literární západ

Koho by to napadlo, že pátrání, co je zač společenství „amatérských spisovatelů“, vyvolá takový poprask na laguně! Medle byly dr. No podsouvány oumysly spíše nelibé než libé, málem mu i churavé oči z důlků vypadávaly, když pročítal tu lavinu notně prskavých a popaprikovaných slov. Už do toho nějak víc šťouchat nebudeme a nehodláme, páni a paní amatérští, spisujte si co hrdlo ráčí, čtěte si to, nejlépe úplně všechno, leč nezapomeňte, že amateur znamená milovník, takže větší míra líbezného temperamentu by těm pěti tisícovkám pánů Čuků a dalších neuškodila ani v nejmenším. Pozor však: rozhodně nebyly v Zápisníku dr. No všechny literární servery tohoto ražení házeny jeden jako druhý do jednoho pytle a naopak nebyly z téhož pytle jeden za druhým za svá amatérská ušiska vytahovány. Však víme, že kupříkladu servery Písmák nebo Totem si během let získaly dosti ctěné místo v novější české literární historii. Pět tisíc amatérských spisošů, v praxi ještě o něco víc a zjevně jich pořád přibývá, je ovšem počet jak hrom: snad jedině ve Svazu spisovatelů Svazu sovětských socialistických republik jich bylo ještě víc: dokonce přes deset tisíc. To však byli samí národní a zasloužilí veleamatérští sovětští spisovatelé ve vysokých funkcích a s vysokými finančními sklizněmi. Jednou však i ti naši budou dál, bude jich víc a potom ještě víc.

Pax vobiscum, milí (ale i ti rozjitření) amatéři. Dvě věci nám ale stejně vrtají hlavou, byť se daného společenství dotýkají povýtce okrajově. Už nevíme, zda to byl pan Čuk nebo pan Gek nebo pan Čuk i pan Gek, kdo v komentáři k nedávnému Zápisníku dr. No argumentoval tím, že v daném spolku přece figurují a publikují dokonce i dva známí plzeňští spisovatelé. Nebo šlo o západočeské? Což o to, je nad slunce jasnější, že jedním z nich by měl být Ivo Fencl (přesněji řečeno Ivo Fencl ml.), neboť při jeho psavecké píli a výdrži si vůbec nedovedeme představit, že by existoval jeden jediný český, moravský nebo slezský literární server, v němž by Fencl doposud nepublikoval. Ba co víc, s mírnou nadsázkou lze tvrdit, že Ivo Fencl publikuje i na těch serverech, které ještě nejsou na světě, zřejmě s určitým předstihem, o to však častěji a přičinlivěji.

Kdo je však ten druhý? Existuje vůbec? Není to nějaký fiktivní literát, který možná ani nepochází z Plzně? Anebo je to naopak roduvěrný, leč současně amatérský i neamatérský plzeňský spisovatel? Je to záhada či nikoli? Má cenu si s tím lámat hlavu? Arciže nemá. Jde ovšem o něco jiného. Jeden opravdu renomovaný spisovatel totiž svého času prohlásil, že v celé Plzni včetně západních Čech jsou všehovšudy… ano, dva spisovatelé. Zase tedy dva, žádný jiný a nikoli víc. Na ty amatérské dotyčný nejspíše ani nevzpomněl. Nejsou to nakonec titíž dva, o nichž se zmiňoval pan Čuk nebo pan Gek? Tohle je sice záhada nejzáhadnější, ponechme ji však na rozluštění a k vyřešení všem Čukům a Gekům a s nimi spřízněným čukogekům z amateurského společenství. Přinejmenším do dvou počítat umějí, jak vidno, tak se s tím určitě nějak vypořádají. Leč u čísel ještě zůstaneme!

Tajné literární služby nám totiž mezitím prozradily, že na seznamu nejlepších příspěvků autorů saspi – proč jim koneckonců neříkat: saspíků? – lze vyhledat či vypátrat i dílo tvůrce, kterého si můžeme opravdu považovat, jenž se těší zaslouženému renomé, má vydány knihy v mnohem profesionálnějších nakladatelství než v neblaze proslulé Medkově oficíně, zkrátka a dobře jde o evidentně neamatérského spisovatele mezi ještě evidentněji amatérskými spisovateli. Nuže, jeho dílo se v daném žebříčku skví někde kolem čtyřiadvacátého nebo osmatřicátého místa. Proč ne, každý má svůj názor. Otázkou však je, zda těch lépe umístěných dejme tomu dvacet tři nebo bratru třicet sedm příspěvků jsou skutečně aspoň do určité míry takříkajíc lepší, jinými slovy či přesněji řečeno literárně hodnotnější, anebo naopak lepší či hodnotnější nejsou ani náhodou.

Co by z toho ale vyplývalo? Zřejmě a spíše nepochybně by to znamenalo, že příslušný porotce či poradce saspíků nebo jejich poradci a porotci nevědí o literatuře skoro ani zbla a ani o chloupek víc, nedovedou poznat, co je hodnotou a co nikoli. Ukázalo by se jako na dlani, že i koza venkoncem rozumí tomu petrželi daleko víc než oni próze, poezii, publicistice… Nuže, to oni sami, porotcové a poradcové, si usilovně pletou z osudy kabát, tak ať jim sluší třeba i naruby nošený! Anebo jde o tu směšnou či spíše tragickou ex-porotu Ceny Bohumila Polana, která po nedávné proslulé blamáži ve vší tichosti přeplížila nebo se připlížila k řečeným saspíkům? Může být, mohlo se stát. Leč raději již dále od tohoto amatérského serveru, dále. Však jsou i jiné.

O kus dál se sice odebéřeme, v Plzni však zůstaneme. Existuje v ní totiž již drahný čas organizace nebo instituce, která se pravděpodobně snaží být ještě tajemnější a zakuklenější (přinejmenším by si to přála) než celý spolek amatérských spisošů dohromady. Máme na mysli tzv. spisoše západočeské neboli Středisko západočeských spisovatelů. Mnoho literátů v něm není (nebo naopak: poměrně dost významných západočeských autorů nepatří k jeho členům), leč to, co se odehrává na střediskových schůzích, je ze zásady tajdův čili kráčívá o tajemství nejtajnější. Přitom se na nich zpravidla neodehrává nic, co by se mělo před zájemci utajovat, leč právě tato skutečnost se napořád skoro hekticky utajuje. Zkuste se někoho zeptat, co je v této instituci nového: jazyk má tázaný ihned jak přibitý, zraky mu vylekaně krouží v několika obloucích a mít křídla, ufrnkl by nejlépe všemi směry. Křídla však ve Středisku nemají – a co v něm bývá nového? Nuže, něco je k smíchu, něco je k pláči. Tak jako skoro všude. Nesmí se to ale nikdo dovědět.

A tak není divu, že Středisko klepe hrůzou a zlobou, zdalipak někdo náhodou nevynáší z jeho jednání naprosto nevinné a zcela banální zprávičky, na jejichž základě by se prý div že svět celičký nezbořil, kdyby se něco dověděl. Jeden z takto nejustrašenějších „spisošů“ nedávno vyrukoval s nepěkným obviněním a označil jistého X. za „věrného informátora“. Chudák X.! Po tomto nařčení skoro aby se bál na schůze a akce Střediska docházet, aby natotata nepřišel k zlolajné úhoně. Zároveň je to nesmyslné osobní a cílené nařčení: v Čechách se zhola nic neutají a v Plzni také ne nebo teprve ne – a čím víc se o to někteří zmínění ustrašenci snaží, o to je jejich úsilí komičtější. To byste se, hoši a dívky ze SZS, notně divili, odkud ty pramálo zajímavé zprávy a zvěsti přicházejí!

Naopak možno kvitovat či dát západočeské veřejnosti najevo, kdo je v těchto záležitostech zcela mimo podezření: nikdy nic nevypoví kupříkladu dr. Š., poněvadž se právem obává, že by se vmžiku stal nejpodezíranější osobou v daném spisošském spolku. Jiným, ne-li přímo nedostižným vzorem mlčenlivosti je ing. G., který musí mít svůj plzeňský balkon už celý ověšený bobříky mlčení. Z toho nevypadne nikdá vůbec nic a ve skutečnosti ještě míň v duchu klasické plzákovské rady: zatloukat, zatloukat a zase zatloukat. Zapře, že se Středisko teď nebo před časem sešlo, zapře, že na jednání byl a rozohňoval se, zapře, že vůbec nějaké Středisko v Plzni působí. Zapře i nos mezi očima, neboť se bojí, ukrutně se všeho bojí a hejčká si mindráčky. Jen ho nechme, ať se bojí: koneckonců je to věrný neinformátor. Že by se ale hlásil k amatérským spisovatelům, tomu nevěřme. Koneckonců on by to se svou holubičí povahou stejně zapřel.