literární západ

Takový byl rok, který byl, lze říci, máme-li chuť parafrázovat název jednoho oblíbeného britského dokumentárního pořadu. Jaký však byl? Po každém se dnes žádá, aby byl pozitivní, i kdyby šel ze špitálu do špitálu, neshledáváme však pranic pozitivního na skutečnosti, že se na onen svět odebralo několik výrazných osobností spjatých se západočeským regionem. Z tohoto hlediska, málo platné, to byl literární rok ve smutku a Plzeň by měla být samá zádušní mše. Nebo aspoň samé rekviem.

Z letošních nebožtíků byl nejméně známý v Praze žijící Vilém Hrach, přičemž právě on se v poslední době obdivuhodně „rozepsal“ a jeho dokumentární práce i beletristické útvary týkající se minulosti Šumavy vskutku stály za to. Stěží někdo nastoupí na jeho místo. Zesnula Miloslava Ledvinová, zesnul Jaromír Komorous. Nejvíce rozruchu vyvolalo úmrtí Josefa Hrubého, literáta, který si získal nimbus plzeňské ikony. Na tomto rozruchu jistěže nebožtík nemá sebemenší vinu, rozrušených hlasů však bylo až nepříjemně neposkrovnu. Nejvíc běsnila druhá a třetí básnická garnitura, každý kritický hlas ji dováděl k žlučovité hysterii, ale to se dalo očekávat. Už se nemůže schovávat v něčím neboli cizím stínu nebo pod cizím peřím a její nedostatečnost bude vidět víc než nahatí císařové. Zkuste jí to však naznačit a hned jste zaháněni mezi voly! Ba ne, vašnostové, pouze volové k volům sedají.

V Plzni už literární měsíčník Plž vychází tak dlouho, že to dávno nikomu nepřijde zvláštní a kdekdo si toho přestává vážit. Tak to bývá. Žije i Literární Západ. Jednu dobu se schylovalo k vydávání nové Pěší zóny čili Zóny P, leč vzešlo z toho jen mnoho povyku pro nic. Docela nedávno dostalo Středisko západočeských spisovatelů chuť vydávat kulturní časopis, toho se však asi nedočkáme. Almanach ano, knížky o pejsáncích ano, ale periodikum? Zlaté oči! Byť cosi jako půlročník by se dozajista zvládl, zvláště když by se jako příspěvky „bralo všechno“. Nechme se překvapit, rozuměj: hodně překvapit.

A skandály? Nebylo jich málo, připomeňme jedinou velkou nepřístojnost za všechny ostatní: na jedné literární akci ráčil nejmenovaný básník dávat najevo, že v jeho osobě promlouvá Básník, B a ne že ne B, choval se však jako hulvát a posléze se vyjádřil barbarsky o náboženství a Ježíši Kristu, ač pobýval v modlitebně Církve čs. husitské. Že mu nebylo stydno! Ale kdež, nebylo ani trochu. Však kráčí o jájínečka jak vyšitého. Ostatně: Věřící mají nechat nevěřící na pokoji, nevěřící mají zase věřící přinejmenším tolerovat. Leč kdo vyznává zásadu: Já jsem Básník a kdo je víc! (prý největší ze všech), tomu nebývá obvykle radno ni shůry dáno. To pak půjde o člověka chudého duchem a navíc žel nezdravého: přítomní neomylně rozpoznali v jeho chování příznaky chorobné psychózy. Pohříchu vedoucí i k chorobné chvástavosti. Baže, skandál to byl a Plzeň měla kvůli tomu z ostudy kabát.

V minulém sloupku jsme psali o západočeských knihách coby o vánočních dárcích, sluší se však a patří připomenout alespoň i některé další kvalitní a hodnotné tituly. Například inteligentní a invenční prózu Karoliny Tetzeli Evangelium podle Mesiáše duchaplnosti. Knižně sice ještě nevyšly, leč uznání si zaslouží časopisecké před-memoáry Milana Čechury Válka s pamětí. Těmi by se měl inspirovat kdekterý spisovatel! Čeká se na vydání experimentálních textů Jana Jelínka (Vivisekce): dožít se jich kupříkladu Zdeněk Barborka, tuze by si je pochvaloval! Hvězdný rok (a pár měsíců) si prožil Robert Janda: básník, editor, snad i čtenář. A dramatik Jan Sojka? Sklízí chválu na jevištích i v hledištích, kritika by však uvítala jeho novou knížku. Takhle bychom mohli pokračovat, asi bychom však také zakrátko skončili. Vykročme tudíž raději všichni do nového roku správnou literární nohou.