literární západ

Už před pěti lety začal v Pardubicích vycházet regionální literární čtvrtletník Partonyma (zvědavci a zájemci si mezitím určitě zjistili, co toto málo frekventované slovo nebo tenhle málo používaný termín znamená, případně co přesně znamená). Je to ale singulár, nebo plurál? To ví filologové, leč už je to opravdu celých pět let (však jsme o tomto periodiku v Zápisníku dr. No psali záhy po jeho založení, přičemž nejenom na uvítanou a nikoli jen jednou) a nyní již na svět přišlo svého druhu jubilejní, již dvacáté číslo. Přesněji řečeno jde o dvojčíslo, tj. o č. 19–20. (Jen telegraficky povězme, že je tematické a že jeho osou má být Umění zločinu či Zločinné umění.) Je ovšem jiné než všech osmnáct čísel předchozích: rozsah se nikterak podstatně nezměnil (má nyní úctyhodných 170 stran), zato vnějšek je výrazně jiný, blíží se klasickému knižnímu formátu – a nejvíc zřejmě zaujme a upoutá nová obálka: je totiž na rozdíl od všech dosavadních černobílých Partonym nemálo lahodně barevná, což jistěže podobu pardubického časopisu sympaticky oživuje.

To je nepochybně dobrá zpráva v tom smyslu, že Partonyma bude či budou vycházet i nadále, snad netoliko v příštím roce, ale i v dalších letech: ať už se budou takto jevit dobarevna nebo se z nějakých důvodů přestanou takto vybarvovat. Připomeňme však ještě další závažnou změnu: v první etapě své existence bylo spoluvydavatelem časopisu Sdružení východočeských spisovatelů a periodikum poskytovalo své stránky jako publikační tribunu dozajista i jeho členům. Zdá se ale, že se tato spolupráce příliš neosvědčila, příspěvků tohoto druhu bylo celkem poskrovnu (že by ve Sdružení byli líní psát?) – a kromě toho se Partonyma od začátku sice profilovala jako regionální časopis, zároveň však nabízela pohostinnou náruč i ve vztahu k autorům mimo region. To stále trvá. Leč došlo k vývoji, jak praví a jak zní klasické rčení, a zmíněná organizační či institucionální vazba na Sdružení východočeských spisovatelů se vytrácela, až se pohříchu vytratila nadobro. Tudíž:

Dnes redakce periodika již (formálně aj.) nespolupracuje ani s uvedenou, ani s žádnou jinou spisovatelskou institucí (to znamená ani s Obcí spisovatelů, s Asociací spisovatelů nebo namátkou s Unií českých spisovatelů, v níž jsou ostatně zastoupeni i Plzeňané), nýbrž – stejně jako v prvních a dalších letech – všechna čísla vznikají ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Dva pedagogové ze zmíněné katedry vykonávají rovněž „odbornou supervizi“ nad časopisem – lze se ptát, jak takováto odborná supervize vypadá v praxi, věru však nemusíme všechno vědět –, byť nejsou ani šéfredaktorem Partonymy (jímž je básník a též nemálo plodný romanopisec Přemysl Krejčík, jenž prý momentálně připravuje knihu s pracovním názvem, nastojte: Špatný román!), ani zástupcem šéfredaktora (tou je talentovaná Tereza Exnerová). Ergo i toto nové vedení periodika (ustavené po odstoupení otce zakladatele časopisu, básníka a prozaika Lukáše Vavrečky) vzešlo z řad pokročilejších studentů a doktorandů jmenované katedry. Koneckonců pro literární kulturu je sám fakt literárního periodika záležitostí nadmíru přirozenou a dozajista i následováníhodnou.

Na okamžik odbočme: před pěti lety se v tomto směru ve východních Čechách dohromady málem nic nedělo, nyní se ovšem dá s potěšením a porozuměním kvitovat, že pokud někdo může Pardubicím setsakra závidět, ba se závistí přímo svíjet, jak je možné a jak se to mohlo stát, že v tomto městě už docela dlouho utěšeně vydávají literární časopis, pak je to nepochybně nepříliš vzdálený Hradec Králové. K němu je obrazně řečeno co by kamenem dohodil (například z Kunětické hory) a tam se zřejmě podařilo literární život umrtvit do té míry, že platí starodávná pravda: kde nic, tu nic. Takže královéhradečtí kulturní „votroci“, jak se říká tamějším fotbalistům, musí k Pardubicím uctivě vzhlížet, ba náramně uctivě a nic jiného jim nezbývá. Kde jsou ty legendární časy, kdy v Hradci Králové vycházel literární dvouměsíčník Texty! Jenže od těch dob jsme už vzdáleni zakrátko celé půlstoletí a nic dalšího bohužel není na obzoru.

Jenže ani jiná krajská města se nemají valně čím chlubit! V Českých Budějovicích by mělo vycházet tuze občasné Literární fórum, dost možná však už nevychází, zdá se, že jde o značně utajené periodikum a z estetického hlediska (aspoň v číslech, která známe) nesahá Partonymě ani po paty. V Ústí nad Labem vycházívávala Pandora, pak přežila svou redakční smrt a nyní se z ní vyklubal spíše almanach než časopis a je teď připravována v Praze: nebo je to ještě jinak? A co město měst Praha, metropole českého státu? Tam je Tvar, Tvar, Tvar, leč po něm velké prázdno až propast. Obtýdeník A2 není literární časopis a z trudné „neliterárnosti“ Literárních novin a ze zombií v nich jde skoro děs a tíseň. Co dál? Asociace spisovatelů je v letargii a žádný časopejsek rozhodně vydávat neměla v úmyslu, zatímco Obec spisovatelů po úmrtí obětavého redaktora bulletinu sice má tiskovou mluvčí, leč na „svůj“ časopis nemůže mít dle mínky naší sebemenší pomyšlení. Možná je to tak dokonce lepší!

Nuže zpět k Partonymě nebo k Partonymám. Odborní supervizoři tady figurují možná jen pro parádu, možná nikoli, to bude určitě zahaleno redakčními tajemstvími jak neproniknutelnou mlhovinou, ti však beztak časopis nedělají! Těm, kdo ho neznají, povězme, že v tiráži je kromě šéfredaktora a jeho zástupkyně uvedeno hned sedmero odpovědných redaktorů! Ten pojem či sousloví „odpovědný redaktor“, jak už jsme nejednou připomínali, je vžitý rusismus či spíše sovětismus, holt ale hluboko zakořenil i v Partonymě. Nebo v Partonymách. K tomu má čtvrtletník ještě jazykovou redaktorku, dva technické redaktory, webmastera plus osobu pověřenou „správou systému“. Jenže ti redaktoři pouze z menší části dlí v městě perníku: jedna redaktorka je z jižních Čech a tam i studuje, druhá redaktorka tajuplně utajila, kde domovské sídlo má, jeden redaktor je z Nymburka, dva další pobývají v Praze, na Pardubice tudíž vybyla jen dvě redakční místa ze sedmi. Proč ne? Zástupkyně šéfredaktora je podle redakčních údajů tajemnější než hrad v Karpatech: naštěstí však o ní leccos dobrého víme a jistíme, že opravdu existuje a že se tak jmenuje. Redakční radu Partonyma nemá či nemají a máme za to, že i proto se má/mají k světu. Kuriozita na závěr: šéfredaktor o sobě uvádí, že je v prvé řadě býložravec.

Díkybohu není plžožravec! Co k tomu říci? Mít v Plži sedm redaktorů neboli sedm statečných plžů, to by měl plzeňský měsíčník tak velkou ulitu, že by se v něm příspěvky ztrácely. To už by snad ani nebyl Plž, nýbrž Velkoplž nebo Óbrplž. A nevešel by se do žádné kabelky. Nasaďme si však brýle mámení a přenesme si podmínky vydávání Partonym(y) do Plzně: to by v takřečeném reálu znamenalo, že Plže by už nevydávala Knihovna města Plzně, nýbrž nějaké zavedené nakladatelství v západních Čechách (nebo také tiskárna v Přešticích) a že nad redakční prací by držela ochrannou a pomocnou ruku a finanční dlaň stávající katedra českého jazyka a literatury FPE ZČU v Plzni. Pryč s brýlemi, odhoďme je v mžiku, vari, zlá můro, natolik ošemetné a ošklivé mámení si přece nedokážeme představit ani v nejhrůzystrašnějším snu! To by potom Plž přestal být Plžem a proměnil se v nějakého Podplže. Jenže kdo ví a kdo také může vědět, všelicos může se stát a není vyloučeno, že i na to jednou dojde. Nic netrvá na tomto světě věčně. Přiznejme si ale, že Plž je (zatím) bytostí z čeledi nezmarovitých.

Na závět neuškodí malý citát z Partonym/y. Nuže slyšte: „Dekadenti, dekadentkyně, dekadentčata! Je čas opustit hnilobné krypty, odít se do svatebních rubášů, zabalit do chlebníků petky s absinthem a vyrazit směr knihkupectví, neboť v regálech vypučela nová jedovatá květina – ponurá, perverzní a pomstychtivá sbírka básní od…“ Takhle by se mělo psávat i o plzeňské poezii. O té poezii plzeňské.