literární západ

Nekrolog je nekrolog, komu by se chtělo se do něho pouštět? Leč je to svého druhu ryzí povinnost křesťanská: uctít památku toho, kdo si ji zaslouží, jakož koneckonců všech, kdo opustil naše slzavé údolí a kolikrát po sobě zanechal dobré dílo a dobrou stopu. Jde-li v prvé řadě o dílo, potom je psaní spisovatelských nekrologů o něco snazší než v jiných případech, poněvadž je možné se zaměřit především na literární tvorbu nebožtíkovu. Stojí-li alespoň trochu za uznalou zmínku, pak si lze vědět s nekrologem rady. I když také tento žánr mívá všelijaká úskalí.

Devatenáctého července, nedlouho po svých pětaosmdesátých narozeninách neboli záhy po půlkulatém životním jubileu v Plzni zemřel básník a výtvarník Josef Hrubý, autor dlouhé řady knih veršů i doposud nepublikovaných pamětí. Po této strohé, věru neveselé větičce by měla následovat dlouhá minuta ticha a v plzeňských ulicích by měly neprodleně být prapory spuštěny do půli žerdi. Nepíšeme však nekrolog: těch se vyrojí celá řada a ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, jich už máme hned několikero k dispozici. Dá se předpokládat, že kdekdo se ruče prohlásí za nejdůvěrnějšího a nejbližšího básníkova přítele či nejvěrnějšího kamaráda: není vyloučeno, že se takových hrubofilů vynoří ze všech koutů div že ne víc, než kolik nyní žije gramotných lidí v celé západočeské metropoli. Přihlásí se nejspíše i ti negramotní: tak už to chodí. Ať se ale vše vytříbí jakkoli, nic jiného a závažnějšího nemůžeme na nebožtíkovi adresu povědět, než v plné pokoře: Odpočívej v pokoji, Josefe Hrubý. Více nechť budiž řečeno v literárních nekrolozích z pera literárních kritiků a literárních historiků. To znamená vesměs interpretů mimoplzeňských, neboť v Plzni jich je neuvěřitelně pomálu. Co se ostatního lkaní a psaní týče, čas oddělí zrno od plev.

Zrovna na plevy záhy došlo, sakulentsky brzy došlo! Jedna nejmenovaná paní z plzeňského rádia si pospíšila, aby si jako jedna z prvních pustila pusu na špacír, a už to bylo! Nejprve se nechala slyšet (v rádiu bývá slyšet leccos), že Hrubý se „nemusel bát zrcadel“. Bůhví, co tím měla na mysli, pokud však na mysli něco měla, bylo to neuvěřitelně nedomyšlené a nepromyšlené a autorka tohoto výroku by věru měla víc přemýšlet, co řekne, než to řekne. Leč to byl pouhopouhý čajíček ve srovnání s tím, co následovalo. Paní redaktorka se totiž nadechla a bohorovně utrousila moudro jak hrom. Prý je Josef Hrubý (či byl) „jediný skutečný současný spisovatel žijící a tvořící na západě Čech“.

Kdyby ta paní byla bývala napsala, že Hrubý je tvůrce největší, nejmilovanější, nejbáječnější, nejvzdělanější atp., nic proti tomu: je na tom hodně pravdy a šlo by o její názor, který by se dal vysvětlit a obhájit, na tom tolik nesejde. Jenže tady nejde o názor veškerý žádný, nýbrž o bezohledný plivanec vyprsknutý z nížin dutě prázdného či vyprázdněného rozhlasového éteru. Znamená to totiž, že ostatní plzeňští a západočeští literáti nejsou „skuteční“, to znamená, že jsou „neskuteční“ – a to by se mělo neprodleně uvést na pravou míru. Nezbývá než si povzdechnout: „Ach, ty sprostá prostoto!“ Vysvětlení je přitom více než jednoduché: žádného jiného plzeňského literáta dotyčná redaktorka nezná, nikdy o nikom neslyšela, holt to se jí to pak šprechtí o „jediném skutečném“! Schválně odkažme na nedávný literární nekrolog, kde se s uznáním píše o Květě Monhartové (a o mimo Plzeň žijící Karle Erbové), o Robertu Jandovi, připomeňme alespoň Jana Sojku. A též Iva Hucla, autora, který je nyní stejně jako Hrubý před lety (zato v mnohem mladším věku) navrhován na Státní cenu za literaturu – ale podle plzeňského éteru ani v jeho případě nejde o „skutečného“ spisovatele. No fuj!

Kvůli tomu, co jedna paní povídala, má Plzeň v poezii šmytec. Ta paní by se ale měla „skutečným“ spisovatelům medle omluvit. I když nevědomost prý hříchu nečiní. A hloupost se ráda předvádí.