literární západ

Před pár dny oslavil půlkulaté životní jubileum Aleš Haman. Tituly nepřipojujeme: má jich požehnaně a všechny jsou podloženy nezměrnou vědecko-výzkumnou činnosti. Lidé z humanitních oborů vědí, že Haman patří k našim nejvýznamnějším literárním myslitelům, a to nejen ve sféře bohemistické: je výsostným znalcem klasické i moderní literární teorie, jako povolaný odborník zakládal katedru estetiky, je vynikajícím literárním historikem. Spolu s jihočeským vědcem Daliborem Turečkem je rovněž největším odborníkem přes českou literaturu 19. století, jejíž výklad opírá o zevrubné znalosti komparatistické – a netoliko předminulého věku. Desítky let neúnavně píše literární kritiky do specializovaných i literárních časopisů (kdysi mj. Tvář, nyní především Tvar). V duchu si ho můžeme živě představit na pomyslném Pantheonu české literární bohemistiky. Tam by se rád tyčil kdekdo, leč jen některým vyvoleným toto místo přísluší. Haman je dozajista mezi nimi.

Zároveň Aleš Haman nedlí pod skleněným poklopem, nevyžívá se v zaumně virtuálních pojednáních, žije literaturou a rozumí jí. Jeho životní osudy ostatně nebyly potulkou po růžových zahradách! Před více než šedesáti lety mu hrozilo, že ho „navelí“ na Vysokou školu ruského jazyka a literatury, tomu se ale ubránil: místo něho tam putovalo jedno kvítko z Plzně. Politickému vyhazovu z Akademie věd po dubnu 1969 se ubránit nemohl: ten postihl řadu badatelských celebrit. Vícero let strávil Haman v dnešní Národní knihovně, kde tvořivě pracoval: na rozdíl od mnoha jiných, co tehdy i nyní vysedávají ve funkcích. Po listopadu 1989 se načas vrátil do Akademie věd, záhy ji však opustil, přičemž na daném pracovišti setrvali i ti, kteří mu z vědeckého hlediska nesahali ani po paty, ani po podešve. Uplynulo čtvrt století a jejich jména jsou zapomenuta, zatímco „odsunutý“ Haman vydává jednu inspirativní knihu za druhou. Nicméně právě Ústav pro českou literaturu spolu s Jihočeskou univerzitou uspořádal u příležitosti vědcových narozenin „neformální setkání s jubilantem“.

Foto: academia.czNašemu oslavenci s úctou složili hold mnozí: estetikové, literární kritikové, přišla mu pogratulovat i známá jazykovědkyně. Tklivě a zároveň precizně promlouval Dalibor Tureček: nemluvil tolik o vědeckých zásluhách Hamanových, nýbrž o to víc o jeho takřečené „lidské tváři“. O profilu Aleše Hamana co člověka. Nebyl jediný, kdo se před lety i po letech přesvědčoval o tom, že tento špičkový literární badatel v odborném i osobním kontaktu napořád „srší lidstvím“. O kterém vědátorovi a o kterém jedinci se to dá říct s takovou věrohodností? Sečteno a zváženo: česká literatura vděčí Hamanovi za mnohé. A my zase Hamanovi za arcipronikavé výklady teoretické i literárnědějepisné.

Všude a vždy se ale najde nějaká vada krásy, ačkoli v tomto případě nelpí ani trochu na Hamanovi. Už není chuť to připomínat, leč pořád máme před očima ten plzeňský kabát z ostudy! Více než deset let totiž Haman přednášel na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Měl by tam mít již nyní pamětní desku, svého času se právě on (kdo jiný?) měl stát vedoucím katedry. Měl, věru měl. Leč jak plzeňský svět oplácí? Když vyšla příručka, v níž se vypočítávalo, kdo všechno v Plzni působil a kdy ve výčtu došlo i na nějaké tlumočníky sovětských turistů, bývalí Hamanovi kolegové se nezmohli ani na malinininkou zmínku o tomto vynikajícím badateli a jeho plzeňské účinkování zapřeli. Místo aby Hamanovi zbudovali uznalý pomník, zachovali se k němu jak zvířátka u patníku. Nestydatí nestydové! Nyní jubilujícímu profesorovi to může být mírně řečeno ukradené: on se v pekle pro zapšklé závistivce smažit nebude. Nedávná epizodka je ale dosti výmluvná: když jeden z těchto ctných Velkoplzeňanů onehdá Hamana potkal, otočil se jak na obrtlíku a pelášil pryč jak zbabělý ušák. Před špatným svědomím se však neuteče.