literární západ

Hle, poučný příklad pro Plzeň: už před nějakou dobou v Praze vyšla básnická „říční“ kniha, přesněji řečeno „pražská říční antologie“. Do určité míry by podobný ediční záměr či projekt slušel mnohem víc západočeské metropoli, kterou protékají, jak známo, nejméně čtyři řeky, je ovšem otázka, zda jsou ve městě v dostatečném množství přítomny taktéž náplavky literárního ražení. Lze se obávat, že nejspíše nikoli. Zato v Praze tu jednu mají a zřejmě si jí (aspoň někteří) více než náramně považují.

Kde se však tato kniha čili tato Prague River Anthology vzala? To stojí za vyprávění. Nejmenovaná dáma kráčela po návratu z kardiologie kolem nejmenované místní knihovny a povšimla si krabice, do níž knihovnice odkládají tituly, o něž dlouhodobě není zájem a jichž je záhodno se co nejhumánnějším způsobem zbavit. Dotyčnou dámu nezaujal, leč přímo zarazil výtisk, o němž mluvíme: ona říční kniha. Přisvojila si ji, aby v dalších vteřinách, minutách a hodinách nad ní kroutila hlavou. Zrekapitulujme si, o jakou publikaci kráčí! Především o dvojjazyčnou, konkrétně o česko-anglickou mutaci: české texty jsou přeloženy do angličtiny a ojedinělé anglické texty zase do češtiny. Knížka má i dvojjazyčný název: Dryák ředěný Vltavou – A giant barrel of rotgut. Dá se to prý přetlumočit i jako Obří sud poblijónu. Vydala ji Městská knihovna v Praze a jde o antologii textů, v nichž se porůznu objevuje říční motiv (nejčastěji vltavský) a již sestavili Sylva Fischerová a Petr A. Bílek. Na záložce se stvrzuje, že se tu „v poezii třinácti českých a dvou amerických autorů zrcadlí česky i anglicky město v řece i řeka v městě, aniž by nutně muselo jít o Prahu a Vltavu“. Leč matka řek Vltava je vrcholně důležitá, poněvadž…

Poněvadž, jak čteme (a mnozí už vícero let „říční“ literární čtení ostře sledují), středobodem Prahy a Vltavy se může stát plavby nezpůsobilá „zrezivělá loď-putyka, loď-galerie“, kotvící u pražského železničního mostu pod Vyšehradem a mající název (A)VOID Floating Gallery. Prozraďme, že byla postavena v roce 1938 a původně se jmenovala buď Kramář, anebo Masaryk. Na její palubě i v jejím podpalubí se už několik roků čtou básně, takže se lze v publikaci dokonce i dočíst, že „literatura v autorské interpretaci na pražské náplavce zdomácněla“. Leckde v Praze zdomácněla i dávno, dávno předtím, a leckde jinde – stačí připomenout jediný topos: někdejší pražskou Poetickou vinárnu Viola.

Máme za to, že zrovna ve Viole se recitovala (též v autorském podání) nesrovnatelně lepší poezie než ta, která, kvalita nekvalita, zdomácněla na zmíněné podskalské náplavce, arciže včetně onoho knižně vydaného „dryáku“ ředěného Vltavou, byť prý je tato říční poezie zasazena do jakýchsi „nových konstelací“. Závěrečné paratexty v publikaci nekriticky opěvují a vychvalují obzvláště „kulturní a sociální fenomén pražské náplavky“, označují ho za výsledek mnohaletého úsilí, jakož i za „jedinečný celek“, jenž má prý schopnost magneticky přitáhnout lidi – a prý má též schopnost „dát vznik nejrůznějším, mnohdy jedinečným artefaktům“. K nimž údajně patří i tato pražská „říční antologie“.

Pří vší úctě k nové pražské literární tradici však značnou část textů vybraných do uvedené antologie ani při maximální vstřícnosti nemůžeme považovat za „jedinečné artefakty“. Některé byly uveřejněny již před drahnou dobou, z ediční poznámky možno vyvodit, že jiné verše zase nemají s fenoménem náplavky zhola nic společného a octly se v antologii pouze díky tomu, že se v nich píše o nějaké řece. Přičemž kupříkladu na Botič se nedostalo, byť i ten má literární parametry! Někdy je důvod k zařazení dosti komický: namátkou v básni Jáchyma Topola se píše „…Pod okny ne příliš daleko / tekla Vltava.“ A je to. Hnedle měla pražská říční antologie o příspěvek víc. Čili o další naplaveninu na náplavce.