literární západ

Plzeň je mrtvé město, ač nebývalo, ba, nebývalo, ale teď se z ní stalo absolutně mrtvé město, docela nedávno hořekovala skupina mimoplzeňských umělců. A mezi řečí připomínali truchlivou historku či historii, jak do západočeské metropole přijeli uznávaní i oblíbení zahraniční umělci, leč na jejich vystoupení či představení nedorazila ani jediná noha. Rozuměj ani jedna jediná plzeňská noha. No, kdyby se podávaly zdarma chlebíčky, určitě by jeden postarší divák naklusal a zblajzl je co bumbrlíček v předstihu všechny. Nepodávaly se však.

Jenže jsou bohulibé výjimky, které zahřejí u srdcí, dokonce i u těch okoralých nebo přesněji řečeno podvědomě okorávajících. K takové výjimečné výjimce došlo výjimečně i v Plzni na třetí dubnový čtvrtek ve Velkém sále „na Jihu“ čili v Moving Station, v otevřeném komunikačním prostoru, živě zabydleném v bývalé odjezdové hale Jižního nádraží. Kdo prošel tamní vstupní secesní halou, nesestoupil poté do pekel, nýbrž do zaplněného hlediště: všichni návštěvníci si totiž, byť toho dne startovalo plzeňské Finále, našli čas, aby shlédli obdivuhodnou multitvůrčí performanci (říkejme jí literární večer či hudební večer nebo literárněhudební večer) u příležitosti vydání nové knihy básníka a esejisty Iva Hucla Pár tahů tuší (uveřejněné ve šťáhlavické Bezejmenné čajovně). Našli si čas a s největší pravděpodobností nelitovali ni okamžik (pravděpodobně až na zmíněného vyžírače chlebíčků): v bývalém bánhofu byli najednou svědky tolikerého uměleckého tvoření, až se mohli málem vznášet na andělských křídlech invence a inspirace.

Na počátku bylo či bývá slovo, proto se také kardinální součástí večera stalo i čtení ukázky z publikace Pár tahů tuší (konkrétně z esejistického pásma Na okraji prázdna) v podání přítomného autora, tj. z knihy, kterou můžeme všem kulturymilovným čtenářům mnohonásobně doporučit. Její první část tvoří, jak se dočteme v podtitulu, texty o východním umění (nejednou ve spojitosti s prezentacemi kreací Made in Japan v uplynulých letech v Plzni), zatímco estetické těžiště (původně se dr. No překlepl a napsal „těšiště“, což koneckonců není daleko od pravdy) daného titulu tkví zejména v úvahách Iva Hucla o instinktivní či intuitivní poezii, neboli o takovém způsobu básnění, jenž by se i v českém kontextu kořil pohříchu opomíjeným zenovým filiacím a vyznával ve větší míře fenomenologičtější umělecké myšlení.

Velké zážitky se však zanedlouho zrodily i z říše hudby. Stačí zdůraznit, že invenční plzeňský večer spolumoderoval excelentní hudební kritik Pavel Klusák a už to je víc než eso v rukávě. Zaskvěli se ale i další mistři hudebníci: Marcel Bárta a Vojtěch Procházka. Též jejich zásluhou opět v Plzni zazářil velký japonský tvůrce Ryoji Ikeda. Každý má své gusto a dle gusta dr. No se nakonec vyvrcholením celé večerní akce v Moving Station stalo… cosi jako hudebněliterární nebo literárněhudební oratorium: vytvořil ho bez nadsázky jedinečný Tomáš Vtípil a slovesnou osu tohoto oratoria představovaly starší verše Iva Hucla, které najednou vyznívaly až jako bolestně aktuální. Ano, opět je nezbytno žít a tvořit navzdory zlostným trpajzlíkům na hradě i v podhradí. Bránit se slovem i hudbou.

Všechno ale má svůj rub a svůj líc. Nebo nějaké drobné kazy krásy. Položme si proto lehkou kvízovou otázku: zdalipak byli v hledišti zastoupeni také plzeňští nebo západočeští literáti? Zhurta bychom mohli odpovědět, že se neuráčila dostavit ani noha, přesnější odpověď by mohla znít, že jeden pár nožek jsme přece jenom zahlédli. Ale i kdyby ty páry byly možná i dva, konečný rezultát je nadmíru bědný, ať nepřišel nikdo nebo skoro nikdo. Ergo s pravdou ven: kdo nechodí, ten škodí. Sobě i jiným.