literární západ

Proč si to nezopakovat! Bylo nebylo, leč setřemež si už v předstihu velikánskou slzu z oka a čtěme, že tehdy a tehdy „se v Polanově síni Knihovny města Plzeň uskutečnil křest nových publikací Edice Ulita, zaměřené na podporu děl nekomerční regionální literatury. V loňském roce se občanskému sdružení Pro libris, které funguje při plzeňské knihovně a vydávání Edice Ulita zaštiťuje, podařilo edičně připravit hned čtyři, tentokrát výhradně básnické novinky. Průvodního slova večera se ujal šéfredaktor Vladimír Novotný, který především vyzdvihl úctyhodné postavení, jež si Edice Ulita za deset let své existence v regionu vydobyla.“ Posléze se v textu píše o jednotlivých vydaných sbírkách a o jejich autorech a na připojených dokumentárních fotografiích Marka Velebného jsou k vidění kupříkladu básníci Pavel Štýbr, Milan Šedivý a Jakub Fišer a po jejich boku taktéž Jaroslav (sic!) Gardavský. Tudíž ani Vítězslav, ani Vratislav, ani Věroslav, ani Věnceslav, natož aby byl uveden pod správným křestním jménem. Pozor však: to není mýlka autora článku, nýbrž ctěné redakce.

Náramně se to čte, jedna radost, jenže už to jsou skoro tři roky, co tato příjemná zpráva (z níž jsme připomněli pouze její vstupní řádky) v literárním obtýdeníku Tvar přišla na světlo boží. Podobným akcím je v daném periodiku už dlouhou dobu věnována pravidelná rubrika Literární život, v níž se takto píše – o literárním životě. Že se v ní nejčastěji referuje o lecčem, co se seběhlo v Praze, to dá rozum, v metropoli zemí českých se také odehrává nejvíce nejrozmanitějších literárních událostí, z odstupu času je však zřejmé, že si redakce Tvaru nepočíná nikterak pragocentricky a dopřává dostatek prostoru netoliko literárnímu Brnu či Ostravě, ale též literárněkulturnímu dění v dalších českých, moravských a slezských regionech. Může tudíž dojít i na Plzeň (případně na západní Čechy) a jsme ve velkém pokušení napsat, že na ni také dochází, ne-li dokonce hojně, pravdou však je, že naopak nedochází.

Nelze vyloučit, že existuje nějaká výjimka nebo dokonce se přihodí výjimky, kteréžto potvrzují toto neblahé konstatování, obecně však platí železné pravidlo, že už několik let se v Tvaru o literární Plzni nebo o západočeském literárním dění právě z pohledu „literárního života“ vůbec nepíše (nebo že by jen skoro vůbec?), ač po této stránce bejvávalo bejvávalo bejvávalo nepochybně líp. Leč jak se říká, lepší nebo lepčejší to už asi tak hned nebude. Koneckonců jsme už o tomhle trápení v Zápisníku dr. No psali, nezbývá než to však zopakovat. Věru jak příslovečné marné volání, řečeno s klasikem, vyznívá taktéž závěr inkriminovaného staršího článku, v němž se píše: „Doufejme, že v podobném duchu budeme moci referovat opět za rok.“ Vskutku šlo v souvislosti s několika následujícími léty o zmíněné marné volání! Doreferovalo se.

Nevesele takto listujeme posledními čísly Tvaru, leč nastojte, dostavila se výjimka! Namoutě, zrovna či zrovinka v závěrečném letošním prosincovém čísle. Výjimky se ujal chebský plus labskoústecký plus pražský prozaik, literární kritik a rovněž básník Vojtěch Němec, který nyní na stránkách Tvaru poreferoval o listopadových Literárních Františkových Lázních v článku nazvaném Postřehy z oživeného festivalu. Při tom jsme nebyli, do žádného literárního vlaku jsme se hrnout nehodlali nebo obdivně (?) za šumu vagonů básničkám naslouchat nehrnuli – a co bychom v něm také pohledávali? Dejme tudíž slovo kmenovému autorovi Plže a v tomto případě především redaktorovi Tvaru. Kýžené „oživení“ výstižně a báječně přirovnal k moderátorově „zmačkané a nezastrčené košili“ a též k jeho „nesnesitelnému sklonu se opakovat“. Prý moderátor tvrdil, že se první ročník festivalu konal před devatenácti lety, ač to bylo v roce 1982. To už se dalo tušit, že nastane učiněný kocourkov a že ti, kdo se neúčastnili, o nic nepřišli a o nic nepřijdou.

Co se ve Františkových Lázních vlastně dělo? Nuže, Alena Vávrová pokřtila svou novou básnickou sbírku, což není žádná mimořádná událost: autorka je vydává jednu za druhou a proč ne. Teď si však vypomohla lázeňským literárním festivalem. Předtím se na pódium dostavil Josef Kejha a údajně četl ze „zatím rukopisného románu“, v němž vzpomíná na dětství a odsun. Opět proč ne, jenže Kejha je ročník 1948, na odsun se mu tudíž dobře vzpomíná leda tak v rukopisném románu, zrovna ten však byl podle rozličných indicií rozepsán už před pár desetiletími. Zato mu Vávrová věnuje „básně Pidovi“. Promítl se dokument Olgy Sommerové o Alexandře Berkové: poznovu jde o staré zboží, nic nového pod sluncem. Prý proběhl „běh s knihou“ a prý běžely významné literární osobnosti, které to však byly? Bonbónek na závěr: po křtu knížky Vávrové vystoupila předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů Markéta Čekanová a zatančila s partnerem retro-swing. A do toho, jak srdnatě referuje Němec, hřmotně vstupila Alena Vávrová se svým voláním: „Život je tak hezkej! A všichni!“

To musela být pořádná taškařice! Též veskrze zbytečná, ne-li totálně přitroublá. Kdo tomu však má rozumět? Neudělala by Alena Vávrová stokrát nebo dokonce tisíckrát líp, kdyby si pozvala pár přátel z osmdesátých let, zavzpomínala by si v družném rozmaru v nějakém místním útulném pohostinství na dávné časy Literárních Františkových Lázní, načež by hosty ubytovala ve svém františkolázeňském penzionu? Nebylo by to příjemné a přirozené? Proč do toho zatahovala další instituce včetně kulturních, proč si navymýšlela nějaké čtení ve vlaku? Copak se v osmdesátých letech veřejně četla poezie ve vlaku? Pokud slogan veškerého dění zněl Stará garda s novou tváří, jak asi vypadala ta nová tvář? Nejzávažnější lapsus shledáváme v okolnosti, že v roce 1982 a později nešlo o žádnou starou gardu, nýbrž o mladé talentované literáty. Někteří z nich se mezitím literatuře vzdálili na sto honů a žádné nové tváře nenabyli, spíše pozbyli té původní.

Aby nedošlo i k další mýlce, povězme, co víme všehovšudy z doslechu. Před mnoha měsíci se totiž dr. No doslechl, zdůrazněme, že pouze doslechl, že Alena Vávrová by uvítala, kdyby ji v oživování festivalu podpořil i měsíčník Plzeňský literární život: arciže pouze formálně, jakožto kulturní tribuna, na jakoukoli organizační či jinou výpomoc nemůže malinký Plž ani pomyslet. Nezapomínejme, že západočeský Plž je z chudého kraje a nemůže mrhat penězi jako zmíněné Středisko, neboť nemá čím. Odmítnuto to nebylo, leč nic víc jsme se nedoslechli ani poté, ani potom, ani posléze. Že by kupříkladu redakce Plže pak byla na Literární Františkovy Lázně pozvána, alespoň veskrze formálně, k tomu nedošlo ani sebemenší náhodou. Leda že by si organizátorka vybrala k pozvání pouze jednoho jediného dotyčného a před všemi ostatními toto své počínání podařeně utajila. Může být. Mohlo se stát. Nedoslechli jsme se však v tomto směru pranic. Leč život je tak hezkej. A všichni!

Djó, všichni. Bodejť že všichni. Před pár lety se v literární Plzni našel člověk, který měl kuráž občas do Tvaru něco napsat o plzeňském literárním životě, dnes však už přímo v Plzni nepůsobí. Byl schopný a příkladně činorodý, takže není divu, že ho ti neschopní (nebo naopak všeho schopní) a zejména trestuhodně nečinorodí parazité při první příležitosti ze západočeské metropole s úlevou vyštípali. Páni parazité by ovšem neuměli napsat ani kloudnou větu, co se v městě děje nebo naopak neděje, poněvadž dílem o tom nemají tuchy, jsouce bědně zavinutí do svých funkciček, dílem by se pouhým náznakem už mohli někoho a něčeho dotknout, leč koho a čeho, to vědí jedině oni sami. Tak mlčí.

Kdy vyjde Zápisník dr. No příště? Především kéž by vyšel. Vánoce se už blíží sedmimílovými kroky, a proto přejeme všem věrným čtenářům této rubriky co nejpěknější svátky. Především i prozatím ještě nečtoucí slečince Řvousence, jelikož to budou její první Vánoce v životě. Všechno nejlepší!