literární západ

Bylo nebylo, a kdyby to tak možná bylo, pak by to mohlo být právě tak, jak to možná bylo nebylo. Zkrátka a dobře jednoho krásného dne nebo ještě krásnějšího večera si jeden pán příjmením M. pomyslel, jak by to bylo krásné, kdyby byl býval byl v českých končinách on sám jediný a samojediný uděloval nebo přiděloval Nobelovku neboli Nobelovu cenu, a to v daném případě za literaturu. Nebyl to úžasný či ještě úžasnější nápad? Vloudil se do toho sice malinký problém, že nějaká Nobelovka už byla na světě, chtělo to vymyslet něco ještě onačejšího nebo něco ještě lepšího, dotyčný však zřejmě vydatně pojídal vtipnou kaši, tudíž si v rozkochanosti myšlenkové řekl asi toto: Když jsem od M, tak ta cena bude také od M. Od té chvíle platilo, že „Nobelovka hadr“, jelikož na svět přišla Mobelova cena.

Šlo tudíž víc o úmysl než o náhodu, leč i náhoda hrála svou roli. Přijít s tím například Milan Čechura, zrodila by se Čobelovka (nikoli Čechurovka!), vymyslet to Martin Šíp, získávala by se Šobelovka (žádná Šípovka), zatímco Honza Paur by v Café diem trval na Pobelovce (ne Paurovce). Leč všichni případní cenozakladatelé museli utřít nos a konstatovat, že jinou Mobelovku už naše vlast nepotřebuje. Ta si také (cena, ne vlast) zakládá na bombastické i bohapusté reklamě: uděluje se od roku 2008 v příbytku pána s příjmením M. ve středočeských Čisovicích. O dotyčném tvůrci Mobelovky si můžeme přečíst, že debutoval roku 1984, patří „k básnické generaci Štefana Králíka, Jiřího Stegbauera a Karla Sýse“ (!?) a přijali ho do PEN klubu. Skoro by se dalo podotknout, že coby vyučený kuchař a nedávný pětašedesátník si měl pan M. vybrat trochu přijatelnější generaci, leč leckdy vrány k vranám sedají.

Alena Melicharová, foto: marhoul.euTudíž to bude skoro deset let, co je zmíněná Mobelovka neboli Mobelova cena na světě. Domníváte se ale, že ji obdržel kupříkladu Ivan Wernisch, Petr Král, Petr Hruška? Čili novější laureáti Státní ceny za literaturu? Nebo v abecedním pořadí a namátkou básníci Adam Borzič, Ondřej Buddeus, Milan Děžinský, Radek Fridrich, Vít Janota, Milan Ohnisko, Jan Suk, Milan Šedivý, Pavel Zajíček, Jaromír Zelenka a mnozí další výrazní tvůrci, plejádu neméně výtečných básnířek ponecháváme s omluvou záměrně stranou? Kdeže, ani náhodou. Možná to tak není, leč vše nasvědčuje tomu, že Mobelovu cenu obvykle shrábnou kamarádky a kamarádi pana M. Pak tu jsou ještě nositelé „Mobelovy pochvaly“ a „Mobelova uznání“, což je mnohdy učiněná kocourkovská čili mobelovská blamáž. Jednou „velkou“ cenu získá evidentní grafoman, podruhé si pan M. rozpomene na Jiřího Žáčka. Výjimky potvrzují pravidlo, může být vyzdvihnuta i hodnotná knížka (např. z pera Bohumila Ždichynce), leč ponejvíce jde o nezávazné a kéž by neškodné hrátky na téma literárního oceňování.

Jenže pak nám jak sebemenší, tak i sebevětší úsměv náhle zmrzne na rtech a veškerá chuť k žertování je tatam. To když se dočítáme, že Mobelova cena je „nejprestižnější české básnické ocenění“. Což je výrok jak z kuchyně tiskového mluvčího dnešního Hradu! To není pouze lež jako věž, ale přímo lavina lží valící se na ubohé lidičky. Kteří povýtce o tomto „nejprestižnějším“ ocenění nikdy neslyšeli. Mrzuté je, že v daných šibřinkách figurují i Západočeši a kazí jim to autorskou pověst. Už dvakrát (!), dokonce dvakrát po sobě (!) získal Mobelovu cenu západočeský básník Jakub Fišer. Někdo by mu i gratuloval, má však zmíněné údajně nejprestižnější básnické ocenění nějaký význam? Vždyť by si Fišer mohl začít myslet, že je největším českým básníkem současnosti! Bylo by to krásné, leč neztrácejme soudnost. Ať si to i myslí. Ať si připíchne Mobelův diplom na pomyslný klobouček. Leč některá oslavná a zbytečně potištěné lejstra by měla putovat rovnou do kontejnerů. Do těch nejprestižnějších.