literární západ

Kdyby tu knihu hodili do kyseliny sírové, možná by to její podobě prospělo, takto však přinejmenším jen malinko náročnější čtenáře odpuzuje, odpuzuje a do třetice odpuzuje. Nicméně odložme růžové brýle mámení (nikoli černé brýle trpkého poznání), zatněme kritické zuby a pozastavme se nad třetí prozaickou knížkou plzeňského literáta Lubomíra Mikiska s názvem Za obzorem jiný svět. Vydalo ji na sklonku loňského roku brněnské nakladatelství LYNX, a to je záhodno si náramně dobře zapamatovat: prokázalo totiž prozaikovi nestravitelnou medvědí službu. Kdo však chtěl kam, pomohl si tam! Mikisek tam chtěl a zle se mu jeho nerozumné chtění odvděčilo: písmo je bídně čitelné, dokonce prachbídně čitelné, a to všechno proto, vskutku, a to všechno proto, jak se pěje v lidové písni, že text je vysázen v bledničkové hnědé barvě. Rovněž fotografie se zdají být ponořeny do bledničkově hnědé barvy, pro niž nenalézáme žádné přesnější přirovnání než to, že půjde o písmo zvané hovínkové. Na každé stránce je dole vypodobeno i jméno autorovo a název jeho díla, to však už skoro vůbec není k přečtení. Nezbývá než čekat, zda na nás za tímto nahnědlým obzorem přece jen nevykoukne nějaký jiný svět. Případně zda nevybafne.

Pohříchu nevykoukne ni nevybafne, zvláště když ještě před tím musíme přežít jiný direkt do brady a na čelo zároveň, totiž „fotografie“ Stanislava Karkošky neboli medvědí službu autorovi č. 2. Kdyby taktéž nebyly rozplizle nahnědlé až hrůza, snad by bylo možné je vzít zprvu i vážně, takhle však rozhodně nikoli. K autorově textu nemají sebemenší vazbu, což se stává, v rámci hádání o záhadách se však sluší určit, zda jsou pouze kýčovité nebo ještě kýčovitější, případně naprosto nejkýčovitější. Kdyby prozaik požádal o fotky Marka Velebného, učinil by stokrát rozumněji, takto si však sám pomohl tak, jak si pomohl. Eto vaše dělo, řekl kdysi Leonid Brežněv a lhal jak pletichářský kocour. Hanebně odbytá je i tiráž: redakce tu není uvedena veškerá žádná, jak se píše copyright, to pánům neumětelům v LYNX také nikdo ani nenaznačil, natož poradil (tady je to víc k pláči než k smíchu) – a že by si někdo povšiml, že kniha má předmluvu a uvedl jejího autora jak v copyrightu, tak i v tiráži? Kdeže! Volejme proto z plných plic: dále od téhle oficíny jménem LYNX, dále, jelikož v něm či v ní nejspíše každého potká neštěstí, a to nikterak nenadálé. Anebo také Pámbu s námi a zlý pryč, což je pravděpodobně to nejmenší, co lze podotknout.

Život je však samý paradox a literární kultura rovněž oplývá paradoxy. Přes tyto přečiny, ne-li přes vydavatelské zločiny téměř okázalé diletantštiny kupodivu přesto platí, že jde o prozatím o nejlepší čili o nikoli nejhorší Mikiskův román. Jako o románu o něm arciže můžeme mluvit jedině s velkým přemáháním, neboť je to zjevně mnohem víc polotovar než tovar a víc jakýsi před-román než román: rozuměj text, který se měl redigovat, znovu redigovat a poznovu redigovat. Kdybychom psali recenzi této spisovatelovy knihy, což nečiníme, možná bychom se pro samé dílčí i fundamentální výhrady ani nedostali k její chvále, již by si přitom nepochybně také zasloužila. Stručně řečeno, Lubomír Mikisek sice v této nikým neredigované knize věru zkazil a pokazil, co se dalo, nicméně přišel s příběhem, který má relativně přesvědčivé společenské a zčásti i sociografické zázemí a v němž autor zachytil i dostatek naší neveselé a tísnivé každodenní reality, než ve stopách svých dřívějších knižních a povídkových prací zabředl do happyendové sentimentality. Za jejím obzorem se však nakonec přece jenom netoliko v epizodách nemotorně zračí nějaký jiný svět, nějaký jiný životní svět, koneckonců i cosi jako literární svět. Bohužel přejetý parním válcem značky LYNX.