literární západ

Není každý doma prorokem, platí odedávna a týká se to bohužel i spisovatelů, kteří po srpnu 1968 dlouho žili v exilu, pak se vrátili nebo vraceli do vlastí českých a téma návratu reflektovali i ve svých nových knihách. Veřejné mínění (všelijak ovlivňované) jim nebylo příliš nakloněno, a tak se ptejme: kdo dnes zná knihy bohužel již nežijícího Jana Beneše (Moji výbušní zlotvoři aj.) nebo naštěstí ještě žijícího Jaroslava Vejvody (Jezdci nocí aj.)? Podobné zapomnění hrozí též zesnulému literárnímu a uměleckému všeumělovi píšícímu pod pseudonymem Jan Křesadlo (1926–1995). Jeho návrat do české literární kultury se zdá být zvlášť trpký a hořký. Krátce po listopadu 1989 se dožil toho, jak se jeden neopeřený novinář (později to dotáhl až na akademického funkcionáře) postavil na zadní a prohlásil, že „nepustí Křesadla do české literatury“. Krásnému písemnictví však nesnadno poručit: když před ním uzamknou ze závisti dveře, s křídly andělskými vletí dovnitř lunetovým oknem.

Zmíněný spisovatel zemřel pár let nato v britském Colchesteru a nedočkal se ani sedmdesátin, ani tuzemských vydání řady svých novějších i starších knih: zčásti v reedici, zčásti z pozůstalosti. Před několika týdny se po zásluze připomněly nedožité devadesáté narozeniny tohoto polyhistora, jehož plné občanské jméno zní Václav Jaroslav Karel Pinkava. Nikoli Pěnkava! Nedošlo ale k tomu v Čechách (ač i zde se jednou o tvůrci psalo dokonce jako o géniovi!), nýbrž v londýnském Velehradu, kde na umělcovu počest proběhl koncert komorního sboru Hlahol: ten Křesadlo založil a ten nyní působí v oxfordském hrabství. Řekli jsme, že autor byl skutečný všeuměl: tedy i skladatel chrámové hudby nebo tvůrce obsáhlého sci-fi eposu, jejž sepsal homérskou starořečtinou (!) s paralelním českým překladem v hexametrech. Možná také proto ho tenkrát nechtěli pustit do české literatury?

Chtěli nechtěli, raději odcitujme prozíravá slova z lidové poezie: „Utrite si, vlčky, zuby.“ Devátého prosince ergo v den nedožitých autorových devadesátin uspořádala univerzita v západoněmeckém Wuppertalu „křesadlovskou“ konferenci s názvem Inter mundos, připravenou na počest všeumělova literárního díla. Jednání zahájil konzul České republiky se sídlem v Düsseldorfu, vystoupili na ní vědci nejenom z Wuppertalu, ale také z Berlína, Hamburku a dokonce i z australského Adelaide. Za českou stranu byl přítomen pouze spisovatelův syn Václav Z. J. Pinkava: víme ovšem, že někteří pozvaní si cestu do Němec nemohli z finančních důvodů dovolit. Poznovu zopakujme, že svého času kdosi nehorázně zpupně nehodlal „pustit“ Křesadla do českého písemnictví, ačkoli k tomu neměl sebemenší právo – a můžeme se ptát, zda někdo z těch, komu dotyčný žurnalista naopak umetal cestu k výšinám, byl nebo bude poctěn tím, že se o jeho tvorbě v zahraničí uspořádá mezinárodní vědecké sympozium? Jedinou výjimkou je Milan Kundera, leč i k němu se naše veřejnost dlouho stavěla a staví značně nevraživě – přiznejme však, že podobně rezervovaně se rovněž Kundera staví k českým kocourkovštinám. Obě strany si zkrátka a dobře vyčítají, že se chovají jako Češi.

Na rozdíl od Kundery, kterého bytostně nesnášel a vícekrát ho ve svých knihách ošklivě až rozezleně zkarikoval, měl Jan Křesadlo od počátku (právem, či neprávem?) pověst enfant terrible naší literatury: rozleptával národní mýty, stal se klinickým psychologem éry stalinismu… Sám byl smířen s antimediálním údělem „půlnočního básníka, / o němž nikdo neví“ a jenž „bude skryt“. O to víc mu vzdávejme čest: je to významný, pohříchu málo známý český spisovatel druhé poloviny 20. století.