literární západ

Z našeho vezdejšího světa se před pár týdny zničehonic předčasně odebral na věčnost básník, literát a především umění zaslíbený člověk – Jaromír Komorous. Nějaké nekrology byly už napsány i vydány, doufejme, že i z autorovy pozůstalosti alespoň něco ještě spatří světlo světa. Jeho pozůstalost (tvůrčí!) možná nebude bůhvíjak velká, tenhle básník a hudebník určitě ve svém bydlišti nepřechovával plné truhly rukopisů, takže nadsazené vymyšleniny na způsob Světnička Jaro Komo naštěstí nikomu nehrozí. Pravděpodobně se kolem jeho odkazu nebude co noční můra na obrtlíku vrtět celé hejno dědiců, pozůstalých a v lepším případě archivářů.

Nečekejte však v textu tohoto sloupku psaného pro Literární Západ nic, co by připomínalo nějaké celoživotní vzpomínky: nenaleznete v něm nic než svého druhu osobní vyznání. Navíc, přiznejme bez okolků: Nejsa Plzeňanem, nebožtíka jsem skoro neznal. Nikterak tudíž neaspiruji na to, že bych mohl být považován za jeho roduvěrného přítele, ne-li novopečeného přítelíčka, namoutě nikoli! Nevozil jsem ho po okolí, necivěl jsem mu zbožně do pusy. Víc zamrzí, že ani na kus řeči jsem s ním nechodíval, neboť oba jsme pobývali a prodlévali v zeměpisně vzdálených světech: absence takových hovorů lituji nepochybně nejvíce. Sice jsme se potkávali a rádi potkávali, ale nelze říci, že bychom se drahně let pospolu družili: povýtce opak byl pravdou. Přehnaně řečeno jsem věděl o Komorousovi jen máloco, stěží a leda pár střípků, z nichž by se něco podobného jako informační puzzle o jednom náramně zajímavém člověku zřejmě nedalo poskládat. Žili jsme oba ve svých životech.

Aby bylo jasno nebo alespoň jasněji: samozřejmě jsem znal jeho básnickou tvorbu, jeho vydané knihy veršů, zčásti i autorovu živou publicistiku. Zdá se, že poněkud nesoustavně komponovanou a temperovanou, což jistě není na závadu: vždyť to byl v prvé řadě básník, až o pár kroků dál publicista. Nejen to: ani jeho v Plzni notoricky známý písňový text Poslední zvonění ve mně nevyvolával nižádné velké nadšení, spatřoval jsem hodnoty Komorousovy poetiky ve výtvorech jinačího ražení. O to víc snad čtenáře zaujaly jeho povídky, ponejvíce jeho povídky nedávného data. Z nich některé vyšly za autorova života v Plži a jiné budou záhy takto časopisecky publikovány pohříchu až posmrtně. Je jich však zatím málo, ba trestuhodně málo. Některé ještě v Plži vyjdou, jiné se – doufejme! – ještě najdou.

Co mi však v hlavě utkvělo věru nadlouho a nadobro (ač od té doby již uplynulo vícero let) a co mi tehdy připadalo jako učiněné literární zjevení – a co z mého pohledu vtiskovalo osobnosti Jaromíra Komorouse nimbus, ne-li aureolu ryzího kumštýře v tom nejlepším slova smyslu a díky čemu by si zasloužil nadčasový přídomek „caro artista“: mám na mysli jeho autorskou rubriku, kterou Komorous po dva roky uveřejňoval na pokračování v Plzeňském literárním životě a pro niž zvolil přiléhavě bizarní a patřičně burleskní souhrnný název, totiž: Plkýř. Jenže to nebyly žádné plky, právě naopak! Ze žánrového hlediska se pohybovaly mezi sloupky, fejetony, vzpomínkami, úvahami, dohromady vzato to byl plkýř jedna báseň!

A co je hlavní: zářilo z něj, čili z Plkýře, ba vyzařovalo něco, o čem by se nedalo mluvit jen jako o tuze pozoruhodném provinčním nebo regionálním pohledu na svět a na kulturu. Byly to přece ryzí kapky živé vody literární, jakož i doušky svobodomyslného nazírání života. Nazírání nezávislého, nonkonformního, nekonvenčního… Když je autor psal, musel přitom prožívat své šťastné hodinky a zároveň docházelo k učiněnému dovýševzetí jeho tvůrčí duše. Co dodat? Až jednou v Plzni zametou s nevkusnými kašničkami na náměstí, měl by se tam místo nich vztyčit malý komorousovský pomník.