literární západ

Také na současnou plzeňskou nebo přesněji řečeno západočeskou beletristickou novinku v těchto sloupcích dozajista snad spíše dřív nebo později dojde, pokud však zrovna žádná nepřichází na pořad dne, proč nezaskočit do minulosti a nepřipomenout si i nějakou starší knížku? V tomto případě prozaickou? Roztodivné ženské hlasy literární vyrážejí z Plzně do metropolitní stověžatky, aby se v ní představily jako kvarteto ženských hlasů, jejichž literární „hlasitost“ rozhodně posuzovat nehodláme, koneckonců není vyloučeno, že halasí svými hlasy současně, takže… Takže vylovme z paměti jednu zapomenutou prozaickou „pra-novinku“, na niž se pravděpodobně neprávem zapomnělo. Máme na mysli psychologickou prózu – nebo takřečený příběh ze života? – z pera Alexandry Antošové, někdejší plzeňské středoškolské profesorky a poté redaktorky, s názvem Kočka přes ulici. Prózu, již v Plzni vydalo Západočeské nakladatelství roku 1988 v redakci Vladimíra Slonka. Tenkrát (žel i mnohem později) se psávalo v „odpovědné redakci“, jako kdyby odpovědnost byla na redaktorovi!

Textům, které mají doprovázet vydání zvláště beletristické novinky (zde jde o autorčinu druhou, leč první samostatnou prozaickou knížku), se odborně říká „paratexty“, jenže tady nejsou skoro veškeré žádné. Žádný doslov, o autorce ni slůvko jediné, snad jen v tiráži si můžeme povšimnout zajímavého údaje: z dnešního pohledu přímo neuvěřitelně vysoký náklad více než 15 (slovy: patnáct) tisíc výtisků. To by takový Viewegh praskl závistí! Ani na záložce se nedočteme mnoho směrodatného, zato hodně nicneříkajícího. Pár slov o kočkách (sic!) a pak douška o knize: že v ní jde o krizi navenek spořádané rodiny: „Sobectví, vzájemné odcizení a alkoholismus narušují rodinné vztahy, život obou manželských partnerů se stává nesnesitelným.“ Následuje moudro až velemoudro: „Kocovina tam, kde zbylo ještě svědomí, je ošklivá.“ Nad tím si lze zamudrovat.

Na rozdíl od jiných tehdejších západočeských knižních novinek se próza Alexandry Antošové dočkala poměrně hojné recenzní odezvy: nevesele podotkněme, že v současnosti to už nepřichází v úvahu! V zájmu objektivity konstatujme, že jako první se o ní na podzim 1988 zmínilo Rudé právo perem neblaze proslulé normalizátorky Zdeňky Bastlové (navíc stupidnější název recenze než Kočka ze západních Čech se dá vyšpekulovat jen stěží), titulem knihy se inspiroval i Viktor Viktora v plzeňském deníku Pravda (Kočky a kocovina), takže jediný adekvátní titulek recenze najdeme díky Janě Krenželekové zanedlouho poté v úvodním čísle Kmene 1989, totiž: Šance pro rodinu. Ostatní deníky na prozaickou “druhotinu“ Antošové nezareagovaly: kupříkladu ani Jan Lukeš ve Svobodném slovu, ani Vladimír Novotný v Zemědělských novinách.

Na rozdíl od mnoha jiných knížek, které byly neprodyšně zakotveny či spíše uvězněny v bezútěšném normalizačním bezčasí, jako kdyby se tu autorka vrátila k někdejším civilizačním a psychologickým podnětům tzv. prózy všedního dne, vycházející v čase jejího mládí. Jde o přesvědčivě napsané drama učitelky českého jazyka a literatury, jejíž „sestup a pád“ vyznívá zjevně plastičtěji než povahokresba jejího manžela, nikoli náhodou majícího na škole nelichotivou přezdívku: Suchar. Neprozrazujeme však, jak tou s tou „šancí pro rodinu“ dopadlo či nedopadlo: zato z odstupu času oceňme, nakolik hodnověrně jsou i z literárního pohledu v Kočce přes cestu zachyceny psychologické, sociální a vůbec společenské reálie (tedy životní poměry) ze sklonku osmdesátých let minulého věku. Mnozí, zvláště dříve narození čtenáři (arciže nikoli alkoholici či alkoholičky) mohou po přečtení konstatovat: Takoví jsme byli, takhle jsme žili. Vždyť skoro každému v té době (nebo už mnohem dřív srpnem 1968 počínaje) vběhla nějaká kočka přes cestu.