literární západ

Tradice nejednou vznikají a utvářejí se nemálo lopotně, pak by se však měly uchovávat jak ve vatičce a především bývá záhodno v nich pokračovat. S tímto bohulibým oučelem se loni v létě konala v jedné vsi na Rokycansku za hojné účasti západočeských literátů a jejich hostů takřečená 1. Literární Vitinka (referovali jsme o ní prostřednictvím Literárního Západu s vědomím, že dřívější setkávání na Vitince nemělo takto důstojný punc). Pročež uvítejme, že nyní, rozuměj hned v prvním srpnovém týdnu, přichází řada na druhý ročník, ergo na 2. Literární Vitinku.

Chybička se arciže vloudí každému a vloudila se organizátorům bohužel již na samém počátku: ve velkém časovém předstihu stanovili termín, v němž se, jak se záhy ukázalo, nebudou moci dostavit všichni zájemci o blahodárné vitinkovské posezení. Připusťme však, že by se asi marně hledal a vykutal termín, který by vyhovoval všem. Tím pádem ale nepochybně mohou ti, co se na letošní setkání volky nevolky musí omluvit, s naprostou jistotou tvrdit, že loňské vitinkování bylo o sto třicet procent kvalitnější, že tehdejší hovory byly o sto čtyřicet procent kvasnější, že literární témata byla náležitě a patřičně literárnější, že veškeré půlnoční a popůlnoční hovory nastaly vskutku stoprocentně v pravou chvíli a že i blízká hospůdka byla o poznání pohostinnější než v nynějším srpnu. Tvrdit to mohou a tvrdit to určitě budou, nikterak však těmito pochopitelnými stesky a prsky nemají v úmyslu zpochybnit utěšenou bohulibou a chvályhodnou tradici zcela nedávno založených Literárních Vitinek. Především nechť je tato tradice v rámci západočeského literárního života zachována – přinejmenším v příštím roce a kéž by i nadále, dovolí-li člověčí živly.

Nejrůznější živly mají zjevně velký podíl i na tom, který Nezápadočech či který Neplzeňan se bude moci jako host na letošní Vitinku vypravit a který nikoli. K jejím stálým návštěvníkům by mohl patřit i původně básník severočeský, leč svého času dlouho v Plzni žijící a nyní již všestranně v Praze zakotvený Josef Straka. Jsme na vahách, zda ještě kritika a prozaika (či spíše prozaika a kritika) Vojtěcha Němce z Chebu označovat za literáta západočeského, když už má čím dál víc domovské právo v Praze a především už delší čas působí jako redaktor renomovaného literárního obtýdeníku Tvar. Neradi připomínáme chvíle, kdy nad jeho vlastní tvorbou i nad jeho redakční agilitou všelijací plzeňští pišišvoři ohrnovali nos! Ne-li dokonce nosánek. Teď by se měli topit v závisti, leč v té se beztak máchají na sto honů. Kdyby si ale někdo přál být na Vitince sprovozen ze světa mistrem lázeňským, může se kdykoli obrátit na Jana Paura, pisatele humoristických miniatur. Rovněž tyto vymoženosti setkání na Vitince velkoryse nabízí, ba dokonce umožňuje. Nejenom nepřestajná spisovatelská rozprávění a výživná literární čtení.

Středisko západočeských spisovatelů má odnedávna (zčásti) nové vedení, leč ani letos nemůže a nebude mít s uspořádáním Literární Vitinky pranic společného: co kdyby totiž vejboři chtěli servilně přivandrovat i s nejmenovaným, ale nejspíše již doživotním šéfem Obce spisovatelů? Toho snad bohdá nebude. Ještě větší, zato příjemnější překvapení by nastalo, kdyby David Charvát velkodušně začal rozdávat aktérům Vitinky zbrusu nové výtisky své (útlé? neútlé?) básnické prvotiny (pradávné publikace z Ason-klubu za ni nelze považovat), jenže k tomu v tomto tisíciletí tak hned nedojde. Určitě by to byl pro Roberta Jandu, Jana Sojku nebo Martina Šípa a další přítomné vitinkovský zážitek nad zážitky. Víme však, že dobrého bývá pomálu. Na Literární Vitince naopak bývá dobrého nemálo.