literární západ

Aby nás nestihlo neštěstí nenadálé, mohli bychom doplnit v duchu dávného rčení. Nebudeme však opakovat, co již jsme nejednou konstatovali: spisovatel Michal Viewegh nepředstavuje žádnou trvalou hodnotu české literatury, nýbrž hodnotu veskrze pomíjivou, jež bude postupně uhasínat, až nadobro zmizí nejenom z kritického, ale i čtenářského horizontu. Kdysi autorovy knihy četl takříkajíc „každý“, zejména ovšem jeho vrstevnice s nižším vzděláním a s velice nenáročnou konzumentskou zkušeností. Poté pozvolna, než přece došlo k vývoji: dokonce i ve veřejných knihovnách čím dál víc leží prozaikovy tituly ladem a neúprosně na ně padá prach, neb jejich čtenost rapidně klesá. To je ovšem naprosto zákonitý stav věcí: beletrie vieweghovského ražení a ladění zpravidla mívá téměř nevyhnutelný osud, jenž spočívá v tom, že místo jednoho autora typu Viewegha přijdou či vstanou noví autoři, noví Vieweghové typu Viewegha. Nebo jeden za všechny.

Samozřejmě tu sehrálo neblahou roli i autorovo onemocnění, které dlouhodobě poznamenalo jeho zdravotní stav a nepochybně komplikuje jeho soustředění na psaní. Nikterak však nemáme v úmyslu pitvat se v nejnovějších Vieweghových beletristických opusech, ani ve skutečnosti, že po mnoha letech autor změnil nakladatele. Přesněji řečeno je to naopak: nakladatel změnil autora a pisateli Báječných let pod psa dal z rozmanitých, leč pochopitelných důvodů košem: Vieweghovy knihy už zdaleka nevynášejí tolik co dřív. Nechal se též slyšet, že noví vydavatelé spisovatelových prací s prozaikem zacházejí jako s medvědem na tržišti, to však dozajista nemáme zapotřebí komentovat. Na pomyslném tržišti čili v bulvárních, venkoncem tržních polohách se autor pohyboval tak dlouhá léta, že není divu, že v nich zahnízdil natrvalo. Nepochybně může Michal Viewegh přijít s nějakou dobrou či spíše čtivou knížkou a tu bychom přáli jak jemu, tak i čtenářům, šlo by však především o výjimku, která potvrzuje pravidlo. To zní, že doba vieweghovská či ještě lépe povězme bublina vieweghovská v české literatuře a literární kultuře končí. Neboť věru nic netrvá věčně.

Proto jsme již na konci letošního léta mohli být svědky nemálo zajímavého knihkupeckého úkazu: v regálech se totiž objevila zvláštní knižní množina. Skládala se přibližně ze dvou desítek knih z pera jednoho autora – pochopitelně míníme Michala Viewegha. Nemáme dobrou paměť na čísla, o to lepší na letopočty, leč cena jednoho svazku víceméně vyšla na dokonce zjevně podantikvariátní cenu neboli na dvacetikorunu. Samostatně se jednotlivé autorovy knížky neprodávaly: muselo se jich zakoupit všech dvacet naráz. To jistěže netřeba nějak zvlášť řešit, tím se vskutku ani trochu málo nezabývejme, právě tak nemáme zapotřebí zkoumat, kterépak z Vieweghových knih se do této dvacetihlavé množiny nevešly (zdá se, že zrovna ta nejstarší čili jeho raná prozaická díla), důležité je něco jiného: že zjevně šlo o přebytky, že došlo či dochází ke zjevnému úbytku zájmu o autorovu beletrii, že jeho čtenářská obec se již k němu otočila zády nebo tak či onak o jeho spisování ztrácí zájem. Což je samozřejmě i naprosto přirozená a logická generační obměna, jíž jsme v dějinách kultury vzdálenými či současnými literární svědky neustále.

Není však žádný zvláštní důvod se radovat: jak jsme již řekli, přijdou noví a jiní Vieweghové. Do prostoru zejícího v rozmezí mezi čtivem a četbou vstoupí tvůrci podobného ražení, leč oslovující pokolení nastupující, nikoli již stárnoucí Vieweghovy vrstevnice a vrstevníky. Zázrak zde připadá v úvahu pouze v tom případě, kdyby spisovatel svůj způsob psaní změnil k nepoznání, „zradil“ své věrné čtenářky a začal na stará kolena psát cosi jako dobrou literaturu. To by však byl zázrak nejzázrakovatější, a ty se dějí pramálo. Než k němu dojde, vskutku platí: Dále od Viewegha, dále!