literární západ

Máme pochopitelně na mysli (ne)šedivění mysli a vůbec nešedivění myšlení, nikoli šedivění vlasového porostu lidské lebeční schránky. To druhé je přirozený proces a zmařit ho můžeme pouze za cenu intenzivního plešatění. To však zvláště u pánů není žádný důvod k pláči: v antických časech, ponejvíce ve starém Římě, si ctění a ctnostní mužové včetně básníků a filosofů raději hlavy holili, než aby vyvolávali svým chundelatým, kučeravým a kadeřavým zjevem nepříznivý nebo podezřelý dojem.

Leč o vlasovou pokrývku tentokrát nepůjde ani v nejmenším: v tomto sloupku máme v úmyslu složit (arciže se zpožděním, žel se zpožděním…) hold básníkovi a kritikovi, který se zkraje tohoto roku dožil… Jak to říci? Kulaté narozeniny to jsou jen do určité míry, o půlkulatých rovněž nelze mluvit, že by tedy šlo o nějaké „předkulaté“ narozeniny? To je možná nejvýstižnější pojmenování daného stavu věcí. Dosti však s tímto tajnůstkařením! Povězme bez okolků na rovinu, komu věnec budiž dán, ačkoli k tomu ze strany Literárního Západu dochází teprve teď: nuže, tím veleváženým jubilantem je se západočeskou metropolí v minulosti a zčásti i nyní do určité míry bohulibě spjatý poeta Milan Šedivý. Prozraďme tudíž naší postpravdivé societě pravdivou pravdu ze všech pravd nejpravdivější: Milane, v lednu Vám bylo čtyřicet a míň Vám už nebude, milý mladý muži!

Zmíněný novopečený čtyřicátník pochází ze severních Čech a tam se také lecčemus naučil. Přiznává, že potom „vystudoval pedagogiku“ na Západočeské univerzitě, což lze upřesnit a ujasnit v tom smyslu, že absolvoval obor český jazyk – hudební výchova na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, jak se to správně nazývá. Během studia byl členem slavné plejády Ason-klubu, k níž patřil také Vladislav Hřebíček či mládenci skrývající se pod pseudonymy jako Q jádro nebo Šakal. Publikoval v tehdy ještě existujících Malých knížkách Ason-klubu, debutoval v pětadvaceti a má na svém kontě utěšený počet básnických sbírek. Psával a i nadále píše nemálo pronikavé a vnímavé literární kritiky, zkusil v štěstí i v próze, jeho nejbytostnějším naturelem je však poezie. Proto o něm spontánně mluvíme jako o básníku Šedivém! V daném okamžiku neexistuje žádná spolehlivá literárněhistorická šuplera, jíž by se dalo použít, nicméně netřeba pochybovat, že Milan Šedivý náleží k nejvýraznějším tvůrcům či reprezentantům své básnické generace. V mnohém se od ní odlišuje, v mnohém ji možná i převyšuje, v mnohém stojí jakoby nikoli opodál, ale v jiném estetickém hájemství. Který poeta z jeho pokolení by si troufl nazvat jednu svou báseň Lascia ch´io pianga mia cruda sorte? Nebo si klást poetickou otázku, co se stalo nebo mohlo stát před šedesáti pěti miliony lety? Respektive ještě dřív?

Nedávno v obtýdeníku Tvar vyšel rozsáhlý, několikastránkový rozhovor s naším lednovým jubilantem. Šlo o poezii, především o poezii, připomeňme však i několik reálií z literárního života. Milan Šedivý je též laureátem Ceny Plže: jednou za básnickou tvorbu, podruhé za kritickou tvorbu. Cenu Bohumila Polana žel nikdy nezískal a už nezíská: rozhodl se vystoupit ze Střediska západočeských spisovatelů a důvody, proč tak učinil, jsou více než přesvědčivé. Stačí si vzpomenout na ten střediskový kocourkov před pár lety! Druhá strana se samozřejmě kroutí jak klubko hádků a tvrdí pravý opak. Leč zpět k básnickému umění: autorova nejnovější sbírka Pod Hádovou zmijovkou představuje malý skvost mladší české poezie. Nikoli náhodou vyšla ve stejné edici nakladatelství Mervart jako namátkou verše Petra Krále, Jana Vladislava, Bohumily Grögerové, Romana Knížete nebo Michala Šandy. Kupte si ji, přečtěte si ji – a dozajista se s uznáním připojíte ke gratulaci Milanu Šedivému k nedávným čtyřicátinám. Také my blahopřejeme!