literární západ

Kéž bychom na jména a příjmení některých nikoli monumentálních, leč momentálních pánů politiků včetně paní političek mohli zapomenout co nejdříve a především nadobro čili jednou provždy! Zapomínat bychom naopak neměli na osobnosti české společnosti a kultury (v mnoha případech i literatury), které bohužel již zapomenuty jsou. Přitom a přičemž zpravidla neprávem a neoprávněně. Zdá se, že i proti nim je namířeno všeobecné spiknutí svého druhu neboli všeobecné zblbnutí, oněmění, otupění či ohluchnutí nejhoršího druhu. Nezbývá než důtklivě pamatovat na ojedinělé duchovní oázy, oázky a oázičky, které se ale vesměs netěší přízni mocných a movitých.

Už několikrát jsme konstatovali, že takovou specifickou kulturní i historickou minioázou se v Plzni stala instituce prostorově miniaturní, ukrytá před veřejností dílem žel vysokou zdí nezájmu, dílem v mnoha bednách se vzácným nákladem knih, dokumentů a různých jiných písemností. Tohle všechno lze objevit a do určité míry alespoň vytušit v plzeňském Památníku zahraničních Čechů. To je zároveň synonymum nynější Knihovny Jiřiny Fuchsové (v Plzni slavnostně otevřené v roce 2010), dlouhodobé severoamerické exulantky a osobité básnířky a prozaičky, která svůj domov poznovu nalezla v západočeské metropoli a o níž jsme ostatně již v prosinci psali na Literárním Západu v souvislosti s udělením Čestné plakety za odvážné občanské postoje. Nyní se k této agilní bytosti a k jejím záslužným počinům vraťme jako k jednomu ze svébytných dárků, k němuž se už není v životních reáliích možné vrátit a jehož fluidum si můžeme uchovat toliko v paměti.

Kdo nevěří, už nemá kam běžet: v okamžiku vyzvánění novoročních zvonů se ve zmíněné Knihovně Jiřiny Fuchsové uzavřela pozoruhodná výstavka, která měla vernisáž již 4. listopadu loňského roku a která byla věnována životu a dílu u nás téměř neznámého a především zapomenutého nebo zcela opomíjeného jimramovského rodáka Jaroslava Václava Popelky, člena Tovaryšstva Ježíšova. Tento moravský jezuita a posléze činorodý misionář zejména u severoamerických kanadských indiánů a posléze necelá dvě desetiletí též mezi čs. uprchlíky ve Spojených státech (zvláště v Kalifornii – v Los Angeles, San Francisku a San Diegu) žil v letech 1917–1987. Malá výstava tudíž připomíná sté výročí Popelkova narození a zároveň i skutečnost, že se tato výrazná osobnost nedožila listopadu 1989. Kdoví, možná by ale stejně jako mnozí jiní byla po počátečním nadšení nástupem všech ovčáčků přímo bezbřeze zklamána!

Výstavka měla výstižný podtitul Plodný život a toto konstatování bylo v Knihovně JF dokumentováno čili podpořeno v tiskovinách, fotografiích a jiných archiváliích. Zachycena jsou léta Popelkových studií v Rajhradě a poté působení v Římě, těžiště výstavy je však v prezentaci desítek unikátních dochovaných dokumentů, zejména misionářovy hojné korespondence: mj. s Františkem kardinálem Tomáškem, spisovatelem Janem Benešem, dramatikem Františkem Zavřelem, jakož i různými exilovými společenstvími, zejména se Společností pro vědy a umění aj. Zdá se, že středomoravský Jimramov je do určité míry zemí zaslíbenou: pocházejí přece odtud zvláště bratři Mrštíkové, dále autor Broučků, evangelický kněz Jan Karafiát – a později i jezuitský vlastenec Otec J. V. Popelka, S.J.

Co ještě dodat? Na tuto komorní, leč hodnotnou expozici by se nemělo zapomenout, stejně jako by se neměl pouštět ze zřetele záslužný život a bohulibá činnost jednoho z „velkých“, byť nikoli slavných Čechů. Zkraje nového roku si proto i v této souvislosti vtiskněme do paměti tklivé verše Jiřiny Fuchsové: „Je světlo hvězdy té / jež v tmách se zalesklo / příslibem zrození či věštbou beznaděje?“