že nelze v životě pořád vstupovat do stejných řek. Nepomiňme však i výjimku, která v nynějším sborníku též nechybí: totiž parodický příspěvek. Parodující jubilantovy literární deníky a jeho literární publicistiku. Nuže, proč ne? Parodie je parodie a takový Michal Viewegh nikdy nic lepšího než parodie (především znamenitou parodii na Michala Viewegha) nenapsal a už asi nenapíše. Pisatel parodií ve sborníku určitě netuší, že toto slovo značí „přezpívání“, nicméně s gustem přezpívává ergo paroduje. Z principu parodie vyplývá, že vždy jde o výtvory zkratkovité a zjednodušující. Říká se též, že parodie nemívá samostatný život a jde o žánr úzce vázaný na situaci vzniku. Dále: jde zde o parodii komickou, nebo o satirickou? Nebo o obojí? Jiné totiž nebývají. Pokud pochopitelně jde vskutku o parodii, nikoli o zastřený zlobný útok. Sečteno a zváženo: kde tady jde opravdu o parodii, tam plně obstojí, kde však z ní vyčuhuje polemika, je nepředložená, nepřesvědčivá a v podstatě parodující sama sebe.

Co dodat? Něco ošklivých poznámek. Platí, že k literární kultuře patří i filosofická znalost fotbalových reálií a není divu, že jubilanta nejvíce rozechvívala ve sborníku povídka či spíše pohádka fotbalová, za niž by se nestyděli ani bří Čapkové, o Eduardu Bassovi taktéž nemluvě. Radost ji byla psát, radost je ji číst. (Stejně jako mnoho dalších příspěvků!) Jenže proč ta chyba ve jménu fotbalového velikána? Proč tím oslavence tak trestáš, dobrý literární lide plzeňský? Vždyť před pouhými pětapadesáti lety žil jubilant v hlubokých nejistotách, zdali se v rozhodujícím klání podaří uhlídat velkou hvězdu skotského národního týmu, která se jmenovala… No jinak, arciže se jmenovala jinak, než jak čteme ve sborníku. Ach, ta mládež! Raději ani zde nebudeme jmenovat. Zato rcemež něco jiného: Děkuji.