literární západ

Cesty poezie k poetkám a k poetům bývají arciže rozličné, pokud však v konečném úhrnu vedou ke zrození básní, potom jako kdyby všechny nejenom vedly, ale i doputovaly do příslovečného Říma. Někdy se kvůli případnému vydání básnické sbírky škemrá o skromný grant – a některý nakladatel pak autora či autorku bezostyšně obere po vzoru berků a lapků, aniž se mu ve svědomí cokoli pohne. Občas se ale kniha veršů vyloupne na světlo Boží více či méně vlastním přičiněním, načež můžeme rádi a s úlevou konstatovat: Ejhle, básník je na světě – nebo: básnířka je na světě! To ovšem lze říci pouze tehdy, natrefíme-li v takové neznámé knížce neznámého pisatele či –lky na nezbytnou dávku literárního nadání. To se přitom, jak známo, v žádné apatyce nenakoupí. Ani v plzeňské.

Nicméně zázraky se dějí a i na nenadálé objevy občas dochází. Takhle se na plzeňském literárním nebi zničehonic, jinými slovy jednoho krásného dne (byť v životním reálu mohla být obloha kalná a všude i mraky na duši) objevila útlá, kultivovaně připravená a graficky vyřešená knížka veršů, vydaná takříkajíc vlastním nákladem. V tomto případě to sice bylo zřejmě poněkud složitější, do zbytečných technických podrobností zabíhat nemáme zapotřebí. Daná knížečka vyvolává dojem nevelké dárkové publikace, co se ale jejím prostřednictvím dá darovat, to je zjevné básnické umění. Nic nevadí, že je tady poskytováno a nabízeno toliko v uměřených dávkách. Už však čtenáře tohoto sloupku déle nenapínejme: sbírka se nazývá Vzkříšené, její autorkou ergo novou západočeskou básnířkou je Hana Šimrová – a za svou úhlednost tato knížečka vděčí též poměrně minimalistickým a skicovitým ilustracím Jitky Mísařové.

Pochopitelně platí i tady, že všechno má svůj rub a svůj líc. Jakož i své plusy a zároveň i jisté mínusy. V tomto případě jde o typickou básnickou prvotinu (což konstatujeme s vědomím, že jako „řádná“ autorčina prvotina možná nebude literární lexikografií uznána, poněvadž ISBN tu nikde není a věru nebude k nalezení), v níž hodnotové dostatky překrývají určité nedostatky. Nuže, Hana Šimrová se v této sbírce či sbírečce představuje v prvé řadě a ze všeho nejvíc jako básnířka niterné meditace. Její poetické počátky jsou veskrze hledačské a zároveň až do dřeně tvoření poznamenány hledáním hledaného a nalézáním nenalezeného: dalo by se v této souvislosti pravděpodobně též poznamenat, že jde o básnířku usilovné lyrické reflexe, přitom reflexe uměřeně expresivní. Pro její (dosavadní? prozatímní?) tvůrčí naturel je charakteristický především důraz na invenci, na svého druhu chrlení poetických asociací. Co ty spojuje? Nejspíše to bude zacílení na něco nadčasového, na něco, v čem lze spatřovat vyšší význam, na něco zdánlivě neosobně nadosobního. A také na konkrétní obrazy, výjevy a souvislosti, které se z tohoto pohledu mohou jevit právě jako znenadání „vzkříšené“.

Nepíšeme však recenzi této básnické prvotiny: případné výhrady, najdou-li se, přenechme případným recenzentům. Iluze si však nedělejme: v Plzni možná rozumějí poezii úplně, ale úplně všichni, málokdo, opravdu málokdo však o ní dokáže napsat pár kloudných slov. Možná se do nějaké erudované kritické reflexe nikomu ani nechce: namátkou si vybavujeme případ jednoho zpupného mezulána, který na vyjádření k jeho veršíkům zareagoval tak, že zahrnul pisatele humpoláckými či sprostými pomluvami. Nu, buran je buran, i kdyby se bůhvíjak naparoval a hověl si v bůhvíjaké funkci! Podstatné je něco jiného: že na západočeské literární scéně na sebe upozornil (nebo se na ní znenadání vynořil?), byť zřejmě s několikaletým zpožděním, zjevný básnický talent. Co víc si přát!