literární západ

Ležím na pohovce ve své kanceláři a zírám do stropu. Přemáhám se, abych při čekání na telefonát nenačal lahev whisky, kterou mám ve skřínce (jsem jeden z těch lidí postižených nefunkčností chlastací záklopky). Jestli se ptáte, co tu tak pozdě odpoledne ještě dělám, tak vás zpravuji o tom, že má kancelář mi stále ještě slouží též jako obydlí. Prozradil bych vám i další věci, které se v mém životě udály po případu Bokori, ale už mi zvoní mobil. (Stejně se nic nestalo.) Zvedám to a říkám:

,,Haló?‘‘

,,Haló, detektive(?),‘‘ ohlašuje se kapitán Kašmír, ,,tak je to potvrzené – ten flek ve Freiterově pracovně – je to krev.‘‘

,,Už se ví, komu patří?‘‘

,,Zatím ne, výsledky budou za dvě tři hodiny.‘‘

,,Hmmm.‘‘ (Zase pomýšlím na tu whisky.)

,,A ještě něco: navigace v jeho autě – už je zase aktivní.‘‘

,,Je v pohybu?‘‘

,,Ne, stojí.‘‘

,,Kde?‘‘

,,U jednoho jezírka za městem. Vondráček už by tam měl být i s týmem. Já tam právě jedu, mám vás vyzvednout?‘‘

,,Za jak dlouho tu budete?‘‘

,,Tak za sedm minut.‘‘

,,Dobře.‘‘

Pokládám to. Vstávám z pohovky, pouštím si film Dark Side of Sunny a krátím si čas onanií.

K případu: včera bylo na policii oznámeno zmizení učitele Dominika Freitera.

,,Nedostavil se už druhý den do práce, ve svém bytě není a mobil také nezvedá. Vůbec se mu to nepodobá, nikdy se ani neopozdil…‘‘řekla o něm jeho kolegyně Adéla Valentová.

Při běžné domovní prohlídce byly na podlaze Freiterovy pracovny nalezeny drobné střepy, popel z cigaret a na židli nezvěstného (na první pohled nezřetelný) flek. Dal bych ruku do ohně za to, že ten flek souvisí s Freiterovým zmizením. K případu jsem – z dobré vůle kapitána Kašmíra – přizván jako konzultant. Proč z dobré vůle? Protože nemám žádnou práci.

Kašmírův sedan nás přiváží na místo. Všude se míhají hoši z forenzního a pár policistů. Vystupujeme a poručík Vondráček k nám přichází s hnědými deskami.

,,Všechno nám shrňte a řekněte, co si o celé situaci myslíte,‘‘ vyzívá poručíka kapitán Kašmír.

,,Motor je studený. V autě je spousta špačků od cigaret a hraje tam hudba ve smyčce.‘‘

,,Jaká hudba?‘‘ ptám se.

,,Johnny Cash,‘‘ odpovídá Vondráček a pokračuje, ,,stopy bot vedou od auta až k jezeru – jen tam, a tam také končí. Nikde žádné oblečení, ani boty. Jo a v autě jsme našli mobil, zatím vybitý.‘‘

,,Když bude chtít PIN – poraďte se s operátorem.‘‘

,,Jistě. Takže nám to tu vypadá…‘‘

,,Vypadá to na sebevraždu,‘‘ říká konečně kapitán Kašmír.

Jsem zvědaví: ,,Nikde žádný vzkaz ani dopis na rozloučenou?‘‘

,,Ne, detektive. Potápěči už jsou tu, za chvíli půjdou do vody.‘‘

,,Fajn, Vondráčku,‘‘ chlácholí s rozvahou poručíka jeho kapitán, ,,tak počkáme a uvidíme, co najdou.‘‘

Potápěči jsou pod vodou už dobrých patnáct minut a nic. Jdu se podívat na ty stopy, které vedou k jezírku. Na první pohled mi tu něco nesedí: stopy vedou přímo k vodě, nic postranního, nic navíc – žádné zaváhání.

,,Na něco jste přišel, detektive?‘‘ táže se Kašmír.

,,On byl odliv nebo tak něco?‘‘

,,Ne, nebyl.‘‘

,,Podívejte,‘‘ ukazuji na Freiterovo auto a pak zase zpět k nám, ,,stopy vedou přímo – zdá se, že měl jasno v tom, co dělá, nezaváhal, ale stejně mi tu ještě něco chybí…‘‘

,,Co?‘‘

,,Jeden krok. Aby skočil do vody odsud – musel by se hrozně namáhat – já kdybych věděl, že je to poslední skok, tak bych ho chtěl mít důstojnej, chtěl bych pohodlnou smrt.‘‘

,,Zajímavá úvaha, detektive.‘‘

,,Kdysi jsem o těchhle věcech uvažoval často. Byl svobodný, nebo ženatý?‘‘

,,Rozvedený, bezdětný.‘‘

,,To by sedělo. Když jste sám – chcete zabít sebe, když jste ženatý – chcete zabít ji. Už to tu prověřili?‘‘

,,Ano, klidně se tu pohybujte, jak chcete.‘‘

Stavím se na ,,poslední stopy před skokem.‘‘ Do vody je to hrozně daleko.

,,Jak byl vysoký?‘‘ ptám se.

,,Vondráčku?‘‘ přihrává kapitán poručíkovi.

,,Asi sto pět a osmdesát.‘‘

,,I tak je to moc daleko,‘‘ uvažuji nahlas. ,,Byl to teda učitel, jo? No, nic moc. Solidní auto, Land Rover. Nějaký majetek?‘‘

,,Ano, vlastní dům,a po rozvodu ještě navíc dědil – chatu s bazénem,‘‘ obeznamuje mne Vondráček.

,,Nějaké členství v klubech? Aktivity?‘‘

,,Pokud víme, tak ho postrádají v golfovém a střeleckém klubu. V den zmizení byl v kině, prý s kamarádkou.‘‘

,,Jo tak s kamarádkou… Nějaké půjčky? Hypotéka?‘‘

,,Ne.‘‘

Skáču. Ale namísto skoku vpřed je to spíše boční skok vzad. Jsem v nějakém travnatém porostu. Otáčím se zády k jezeru a prohlašuji: ,,Je mi líto, pánové, pan Freiter se zabít nechtěl.‘‘

Klekám na kolena a hledám v trávě. Nevím co, ale hledám. Prsty proplétám mezi stébly trávy, rukama odhrnuji trsy a mám chuť na cigaretu, větřím…malé zablýsknutí… Vracím se zrakem zpět.

,,Zavolejte sem zase kluky z forenzního,‘‘ říkám, ,,něco tu je.‘‘

Jdu si zapálit.

Típám cigaretu o kmen stromu, říkám mu ,,promiň, kámo‘‘ a vycházím vstříc Vondráčkovi a jeho deskám. Ptám se ho: ,,Co to našli?‘‘

,,Sponu a pár světlých dlouhých vlasů.‘‘

,,Freiter měl krátký vlasy, že?‘‘

,,Jó jo, krátký, tmavý vlasy.‘‘

,,Myslíte, že to nějak souvisí, detektive?‘‘ oslovuje mne Kašmír.

,,Nevím. Zatím si myslím, že se jen někdo snažil, aby to vypadalo jako sebevražda. Jestli to byl sám Freiter nebo někdo jiný… Každopádně nejspíš uvažoval takhle:‘‘

Vstupuji zase do té trávy. ,,Kdybych byl někdo, kdo to chce uhrát na sebevraždu,‘‘ dělám pár kroků od jezera, ,,tak bych po tom skoku šel touhle travou až…,‘‘ zastavuji se až u asfaltové silnice, ,,až sem.‘‘

Ne příliš ladným skokem překonávám příkop mezi travou a silnicí a ocitám se na asfaltu. Ptám se: ,,Kam to vede?‘‘

Kapitán Kašmír kopíruje moje kroky a říká za chůze: ,,Tam,‘‘ ukazuje pravou rukou stejným směrem, ,,tam to vede do města, ale po pár metrech se na tuhle cestu napojuje hlavní a…je dost frekventovaná. A tam,‘‘ ukazuje levou rukou na druhou stranu, ,,tam to vede také do města, ale oklikou.‘‘ Škrábe se přes příkop. ,,Je tam dost polních cest, okolo lesy.‘‘

,,Takže docela nenápadný, že?‘‘

,,Ano, detektive – moc aut tudy nejezdí. Ta benzínová stanice tam asi dost prodělává.‘‘

,,Ona je tam benzínka?‘‘

,,Asi tak kilometr odsud.‘‘

,,Kdo jde se mnou?‘‘

,,Jde?‘‘ diví se Kašmír.

,,Uvažujeme-li, že to má celý na svědomí jeden člověk a přijel sem autem, který tu nechal – zpátky už musel jít pěšky.‘‘

,,Vondráčku, půjdete s detektivem! Máte zbraň?‘‘

,,Ano. Ano, šéfe.‘‘

Poručík Vondráček ladně překonává strouhu jako mladý kamzík, po dopadu si prohrabuje patku, čeká, až kapitán Kašmír poodejde a nakonec polohlasně prohlašuje: ,,Ach jo, chůze, tu nesnáším – radši bych spáchal daiquiri.‘‘

,,Nemyslíte harakiri, poručíku?‘‘ zajímám se.

,,Jó jo – prostě bych se radši zabil.‘‘

Padá tma, lesy okolo černají a my kráčíme k té pumpě. Zvedá se vítr, černé mraky cestují po obloze.

,,Asi bude pršet,‘‘ poznamenávám do ticha.

,,Hm,‘‘ konverzuje poručík Vondráček. Zřejmě hluboce dumá nad případem. ,,Detektive, oženil byste se s pornohvězdou?‘‘

Vzpomínám na dnešní odpoledne. ,,Ne.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Asi bych to neunesl.‘‘

,,Co byste neunesl?‘‘

,,Představte si třeba rockový hvězdy: jak je před koncertem manželky líbají pro štěstí. Rocker jí řekne něco jako: ,Věnuju ti nějakej slaďák, bejby‘ a pak jdou na pódium.‘‘

,,Nechápu.‘‘

,,Představte si sebe namísto tý manželky a tu pornohvězdu místo toho rockera.‘‘

Vondráčkův mozek šrotuje. Uvádím příklad: ,,Třeba by vám taky něco věnovala. Při scéně by zvolala: ,Tenhle anál je pro tebe, lásko‘ a pak by ho natočila. Chápete? ‘‘

,,Hm. Asi máte pravdu. S pornohvězdou se tedy radši neožením.‘‘

Jsme u benzínové stanice. Jdeme dovnitř vyzpovídat obsluhu.

Vlastně ani nemusím používat žádné přesně mířené otázky – mladík za pultem říká, že si něčeho podivného všiml.

,,Jak je to dlouho?‘‘

,,Deset patnáct minut. Slyšel jsem nějakej rámus od popelnic, tak vyběhnu ven, rozhlížím se a vidím nějakou osobu, jak jde polní cestou k támhletomu lesu,‘‘ ukazuje ven.

,,Jak vypadala, ta osoba?‘‘

,,Těžko říct: spíš menší, černá kapuce přes hlavu… Jinak nic zvláštního. Moment! Batoh, myslím, že měl batoh.‘‘

Děkuji mu za informace a říkám Vondráčkovi, aby se konečně odtrhnul od těch pornočasopisů a zavolal někoho, ať prověří ty popelnice.

,,Půjdeme k těm lesům?‘‘ ptá se smutně.

,,Ano.‘‘

,,Páni, docela vzrůšo, cítím se jak parmazán.‘‘

,,Parmazán? Nechtěl jste říct: partyzán?‘‘

,,Asi jo. Hodinky – holínky…‘‘

Jen si tak povzdechnu a vycházím ven, kde se mezitím rozpršelo. Na polní cestě je patrných několik stop od podrážek, ale s jiným vzorem než u jezera, a hlavně – mnohem menších rozměrů. Vstupujeme do lesa a jsme konečně chráněni před deštěm.

,,Tahle cesta by nás měla zavést do města?‘‘

,,Ne,‘‘ opravuje mne Vondráček, ,,tahle cesta nás zavede na polní cestu, ta vede do dalšího lesa, a ta cesta v tom lese – ta nás zavede do města.‘‘

,,Nejde jít nějak zkratkou?‘‘

,,Jak?‘‘

,,Mám nápad: já si to střihnu takhle přímo a vy, poručíku, budete pokračovat dál touhle cestou.‘‘

,,Dobře.‘‘

Střihám to tedy přímo a doufám, že to k něčemu bude. V cestě mi stojí větve keřů i stromů, jednou dokonce šlapu do louže. Mám nohu od bahna, ale zdá se, že už vidím konec lesa. Ještě pár metrů a budu venku. Za větvemi těchhle smrků je pole pod záclonou deště sotva vidět. Jsem venku: přede mnou jen pole plné usečených klásků – pole sklizeného obilí. Snažím se dohlédnout až na jeho konec, ale hustý déšť mi brání ve výhledu. Vycházím lánům vstříc a ostřím zrak. Na moment se mi zdá, že v té tmě a dešti vidím v dálce pohyb. Zastavuji se a znovu ostřím: je to jasné – na konci pole kráčí osoba s černou kápí na hlavě. Rozebíhám se za ní. Opravdu, opravdu běžím (pro mě je to stejně šokující jako pro vás). Po pár metrech sotva popadám dech, voda proměnila pole v břečku, z kapsy košile mi vypadávají cigára – nechávám je tam ležet. Jak tak hopsám v těch svých džínách, uvědomuji si, že jsem nějak lehký – nemám zbraň (,,A kurva!‘‘). Osoba v dáli se zastavila, zřejmě uslyšela můj dusot. Také se zastavuji, dívám se do bledého obličeje rámovaného temnou kápí. Obličej mizí, osoba se otáčí a přidává do kroku. Běžím za ní. Jsem sotva v polovině pole a černě oděná osoba mi mizí v lese. Můj běh je marný a nedůstojný: stopy, které mne do teď vedly, mizí v lese, v mechovém porostu. Na okamžik se mi zdá, že v dáli, v té temnotě lesa něco vidím, ale ta věc je tak daleko a tak maličká, že by to dost dobře mohla být i srna. Po chvíli mě dobíhá/dochází i Vondráček se svým výletnickým tempem. Říkám: ,,Volejte posily!‘‘

,,Dobře, ale v téhle tmě a marastu stejně nic nenajdou…‘‘

Jsem ve své kanceláři. Právě jsem dokončil telefonát s kapitánem Kašmírem: ta krev ve Freiterově pracovně skutečně patří jemu. Dále jsem se od kapitána dozvěděl, že je Freiter držitelem zbrojního pasu a malé ruční zbraně, která se také ,,pohřešuje.‘‘ Dnes si měl jít zastřílet na střelnici, ale nedostavil se. DNA světlých vlasů z té spony u jezera není v evidenci – jejich majitel nespáchal zatím žádný zločin. V popelnici u benzínové stanice se nalezly boty, které podle testů DNA patřily pohřešovanému. Bylo na nich ovšem cosi zvláštního: v každé botě byly tři ponožky, tedy tři páry v obou botách. Byly snad velké tomu, kdo je měl na sobě naposledy? Koho jsem to tedy pronásledoval na tom poli? Zítra se jdu porozhlédnout na pracoviště pohřešovaného – do základní školy tohohle města.

Před chvílí jsem se vrátil z baru, kde jsem měl v plánu chvilku pobýt, ale spisovatel William Goat tam způsoboval neomluvitelný rozruch. Tedy rozruch tam udělaly jeho fanynky – pár intelektuálek v tlustých svetrech vtrhlo do baru, obsypaly ten svůj pisálkovský idol a nedaly mu pokoj, dokud se jim všem nepodepsal na sklíčka brýlí.

Dávám si sprchu ve své dětské vaničce, suším si tělo a hlavně své scvrklé ohanbí, pak otevírám skřínku, kde mám ukrytou lahev milovaného vizoura a pohodlně se do něj pouštím vágně rozvalený na pohovce.

Druhý den vstávám na osmou a vstávání to není zrovna příjemné: hlava se mi motá, žaludek dělá kotrmelce a v ústech mám jako po návštěvě indické restaurace. Oblékám se, čistím si zuby a odcházím na tramvaj. Rád bych se svezl svým broukem korozní barvy, ale stále jsem ještě nedal dohromady dost peněz na jeho uvedení do provozu. V tramvaji usedám na první volné místo. Na další zastávce se vagón plní lidmi (tohle nemám rád). Starší paní se u mého sedadla chytá madla. Je stará, ale (moje) pravidlo říká: může-li stát – ať postojí. Tahle je navíc docela vitální – ještě by to vzala osobně. Raději sunu svou pravou nohu pod sebe a předstírám amputaci. Moje zastávka: vystupuji a stará paní si sedá na moje vyhřáté místo.

Vcházím do budovy základní školy, vyhledávám ředitelnu, říkám hlavě tohoto institutu, kdo jsem, a ptám se na kabinet učitele Freitera. Od ředitele dostávám klíče a pokyny jak kabinet najít – držím se jich a po pár omylech a přeptáních kabinet Dominika Freitera konečně nacházím. Strkám klíč do zámku – je odemčeno, klepu na dveře a vcházím. První, co zří můj zrak, je parádní zadek. Zamrzám v čase. Žena se narovnává: dlouhá obepínající černá sukně modeluje siluetu nohou, masitých stehen, zadku, který si zaslouží zmínit ještě jednou – sunu zrak výš ke štíhlému pasu, trojkám schovaným ve svetříku, ladné šíji a blond vyčesaným vlasům sepnutým do drdolu. Žena se na mne otáčí: roztomilý obličej, překvapené modré oči… Říká: ,,Ach.‘‘

Pomalu rozmrzám, vzpamatovávám se a se vší noblesou říkám: ,,Ou.‘‘

,,Neslyšela jsem vás klepat…‘‘

,,Klepu zlehka, stejně jako…‘‘

,,Co, prosím?‘‘

,,Nic, nic. Ehm, promiňte, jmenuji se Polívka, detektiv Polívka – dělám na tom zmizení Dominika Freitera.‘‘

,,Jistě, těší mě,‘‘ říká smutně a podává mi ruku.

Dotýkám se její jemné kůže a ptám se: ,,Tenhle kabinet je společný?‘‘

,,Ano, obýváme ho společně s Dominikem.‘‘

Čtu venkovní cedulku na dveřích: Dominik Freiter, Adéla Valentová. Vstupuji a zavírám za sebou.

,,Nevadí, když vám položím pár otázek?‘‘

,,Vůbec ne. Cokoliv, co by mohlo pomoct. Prosím, posaďte se.‘‘

Sedám si na židli jejího kolegy, rozhlížím se a ona si zatím sedá na své místo. Tipoval bych ji tak na třicet, ale kdyby se mě zeptala: kolik bych jí hádal(?)– řekl bych jí: tak dvacet šest, dvacet sedm. Otevírám šuplík Freiterova stolu: harampádí – zřejmě zabavené předměty, které budou vydány žákům zpět až na konci školního roku, a – moment – náboje do ruční pistole. Že by také zabavená hračka někoho z žáků?

Ptám se: ,,Jaké předměty tu pan Freiter vyučoval?‘‘

,,Dějepis a Tělesnou výchovu.‘‘

,,A vy?‘‘

,,Anglický jazyk a Hudební výchovu.‘‘

Představuji si její hlas ve vyšších polohách. Pokračuji v otázkách spojených s případem: ,,Jste vdaná?‘‘

,,Ano, jsem.‘‘

Další lišáckou otázku přerušuje drnčení mého mobilního telefonu. Omlouvám se a beru si to na chodbu.

,,Detektive, jste už v tý škole?‘‘ táže se otravný hlas poručíka Vondráčka.

,,Ano, jsem.‘‘

,,Jen vám volám ohledně toho Freiterova mobilu – povedlo se nám ho zprovoznit a dostat se do něj.‘‘

,,A?‘‘

,,No, vyjma běžnýho porna tam má velký množství hanbatých fotek jedné mladé ženy a soudě podle toho, co si psali v textovkách, to bude jedna z jeho kolegyň.‘‘

,,Nechte mě hádat: blondýna? Tak třicet.‘‘

,,Řekl bych i míň, ale– jak to víte?‘‘

,,Pošlete sem někoho, kdo vezme Adéle Valentové vzorek DNA a převeze ji k výslechu.‘‘

,,Proč myslíte, že s tím má něco společného? Třeba spolu jen spali.‘‘

,,Jakou barvu měly vlasy ve sponě u toho jezírka?‘‘

,,Byly…blond – hned tam někoho posílám, detektive.‘‘

,,Dobře.‘‘

Pokládám to a přemýšlím, jak říct tomuhle výstavnímu kusu, že se právě stala podezřelou. Podezřelou z čeho? Co bych dal za to, kdyby se Freiter teď objevil támhle na těch schodech, vynořil by se zpoza těch divných dětí a vůbec nic by mu nebylo. Zastavuji vlasatého mladíka, ukazuji na ty podivné děti a ptám se: ,,Co to má znamenat? Ta jejich image nebo co to je?‘‘

,,Tuto? To jsou emáči.‘‘

,,Kdo?‘‘

,,Emo. To neznáte?‘‘

,,Co to znamená?‘‘

,,To jsou děti, co jsou rádi smutný.‘‘

,,Z čeho je jim smutno?‘‘

,,Je jim smutno z toho, že jsou smutný.‘‘

,,To je trapný.‘‘

,,To je. Poslyšte, nebyl jste nedávno náhodou v televizi?‘‘

,,Asi.‘‘

,,Jste ten detektiv.‘‘

Dmu se pýchou.

,,Myslel jsem, že jste větší.‘‘

Odbývám ho jen úsečným ,,hm‘‘ a jdu zpět do kabinetu za Adélou Valentovou, kde si s ní povídám o filmech s Alem Pacinem. Po chvíli přichází kapitán Kašmír a pár policistů, berou učitelce Valentové vzorek slin z úst (DNA) a žádají ji, ať neopouští město. Jedu s kapitánem na stanici, kde se jen tak flinkáme, čekáme na výsledky a slovně pošťuchujeme seržanta Mazocha. Po dvou hodinách přichází poručík Vondráček s výsledky: ,,Dé-en-á vlasů z místa u jezera se shoduje s dé-en-á slin Adély Valentové.‘‘

Jedeme si pro ni.

V autě se poručík chová podezřele: ošívá se na předním sedadle a co chvíli pokukuje po Kapitánovi Kašmírovi, který řídí. Sleduji to ze zadního sedadla, ale po nějaké době si toho všímá i sám Kašmír.

,,Potřebujete něco, Vondráčku?‘‘

,,Chtěl jsem se na něco zeptat, kapitáne.‘‘

,,Do toho.‘‘

,,Je to trochu delikátní…‘‘

,,Ale no tak, poručíku, jsme dospělí.‘‘

Vondráček se nakonec osměluje: ,,Kapitáne, když byla vaše žena těhotná… – spal jste s ní?‘‘

,,Co to?!‘‘ kapitána Kašmíra otázka zaskakuje.

,,No, jestli jste to s ní…‘‘

,,Já vím, co myslíte, člověče, ale s tou delikátností jste to trochu přehnal, nemyslíte?‘‘

,,Oukej, oukej, beru,‘‘ couvá Vondráček.

Hlasitý Kašmírův nádech, a dlouhý výdech.

,,Ale dělal jste to s ní,‘‘ nedává si Vondráček pokoj.

,,Ano, jistě – byla to moje žena – byl jsem na ni zvyklý,‘‘ říká smířeně Kašmír.

,,Jak dlouho?‘‘

,,Do čtvrtého, možná do pátého měsíce.‘‘

,,Nebylo vám to divný, chci říct, – bylo tam to dítě a tak.‘‘

,,Taky jsem toho nechal v tom čtvrtém měsíci. A už dost, poručíku!‘‘

,,Oukej, oukej.‘‘

Poručík Vondráček chvilku mlčí, pak se otáčí dozadu na mě a ptá se: ,,Detektive, zdají se vám atraktivní ženy v pokročilým stádiu těhotenství?‘‘

Říkám: ,,Ani ne. Někde jsem slyšel, že touha po sexu s těhotnou ženou není vlastně žádná úchylka.‘‘

Kašmír souhlasně pokyvuje. Já pokračuji ve výkladu: ,,Je to vlastně touha po sexu ve třech. I když nevědomky se tím dotyčný muž dopouští zneužití a incestu‘‘

,,Takže podle vás je to malé bráno jako účastník aktu?‘‘ svítí Vondráčkovi oči.

,,No,‘‘ váhám, ,,pakliže se otcův penis nachází v bezprostřední blízkosti hlavy dítěte – mohlo by to tak být bráno.‘‘

Až do cíle naší cesty už nepadá ani slovo. Jelikož mezitím skončilo vyučování, tak je cíl naší cesty dům učitelky Valentové. Zastavujeme, vystupuji a všímám si, že z hlavního vchodu vychází nějaký mladík s batohem. Nedá mi to, abych ho nesjel svým bystrým pohledem – ten kluk mi něco připomíná. Ale co? Po chvilce traumatického přemýšlení se ocitám přede dveřmi domu Valentových. Kapitán Kašmír klepe na dveře. Adéla Valentová nám otevírá a slušně zdraví. Zve nás dál.

,,Je mi líto,‘‘ lže Vondráček s úsměvem, ,,budete muset jet s námi na stanici – k výslechu.‘‘

,,Jsem zatčena?‘‘

,,Zatím ne,‘‘ uklidňuje ji kapitán Kašmír, ,,ale momentálně se stáváte hlavní podezřelou.‘‘

,,Ach. Ale, pánové nemohli byste chvilku počkat, než mi přijde moje matka na hlídání? Manžel je na služební cestě a vrátí se až pozdě večer. Zatím pojďte dál.‘‘

Souhlasíme. Vcházím do slušné vstupní haly a ptám se: ,,Vy dáváte soukromé hodiny?‘‘

,,Prosím?‘‘ diví se učitelka Valentová.

,,Ten žák.‘‘ ukazuji ke dveřím.

,,Ach tak. Luboš Vachler – doučuji ho anglický jazyk. Je to nesmírně bystrý žák, ale v angličtině se nebývale zhoršil.‘‘

,,Hm. Co dělá váš pan manžel?‘‘ ptám se zase já.

,,Je obchodní cestující.‘‘

,,Jak klasické.‘‘

Přichází matka paní Valentové, dostává pokyny od své dcery ohledně hlídání malého Petra a my se odebíráme zpět na stanici.

Při výslechu zjevný klid podezřelé náhle mizí a již po prvních otázkách se nám Adéla Valentová hroutí. Po drobném ošetření a vypití několika doušků vody se zdá, že může pokračovat. V místnosti jsem já, Vondráček a Kašmír, výslech vede kapitán: ,,Takže, vezměme to ještě jednou od začátku, paní Valentová: kde jste byla toto pondělí třiadvacátého tohoto měsíce?‘‘

,,Měla jsem volno ve škole, tak jsem vstala, vypravila syna do školy a šla jsem si zastřílet na střelnici.‘‘

,,Šla jste tam sama?‘‘

,,Ne.‘‘

,,S kým?‘‘

,,S Dominikem… s Dominikem Freiterem.‘‘

,,To nic – my už víme, že jste spolu měli milostný poměr. Co dál?‘‘

,,Asi tak v deset hodin dopoledne jsme šli ke mně domů.‘‘

,,Jak dlouho jste tam byli?‘‘

,,Tak půl hodiny.‘‘

Ozývá se pochybné mručení od míst, kde sedí poručík Vondráček.

Valentová dodává: ,,Dominik musel do školy – měl hodinu.‘‘

,,Zbraň u vás nechal?‘‘

,,Ne, tu má vždy u sebe.‘‘

,,Bere si ji do školy?‘‘

,,Nechává ji v šuplíku ve svém stole.‘‘

To vysvětluje ty náboje. Kde je ale zbraň?

,,Co jste dělala po odchodu pana Freitera?‘‘

,,Poklidila jsem, udělala oběd a čekala na syna.‘‘

,,A po příchodu syna?‘‘

,,Potom co se naobědval a udělali jsme úkoly, jsem šla na poštu, pak doma chvilku žehlila a s Dominikem jsem se ten den už neviděla, prý něco měl.‘‘

,,Ano, byl s jistou Maléřovou a jejím synem v kině na filmu Tintinova dobrodružství.‘‘

,,Vím, že nejsem jeho jediná milenka.‘‘

,,Hm. Co bylo po tom žehlení?‘‘

,,Dívala jsem se na televizi a uložila syna – to bylo něco po osmé, potom jsem šla zase na střelnici – byla jsem tam až do půl jedenácté – jsem v tom klubu zapsána, i to, kdy jsem odcházela. Druhý den jsem šla normálně do práce.‘‘

,,Víme. Poslyšte paní Valentová,‘‘ tlumí hlas kapitán Kašmír, ,,má i váš manžel takové alibi jako vy?‘‘

,,Můj manžel je od pondělního rána na obchodní cestě.‘‘

,,Litujeme, ale o žádné obchodní cestě v jeho práci neví.‘‘

Tahle informace zaskakuje nejen Adélu Valentovou ale i mě.

,,Popravdě – zaměstnavatel vašeho manžela nemá tušení, kde se teď pan Valenta nachází.‘‘

,,To… je…‘‘ paní Valentové docházejí slova.

,,Kdy se má vrátit?‘‘

,,Dnes večer.‘‘

,,Myslíte, že věděl o vašem poměru s panem Freiterem?‘‘

,,Chcete snad naznačit, že můj manžel Dominika zabil?‘‘

,,Zatím ještě nikdo nikoho nezabil.‘‘

Říkám: ,,Není tělo, není vražda.‘‘

,,Tělo‘‘, opakuje Adéla Valentová a zase natahuje k pláči.

Kapitán Kašmír jí podává kapesník a říká: ,,Zatím běžte domů, tady už jsme skončili.‘‘

Jde mi z toho hlava kolem: že by to nakonec byla vražda ze žárlivosti? Mno, dát pár vlasů se sponkou na místo činu není až takový problém. Poručík Vondráček a jeden policista dostali za úkol hlídat dům Valentových a vyčkat, až se Martin Valenta vrátí z ,,obchodní cesty.‘‘ Já jsem dostal k dispozici kancelář kapitána Kašmíra, kde si můžu v klidu přemýšlet. Déšť bubnuje na okno. Zkouším si vyčistit fajfku, ale po chvilce to na mě jde – natahuji se tedy na Kašmírovu pohovku a usínám.

Budí mne klepání na dveře. Říkám: ,,Mami, ty časopisy nejsou moje.‘‘ (Jsem trochu dezorientovaný)

,,Detektive, můžu dál?‘‘ táže se hlas poručíka Vondráčka.

,,Jistě,‘‘ přitakávám a zvedám se z polohy ležmo do polohy sedmo. ,,Vy jste ještě tady?‘‘

,,Jó jo,‘‘ vstupuje poručík, ,, Valenta zatím domů nepřijel, zůstal tam jeden policista – dva tam asi nebudeme nic platní.‘‘

,,Kolik je hodin?‘‘

,,Pět minut po desáté.‘‘

,,Už? Páni!‘‘

,,Všichni už šli domů – běžte taky.‘‘

,,Dobře,‘‘ říkám a dívám se, jak Vondráček zavírá dveře Kašmírovy kanceláře.

Sedím tu ve tmě a přemýšlím o svém snu: byl jsem v něm něco jako lovec srn, honil jsem je po lese a ony se neustále měnily v něco neforemného. Nějak se mi do toho montovaly prostřihy na toho kluka, který dnes odpoledne vycházel z domu Valentových, i když netuším proč. Co na něm bylo? Srna – kluk, srna – kluk… Batoh! Měl batoh! Ta osoba, kterou jsem marně pronásledoval na poli – měla batoh, a to, co jsem viděl v tom lese (a myslel si, že je to srna) – už batoh nemělo. Vybíhám z kanceláře.

,,Poručíku! Poručíku Vondráčku!‘‘

Dobíhám ho na schodech, zastavuje se.

,,Co se děje, detektive?‘‘

,,Včera u té benzínky – někoho jsem v tom lese ztratil a chtěl jsem, aby to tam někdo prohlídnul…‘‘

,,Ano?‘‘

,,Našli něco?‘‘

,,Nic zvláštního; jen odpadky a pak ještě batoh.‘‘

,,Batoh?! Co v něm bylo?‘‘

,,Nějaký knížky.‘‘

,,Máme ho tu?‘‘

,,Je dole – ve skladu důkazů. Proč?‘‘

,,Zaveďte mě tam.‘‘

Světlo ve skladu důkazů mne na moment oslepuje, mžourám, ostřím: vypadá to tu jako na něčí zanedbané půdě – tolik harampádí, desítky regálů…

,,Kde je ten batoh?‘‘ ptám se nedočkavě.

,,Támhle v tom plastovém pytli.‘‘

Vyhledávám ho pohledem: běžný černý batoh.

,,A ty knihy?‘‘

,,Teď jsou rozložené tady na tom stole – byly rozmáčené.‘‘

Zastavuji se u stolu: žádný z titulů mi nepřipadá nijak zvláštní.

,,Neměl jsem šajna, že by to mohlo nějak souviset s Freiterem, ale radši jsem to nechal přinýst sem.‘‘

,,Dobrá práce.‘‘

,,Hm,‘‘ pročesává si rukou své vlasy poručík, ,,a jak to do toho podle vás zapadá?‘‘

,,Vycházím z toho, že to někdo chce od začátku hodit na Adélu Valentovou – takže: paní Valentová je menší žena – má menší nohu, proto ty boty se třemi páry ponožek v popelnicích u benzínky. Váží taky míň kilo, proto ten batoh s knihami – na zatížení. Podle mě, někdo zabil Dominika Freitera, nastražil to tak, aby to vypadalo, že to udělala Valentová, a udělal to tak, jako že to chce Valentová upravit na Freiterovu sebevraždu.‘‘

,,Kdyby to byl její manžel, stačilo by jen vzít doma pár vlasů a sponu a dát to k tomu jezeru.‘‘

,,Ano. Dovedete si představit lepší trest pro vaši ženu, která vás podvádí, než zabít jejího milence a ji za tu vraždu dostat do vězení?‘‘

,,Těžko. Rád čtete, detektive?‘‘

,,Občas,‘‘ říkám a stále přejíždím zrakem ty tituly.

,,To já vůbec!‘‘ přiznává se hrdě Vondráček. ,,Je to podle mě ztráta času. Loni mě tu vytáhla bejvalka na knižní veletrh, ale kdybych věděl, jak ten vztah dopadne – radši bych šel na fotbal.‘‘

,,Chápu…moment!‘‘ (Něco mě zaujalo.)

,,Co je?‘‘

,,Ulysses, James Joyce.‘‘

,,Vy to znáte?‘‘

,,To je Odysseus od Jamese Joyce, ale…(otevírám tu znehodnocenou knihu) – anglicky!‘‘

,,Myslíte, že to má nějakou cenu?‘‘

,,Myslím, že tohle vydání rozhodně. Poslyšte poručíku, měl ten loňský veletrh svoje webovky?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Dokázal byste je najít?‘‘

,,Zkusím to.‘‘

Naštěstí je i tady dole počítač s připojením na internet. Vondráčkovi to chvíli trvá, ale pak: ,,Mám to!‘‘

Ptám se: ,,Jsou tam nějaké sekce?‘‘

,,Fantasy, Významní spisovatelé dvacátého století, William Goat…‘‘

,,Významní spisovatelé dvacátého století.‘‘

Vondráček poslušně kliká tam, kam potřebuji. Čte: ,,Hemingway, Nabokov, Joyce…‘‘

,,Joyce! Je tam ta kniha?‘‘

,,Dubliňané…, Ulysses závorka Odysseus.‘‘

,,Je tam napsanej její majitel?‘‘

,,Jistý: pan Benedikt Vachler.‘‘

Pan Vachler má u policie naštěstí pár menších záznamů – pokuty za špatné parkování, překračování rychlosti – takže není takový problém zjistit si, kde bydlí. Neztrácíme čas a jedeme hned k němu domů. Venku lije jako z konve a mě napadá: ,,Poručíku, vyslýchal někdo tu Maléřovou? Tu, jak s ní byl Freiter v pondělí v kině i s jejím synem?‘‘

,,Já ji trochu vyzpovídal: film skončil v půl sedmý – ona šla se synem ke své matce a Freiter se odebral domů – opravovat písemky.‘‘

Víc už se na Maléřovou neptám.

Dům Benedikta Vachlera je obehnán živým plotem, je jen dvoupatrový, ale velmi rozlehlý. Vystupujeme z auta a já lituji, že nemám svůj milovaný klobouk – stále silně prší. Branka je otevřená – přebíháme až na verandu, zvoním: ,,Tum-dum‘‘ – klasický zvonek movitých lidí. Kontroluji čas: něco málo po jedenácté. V části domu se svítí – nebojím se, že by tu všichni spali. Slyším kroky, klíč v zámku, kliku a teď už nám otevírá (hádám) sám pan Benedikt Vachler. Poručík Vondráček nás představuje a nastiňuje nás problém. Pan Vachler nás celkem bez problémů vpouští do svého domu, dokonce po nás ani nechce, abychom si vyzuli své promáčené boty.

Poprvé ve svém životě jsem v místnosti, která by se dala nazvat jako příjímací salónek.

,,Máte tu krásnou sbírku knih,‘‘ nadhazuji.

,,Většinu mám ještě na půdě – nedávno jsem předělával knihovnu.‘‘

,,A kontroloval jste je v poslední době?‘‘

,,To už nějakou dobu ne.‘‘

,,Poslyšte, pane Vachlere,‘‘ dívám se na rodinná fota na zdech, ,,nenosí váš syn černý batoh?‘‘

,,Luboš? Teď zrovna ne – nosí takový vojensky zelený – khaki, ten černý se mu roztrhal.‘‘

,,A nechodí váš syn na doučování z angličtiny?‘‘

,,Ano. Jinak je to nadprůměrně chytrý kluk, ale znepokojilo mě, že se v poslední době tak moc zhoršil v angličtině, tak chodí na doučování. Chodí ke své učitelce – Adéla…‘‘

,,Valentová,‘‘ doplňuji pana Vachlera.

,,Ano – tak se jmenuje.‘‘

,,Myslíte, že bychom si s vaším synem mohli promluvit?‘‘

,,Klidně. Bude u sebe v pokoji, ten kluk toho moc nenaspí – mám pro něj skočit?‘‘

,,Mohl bych za ním jít sám?‘‘

Pana Vachlera můj požadavek z počátku zaráží, ale nakonec přikyvuje s prostým: ,,Klidně.‘‘

Stoupám po železném točitém schodišti a přemýšlím o tom, že bych tudy nechtěl scházet s ranní kocovinou. Dlouhá potemnělá chodba s šestero dveřmi (,,Třetí dveře z leva,‘‘ řekl mi pan Vachler). Jdu k těm dveřím a jsou otevřené. Nahlížím do pokoje: svítí tu jen lampička u nočního stolku, okno otevřené – studený vítr si pohrává se záclonou. Zvolna klepu na dveře a vcházím dovnitř. Notebook otevřený – vypnutý, akustická kytara – opřená o zeď, celkově uklizeno, jen…

,,Na kolena!‘‘ přikazuje mi hlas u mého pravého ramena.

Koutkem oka pátrám po tom hlase a je mi jasné, že to, co mě teď studí do pravého spánku, je Magnum 44 – zbraň registrovaná na jméno Dominik Freiter.

Klekám si na svá bolavá kolena.

,,Máte můj obdiv, detektive.‘‘

,,Díky, Luboši,‘‘ říkám s naprostou jistotou.

Luboš Vachler se nadechuje: ,,Co kdyby se svět už nedozvěděl, jak jste mě chytil?‘‘

,,To by se stejně nějak dovtípil.‘‘

,,Jak?‘‘

,,Seš chytrej, Luboši, ale málo čteš.‘‘

,,Detektive, je všechno v pořádku?‘‘ volá poručík Vondráček a soudě podle klapotu jeho bot – stoupá po točitém schodišti.

Chladná hlaveň mne už nestudí do spánku – Luboš Vachler předchází před mou klečící maličkost. Světlo lampičky je za ním, takže si ho ani teď nemohu dobře prohlédnout. Ustupuje k oknu, fixuje střídavě mě a vchod do pokoje.

,,Ulysses,‘‘ pronáší a mizí v okně za záclonou.

,,Co se děje?‘‘ ptá se Vondráček mých zad.

,,Je to on!‘‘

,,Ou,‘‘ vychází z poručíka duchaplně. ,,Kde je?‘‘

,,Utekl oknem. Nech-‘‘ (Než bych to stačil doříct, zvenku se ozývá výstřel.)

,,Kurva!‘‘ vříská Vondráček u okna.

Otáčí se zpět do místnosti a já vstávám na nohy. Vondráček je zasažen do pravé paže.

,,Dejte mi svou zbraň!‘‘

,,Vemte si ji sám – já se nemůžu pohnout!‘‘

Beru si poručíkovu zbraň, odjišťuji ji a jdu opatrně k oknu: cestou se blíží dva kužely světla.

,,Vy jste někoho volal?‘‘ ptám se.

,,To by měl bejt kapitán Kašmír.‘‘

Auto kapitána Kašmíra zastavuje, z křoví vystupuje Luboš Vachler s černou kapucí na hlavě, míří na kapitána přes přední sklo – pálí, jednou, dvakrát. Sotva se vzpamatuji – střílím po postavě s kapucí tři rány. Nejsem si jist, jestli jsem ho alespoň jednou zasáhl, ale výstřely splnily svůj účel: Luboš Vachler utekl. Vondráček volá sanitku, já vybíhám na chodbu, zdolávám točité schody, vstupuji do vstupní haly, kde na mne nechápavě hledí pan Vachler (odbývám ho ignorací), otevírám dveře (konečně přestalo pršet) a už se zastavuji u auta kapitána Kašmíra. Kapitán stojí před svým vozem a láduje si pistoli.

Ptám se: ,,Jste celej?‘‘

,,Ano, stačil jsem se sklonit.‘‘

,,Kam zmizel?‘‘

,,Kam myslíte…(?)‘‘ naznačuje mi Kašmír hlavou.

,,Tam v tom lese?‘‘

,,Hm.‘‘

Vstupujeme do lesa a na cestu nám trochu svítí měsíc. Držíme si rozestup asi pět metrů. Kapitán dělá ,,ssssss‘‘ a ukazuje na něco před sebou. Nevidím na to. Schovávám se na mohutný buk a pokouším se vykouknout z druhé strany – je to krmelec. Otáčím se zpět na kapitána – ukazuji si na oči a na hruď(chci mu tím říct, aby mě kryl, ale nevím jak to naznačit jinak). Zdá se, že to pochopil, protože souhlasně přikyvuje. Znovu se přemisťuji za buk z druhé strany, obcházím ho a přikrčený se proplétám dál větvemi smrků. Hledím na krmelec mezi jehličnany a je mi jasné, že tam nikdo není. Mezitím kapitán zaujal moje místo za bukem. Otáčím se na něj a pohybem brady – od klíční kosti ke klíční kosti – mu oznamuji, že u krmelce nic není. Zklamaně se ke mně přibližuje. Zaráží se, zvedá prst a zbraň a říká: ,,Pssst!‘‘ Také to slyším: jakoby fňukání nebo… Kapitán Kašmír ukazuje směr, odkud se zvuky linou. Obcházíme jehličnany a krmelec, až se dostáváme na malé mechové prostranství – Luboš Vachler tu sedí na zadku s kapucí na hlavě a chechtá se.

,,Ruce nahoru!‘‘ burácí Kašmír.

Vachler poslouchá a ubezpečuje nás: ,,Pistole je támhle.‘‘

Freiterův Magnum 44 leží asi metr a půl od Vachlera. Prohlížím si toho kluka – jeho noha krvácí – zdá se, že ho jeden z mých výstřelů z okna přece jenom zasáhl. Vachler si sundává kapuci z hlavy a já se poprvé dívám, ve světle měsíce, na jeho bledý kulatý obličej. Praví: ,,Tak se svět asi přece jenom dozví, jak jste mě chytil…‘‘

Druhý den vycházím ze mzdové účtárny, kde jsem byl omrknout svou gáži. Jsem na policejní stanici a kráčím k místnosti, kde se obvykle dělají výslechy. Za oknem zase prší. Klepu na dveře, poručík Vondráček mi otevírá, vcházím, zdravím všechny a ptám se směrem ke kapitánu Kašmírovi: ,,Tak co?‘‘

,,Zdá se, že celou noc nespal,‚‘‘ říká Kašmír a myslí tím Luboše Vachlera.

,,Chtěl něco?‘‘

,,Jen čaj. Posaďte se, detektive.‘‘

,,Díky,‘‘ sedám si a rozhlížím se.

Tohle není oficiální výslech, jen zápis, ale i tak jsem tu já, kapitán Kašmír, poručík Vondráček s ovázanou rukou a jeden policista.

,,Přijde sám?‘‘

,,Ano. Nechtěl tu mít dokonce ani svého otce. Chcete mít slovo?‘‘

,,Proč ne.‘‘

Dveře výslechové místnosti se otevírají, vstupuje Luboš Vachler: čtrnáctiletý chlapec v černé mikině (kapuce dole) s hrnkem černého čaje v jedné ruce, s berlí v druhé. Za ním vchází policista. Luboš Vachler si pomalu sedá na své místo – za stůl naproti mně a kapitánovi Kašmírovi, aniž by spustil oči ze svého čaje. Vondráček a policista sedí bokem, každý po jedné straně. Vachlerův doprovod odchází. Doprovázený zvedá své oči – dívá se na mě a mírně se usmívá.

,,Detektive…‘‘ říká tiše, ,,hmm…‘‘

Černé kruhy pod očima a bledost podtrhují jeho únavu.

,,Luboši,‘‘ pravím, ,,můžeme začít?‘‘

Přikyvuje. Vlastně ani nevím s čím začít, a tak začínám s tím prvním, co mě napadne.

,,Jak jsi se dostal ke zbrani Dominika Freitera?‘‘

,,Měl ji ve stole.‘‘

,,Jak ses dostal do něj?‘‘

,,Minulý pátek mi v hodině dějepisu zabavil em-pé trojku, táta kvůli tomu vyváděl, a tak jsem se tohle pondělí rozhodl ji získat zpět. Kolem jedenácté jsem šel do jeho kabinetu – bylo odemčeno – a on tam nebyl, nikdo tam nebyl, podíval jsem se do jeho stolu – byl také odemčený – a tam byla jak moje em-pé trojka, tak i ta pistole. Vzal jsem si to všechno i s pár náboji. ‘‘

,,Co bylo pak?‘‘

,,Šel jsem domů – ukázat tátovi, že zase mám svou em-pé trojku. Pak jsem šel ke Freiterovi domů. Rozbil jsem okno ve sklepě a vlezl dovnitř. Čekal jsem ve tmě a všechno si promýšlel. Freiter přišel až chvíli před sedmou. Celé to doma přehraboval – zřejmě si myslel, že tu pistoli někde zašantročil doma – pak šel do pracovny, opravoval nějaké písemky. Šel jsem tam a střelil ho do hlavy.‘‘

Snažím se zůstat klidný – tak jako on.

,,Pak?‘‘

,,Chvilku sebou cukal, pak to přestalo.‘‘

,,Předpokládejme,‘‘ vstupuje nám nervózně kapitán do dialogu, ,,že je to tak, jak jste nám teď popsal… Pověste nám: proč? Snad ne kvůli té em-pé trojce…‘‘

,,To ne…to…‘‘ Luboš Vachler klopí zrak a srká z hrnku.

,,To kvůli ní?‘‘ tuším.

,,Ano.‘‘

,,Kvůli komu?‘‘ nechápe kapitán Kašmír.

,,Kvůli Adéle Valentové,‘‘ říkám za Vachlera.

,,Cože?‘‘ diví se Kašmír.

Ležím na pohovce ve své kanceláři a zírám do stropu. Přemáhám se, abych při čekání na telefonát nenačal lahev whisky, kterou mám ve skřínce (jsem jeden z těch lidí postižených nefunkčností chlastací záklopky). Jestli se ptáte, co tu tak pozdě odpoledne ještě dělám, tak vás spravuji o tom, že má kancelář mi stále ještě slouží též jako obydlí. Prozradil bych vám i další věci, které se v mém životě udály po případu Bokori, ale už mi zvoní mobil. (Stejně se nic nestalo.) Zvedám to a říkám:

,,Haló?‘‘

,,Haló, detektive(?),‘‘ ohlašuje se kapitán Kašmír, ,,tak je to potvrzené – ten flek ve Freitrově pracovně – je to krev.‘‘

,,Už se ví, komu patří?‘‘

,,Zatím ne, výsledky budou za dvě tři hodiny.‘‘

,,Hmmm.‘‘ (Zase pomýšlím na tu whisky.)

,,A ještě něco: navigace v jeho autě – už je zase aktivní.‘‘

,,Je v pohybu?‘‘

,,Ne, stojí.‘‘

,,Kde?‘‘

,,U jednoho jezírka za městem. Vondráček už by tam měl být i s týmem. Já tam právě jedu, mám vás vyzvednout?‘‘

,,Za jak dlouho tu budete?‘‘

,,Tak za sedm minut.‘‘

,,Dobře.‘‘

Pokládám to. Vstávám z pohovky, pouštím si film Dark side of Sunny a krátím si čas onanií.

K případu: Včera bylo na policii oznámeno zmizení učitele Dominika Freitera.

,,Nedostavil se už druhý den do práce, ve svém bytě není a mobil také nezvedá. Vůbec se mu to nepodobá, nikdy se ani neopozdil…‘‘řekla o něm jeho kolegyně Adéla Valentová.

Při běžné domovní prohlídce byly na podlaze Freiterovy pracovny nalezeny drobné střepy, popel z cigaret a na židli nezvěstného (na první pohled nezřetelný) flek. Dal bych ruku do ohně za to, že ten flek souvisí s Freitrovým zmizením. K případu jsem – z dobré vůle kapitána Kašmíra – přizván jako konzultant. Proč z dobré vůle? Protože nemám žádnou práci.

Kašmírův sedan nás přiváží na místo. Všude se míhají hoši z forenzního a pár policistů. Vystupujeme a poručík Vondráček k nám přichází s hnědými deskami.

,,Všechno nám shrňte a řekněte, co si o celé situaci myslíte,‘‘ vyzívá poručíka kapitán Kašmír.

,,Motor je studený. V autě je spousta špačků od cigaret a hraje tam hudba ve smyčce.‘‘

,,Jaká hudba?‘‘ ptám se.

,,Johnny Cash,‘‘ odpovídá Vondráček a pokračuje, ,,stopy bot vedou od auta až k jezeru – jen tam, a tam také končí. Nikde žádné oblečení, ani boty. Jo a v autě jsme našli mobil, zatím vybitý.‘‘

,,Když bude chtít pim – poraďte se s operátorem.‘‘

,,Jistě. Takže nám to tu vypadá-‘‘

,,Vypadá to na sebevraždu,‘‘ říká konečně kapitán Kašmír.

Jsem zvědaví: ,,Nikde žádný vzkaz ani dopis na rozloučenou?‘‘

,,Ne, detektive. Potápěči už jsou tu, za chvíli půjdou do vody.‘‘

,,Fajn, Vondráčku,‘‘ chlácholí s rozvahou poručíka jeho kapitán, ,,tak počkáme a uvidíme, co najdou.‘‘

Potápěči jsou pod vodou už dobrých patnáct minut a nic. Jdu se podívat na ty stopy, které vedou k jezírku. Na první pohled mi tu něco nesedí: stopy vedou přímo k vodě, nic postranního, nic navíc – žádné zaváhání.

,,Na něco jste přišel, detektive?‘‘ táže se Kašmír.

,,On byl odliv nebo tak něco?‘‘

,,Ne, nebyl.‘‘

,,Podívejte,‘‘ ukazuji na Freitrovo auto a pak zase zpět k nám, ,,stopy vedou přímo – zdá se, že měl jasno v tom, co dělá, nezaváhal, ale stejně mi tu ještě něco chybí…‘‘

,,Co?‘‘

,,Jeden krok. Aby skočil do vody odsud – musel by se hrozně namáhat – já kdybych věděl, že je to poslední skok, tak bych ho chtěl mít důstojnej, chtěl bych pohodlnou smrt.‘‘

,,Zajímavá úvaha, detektive.‘‘

,,Kdysi jsem o těchhle věcech uvažoval často. Byl svobodný nebo ženatý?‘‘

,,Rozvedený, bezdětný.‘‘

,,To by sedělo. Když jste sám – chcete zabít sebe, když jste ženatý – chcete zabít ji. Už to tu prověřili?‘‘

,,Ano, klidně se tu pohybujte, jak chcete.‘‘

Stavím se na ,,poslední stopy před skokem.‘‘ Do vody je to hrozně daleko.

,,Jak byl vysoký?‘‘ ptám se.

,,Vondráčku?‘‘ přihrává kapitán poručíkovi.

,,Asi sto pět a osmdesát.‘‘

,,I tak je to moc daleko,‘‘ uvažuji nahlas. ,,Byl to teda učitel, jo? No, nic moc. Solidní auto, land rower. Nějaký majetek?‘‘

,,Ano, vlastní dům, a po rozvodu ještě navíc dědil – chatu s bazénem,‘‘ obeznamuje mne Vondráček.

,,Nějaké členství v klubech? Aktivity?‘‘

,,Pokud víme, tak ho postrádají v golfovém a střeleckém klubu. V den zmizení byl v kině, prý s kamarádkou.‘‘

,,Jo tak s kamarádkou… Nějaké půjčky? Hypotéka?‘‘

,,Ne.‘‘

Skáču. Ale namísto skoku vpřed je to spíše boční skok vzad. Jsem v nějakém travnatém porostu. Otáčím se zády k jezeru a prohlašuji:

,,Je mi líto, pánové, pan Freiter se zabít nechtěl.‘‘

Klekám na kolena a hledám v trávě. Nevím co, ale hledám. Prsty proplétám mezi stébly trávy, rukama odhrnuji trsy a mám chuť na cigaretu, větřím…malé zablýsknutí… Vracím se zrakem zpět.

,,Zavolejte sem zase kluky z forenzního,‘‘ říkám, ,, – něco tu je.‘‘

Jdu si zapálit.

Típám cigaretu o kmen stromu, říkám mu ,,promiň, kámo‘‘ a vycházím vstříc Vondráčkovi a jeho deskám. Ptám se ho:

,,Co to našli?‘‘

,,Sponu a pár světlých dlouhých vlasů.‘‘

,,Freiter měl krátký vlasy, že?‘‘

,,Jó jo, krátký, tmavý vlasy.‘‘

,,Myslíte, že to nějak souvisí, detektive?‘‘ oslovuje mne Kašmír.

,,Nevím. Zatím si myslím, že se jen někdo snažil, aby to vypadalo jako sebevražda. Jestli to byl sám Freiter nebo někdo jiný… Každopádně nejspíš uvažoval takhle:‘‘

Vstupuji zase do té trávy. ,,Kdybych byl někdo, kdo to chce uhrát na sebevraždu,‘‘ dělám pár kroků od jezera, ,,tak bych po tom skoku šel touhle travou až…,‘‘ zastavuji se až u asfaltové silnice, ,,až sem.‘‘

Ne příliš ladným skokem překonávám příkop mezi travou a silnicí a ocitám se na asfaltu. Ptám se:

,,Kam to vede?‘‘

Kapitán Kašmír kopíruje moje kroky a říká za chůze: ,,Tam,‘‘ ukazuje pravou rukou stejným směrem, ,,-tam to vede do města, ale po pár metrech se na tuhle cestu napojuje hlavní a…je dost frekventovaná. A tam,‘‘ ukazuje levou rukou na druhou stranu, ,,tam to vede také do města, ale oklikou.‘‘ Škrábe se přes příkop. ,,Je tam dost polních cest, okolo lesy.‘‘

,,Takže docela nenápadný, že?‘‘

,,Ano, detektive – moc aut tudy nejezdí. Ta benzínová stanice tam asi dost prodělává.‘‘

,,Ona je tam benzínka?‘‘

,,Asi tak kilometr odsud.‘‘

,,Kdo jde se mnou?‘‘

,,Jde?‘‘ diví se Kašmír.

,,Uvažujeme-li že to má celý na svědomí jeden člověk a přijel sem autem, který tu nechal – zpátky už musel jít pěšky.‘‘

,,Vondráčku, půjdete s detektivem! Máte zbraň?‘‘

,,Ano. Ano, šéfe.‘‘

Poručík Vondráček ladně překonává strouhu jako mladý kamzík, po dopadu si prohrabuje patku, čeká, až kapitán Kašmír poodejde a nakonec polohlasně prohlašuje: ,,Ach jo, chůze, tu nesnáším – radši bych spáchal daiquiri.‘‘

,,Nemyslíte harakiri, poručíku?‘‘ zajímám se.

,,Jó jo – prostě bych se radši zabil.‘‘

Padá tma, lesy okolo černají a my kráčíme k té pumpě. Zvedá se vítr, černé mraky cestují po obloze.

,,Asi bude pršet,‘‘ poznamenávám do ticha.

,,Hm,‘‘ konverzuje poručík Vondráček. Zřejmě hluboce dumá nad případem. ,,Detektive, oženil byste se s pornohvězdou?‘‘

Vzpomínám na dnešní odpoledne. ,,Ne.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Asi bych to neunesl.‘‘

,,Co byste neunesl?‘‘

,,Představte si třeba rockový hvězdy: jak je před koncertem manželky líbají pro štěstí. Rocker jí řekne něco jako: ,Věnuju ti nějakej slaďák, bejby‘ a pak jdou na pódium.‘‘

,,Nechápu.‘‘

,,Představte si sebe namísto tý manželky a tu pornohvězdu místo toho rockera.‘‘

Vondráčkův mozek šrotuje. Uvádím příklad:

,,Třeba by vám taky něco věnovala. Při scéně by zvolala: ,Tenhle anál je pro tebe, lásko‘ a pak by ho natočila. Chápete? ‘‘

,,Hm. Asi máte pravdu. S pornohvězdou se tedy radši neožením.‘‘

Jsme u benzínové stanice. Jdeme dovnitř, vyzpovídat obsluhu.

Vlastně ani nemusím používat žádné přesně mířené otázky – mladík za pultem říká, že si něčeho podivného všiml.

,,Jak je to dlouho?‘‘

,,Deset patnáct minut. Slyšel jsem nějakej rámus od popelnic, tak vyběhnu ven, rozhlížím se a vidím nějakou osobu, jak jde polní cestou k támhletomu lesu,‘‘ ukazuje ven.

,,Jak vypadala, ta osoba?‘‘

,,Těžko říct: spíš menší, černá kapuce přes hlavu… Jinak nic zvláštního. Moment! Batoh, myslím, že měl batoh.‘‘

Děkuji mu za informace a říkám Vondráčkovi, aby se konečně odtrhnul od těch pornočasopisů a zavolal někoho, ať prověří ty popelnice.

,,Půjdeme k těm lesům?‘‘ ptá se smutně.

,,Ano.‘‘

,,Páni, docela vzrůšo, cítím se jak parmazán.‘‘

,,Parmazán? Nechtěl jste říct: partyzán?‘‘

,,Asi jo. Hodinky – holínky…‘‘

Jen si tak povzdechnu a vycházím ven, kde se mezitím rozpršelo. Na polní cestě je patrných několik stop od podrážek, ale s jiným vzorem než u jezera, a hlavně – mnohem menších rozměrů. Vstupujeme do lesa a jsme konečně chráněni před deštěm.

,,Tahle cesta by nás měla zavést do města?‘‘

,,Ne, ‚‘‘ opravuje mne Vondráček, ,,tahle cesta nás zavede na polní cestu, ta vede do dalšího lesa, a ta cesta v tom lese – ta nás zavede do města.‘‘

,,Nejde jít nějak zkratkou?‘‘

,,Jak?‘‘

,,Mám nápad: já si to střihnu takhle přímo a vy, poručíku, budete pokračovat dál touhle cestou.‘‘

,,Dobře.‘‘

Střihám to tedy přímo a doufám, že to k něčemu bude. V cestě mi stojí větve keřů i stromů, jednou dokonce šlapu do louže. Mám nohu od bahna, ale zdá se, že už vidím konec lesa. Ještě pár metrů a budu venku. Za větvemi těchhle smrků je pole pod záclonou deště sotva vidět. Jsem venku: přede mnou jen pole plné usečených klásků – pole sklizeného obilí. Snažím se dohlédnout až na jeho konec, ale hustý déšť mi brání ve výhledu. Vycházím lánům vstříc a ostřím zrak. Na moment se mi zdá, že v té tmě a dešti vidím v dálce pohyb. Zastavuji se a znovu ostřím: je to jasné – na konci pole kráčí osoba s černou kápí na hlavě. Rozebíhám se za ní. Opravdu, opravdu běžím (pro mě je to stejně šokující jako pro vás). Po pár metrech sotva popadám dech, voda proměnila pole v břečku, z kapsy košile mi vypadávají cigára – nechávám je tam ležet. Jak tak hopsám v těch svých džínách, uvědomuji si, že jsem nějak lehký – nemám zbraň (,,A kurva!‘‘). Osoba v dáli se zastavila, zřejmě uslyšela můj dusot. Také se zastavuji, dívám se do bledého obličeje rámovaného temnou kápí. Obličej mizí, osoba se otáčí a přidává do kroku. Běžím za ní. Jsem sotva v polovině pole a černě oděná osoba mi mizí v lese. Můj běh je marný a nedůstojný: stopy, které mne do teď vedly, mizí v lese, v mechovém porostu. Na okamžik se mi zdá, že v dáli, v té temnotě lesa něco vidím, ale ta věc je tak daleko a tak maličká, že by to dost dobře mohla být i srna. Po chvíli mě dobíhá/dochází i Vondráček se svým výletnickým tempem. Říkám:

,,Volejte posily!‘‘

,,Dobře, ale v téhle tmě a marastu stejně nic nenajdou…‘‘

Jsem ve své kanceláři. Právě jsem dokončil telefonát s kapitánem Kašmírem: Ta krev ve Freitrově pracovně skutečně patří jemu. Dále jsem se od kapitána dozvěděl, že je Freiter držitelem zbrojního pasu a malé ruční zbraně, která se také ,,pohřešuje.‘‘ Dnes si měl jít zastřílet na střelnici, ale nedostavil se. DNA světlých vlasů z té spony u jezera není v evidenci – jejich majitel nespáchal zatím žádný zločin. V popelnici u benzínové stanice se nalezly boty, které podle testů DNA patřily pohřešovanému. Bylo na nich ovšem cosi zvláštního: v každé botě byly tři ponožky, tedy tři páry v obou botách. Byly snad velké tomu, kdo je měl na sobě naposledy? Koho jsem to tedy pronásledoval na tom poli? Zítra se jdu porozhlédnout na pracoviště pohřešovaného – do Základní školy tohohle města.

Před chvílí jsem se vrátil z baru, kde jsem měl v plánu chvilku pobýt, ale spisovatel William Goat tam způsoboval neomluvitelný rozruch. Tedy rozruch tam udělaly jeho fanynky – pár intelektuálek v tlustých svetrech vtrhlo do baru, obsypaly ten svůj pisálkovský idol a nedaly mu pokoj, dokud se jim všem nepodepsal na sklíčka brýlí.

Dávám si sprchu ve své dětské vaničce, suším si tělo a hlavně své scvrklé ohanbí, pak otevírám skřínku, kde mám ukrytou lahev milovaného vizoura a pohodlně se do něj pouštím vágně rozvalený na pohovce.

Druhý den vstávám na osmou, a vstávání to není zrovna příjemné: hlava se mi motá, žaludek dělá kotrmelce a v ústech mám jako po návštěvě indické restaurace. Oblékám se, čistím si zuby a odcházím na tramvaj. Rád bych se svezl svým broukem korozní barvy, ale stále jsem ještě nedal dohromady dost peněz na jeho uvedení do provozu. V tramvaji usedám na první volné místo. Na další zastávce se vagón plní lidmi (tohle nemám rád). Starší paní se u mého sedadla chytá madla. Je stará, ale (moje) pravidlo říká: může-li stát – ať postojí. Tahle je navíc docela vitální – ještě by to vzala osobně. Raději sunu svou pravou nohu pod sebe a předstírám amputaci. Moje zastávka: vystupuji a stará paní si sedá na moje vyhřáté místo.

Vcházím do budovy Základní školy, vyhledávám ředitelnu, říkám hlavě tohoto institutu, kdo jsem a ptám se na kabinet učitele Freitera. Od ředitele dostávám klíče a pokyny jak kabinet najít – držím se jich a po pár omylech a přeptáních kabinet Dominika Freitera konečně nacházím. Strkám klíč do zámku – je odemčeno, klepu na dveře a vcházím. První, co zří můj zrak je parádní zadek. Zamrzám v čase. Žena se narovnává: dlouhá obepínající černá sukně modeluje siluetu nohou, masitých stehen, zadku, který si zaslouží zmínit ještě jednou – sunu zrak výš ke štíhlému pasu, trojkám schovaných ve svetříku, ladné šíji a blond vyčesaným vlasům sepnutým do drdolu. Žena se na mne otáčí: roztomilý obličej, překvapené modré oči… Říká:

,,Ach.‘‘

Pomalu rozmrzám, vzpamatovávám se a se vší noblesou říkám:

,,Ou.‘‘

,,Neslyšela jsem vás klepat…‘‘

,,Klepu zlehka, stejně jako…‘‘

,,Co, prosím?‘‘

,,Nic, nic. Ehm, promiňte, jmenuji se Polívka, detektiv Polívka – dělám na tom zmizení Dominika Freitera.‘‘

,,Jistě, těší mě,‘‘ říká smutně a podává mi ruku.

Dotýkám se její jemné kůže a ptám se:

,,Tenhle kabinet je společný?‘‘

,,Ano, obýváme ho společně s Dominikem.‘‘

Čtu venkovní cedulku na dveřích: Dominik Freiter, Adéla Valentová. Vstupuji a zavírám za sebou.

,,Nevadí, když vám položím pár otázek?‘‘

,,Vůbec ne. Cokoliv, co by mohlo pomoct. Prosím, posaďte se.‘‘

Sedám si na židli jejího kolegy, rozhlížím se a ona si zatím sedá na své místo. Typoval bych ji tak na třicet, ale kdyby se mě zeptala: kolik bych jí hádal(?)– řekl bych jí: tak dvacet šest, dvacet sedm. Otevírám šuplík Freiterova stolu : harampádí – zřejmě zabavené předměty, které budou vydány žákům zpět až na konci školního roku, a – moment – náboje do ruční pistole. Že by také zabavená hračka někoho z žáků?

Ptám se: ,,Jaké předměty tu pan Freiter vyučoval?‘‘

,,Dějepis a Tělesnou výchovu.‘‘

,,A vy?‘‘

,,Anglický jazyk a Hudební výchovu.‘‘

Představuji si její hlas ve vyšších polohách. Pokračuji v otázkách spojených s případem:

,,Jste vdaná?‘‘

,,Ano, jsem.‘‘

Další lišáckou otázku přerušuje drnčení mého mobilního telefonu. Omlouvám se a beru si to na chodbu.

,,Detektive, jste už v tý škole?‘‘ táže se otravný hlas poručíka Vondráčka.

,,Ano, jsem.‘‘

,,Jen vám volám ohledně toho Freiterova mobilu – povedlo se nám ho zprovoznit a dostat se do něj.‘‘

,,A?‘‘

,,No, vyjma běžnýho porna, tam má velký množství hanbatých fotek jedné mladé ženy, a soudě podle toho, co si psali v textovkách, to bude jedna z jeho kolegyň.‘‘

,,Nechte mě hádat: blondýna? Tak třicet.‘‘

,,Řekl bych i míň, ale– jak to víte?‘‘

,,Pošlete sem někoho, kdo vezme Adéle Valentové vzorek DNA a převeze ji k výslechu.‘‘

,,Proč myslíte, že s tím má něco společného? Třeba spolu jen spali.‘‘

,,Jakou barvu měly vlasy ve sponě u toho jezírka?‘‘

,,Byly…blond – hned tam někoho posílám, detektive.‘‘

,,Dobře.‘‘

Pokládám to a přemýšlím jak říct tomuhle výstavnímu kusu, že se právě stala podezřelou. Podezřelou z čeho? Co bych dal za to, kdyby se Freiter teď objevil támhle na těch schodech, vynořil by se zpoza těch divných dětí a vůbec nic by mu nebylo. Zastavuji vlasatého mladíka, ukazuji na ty podivné děti a ptám se:

,,Co to má znamenat? Ta jejich image nebo co to je?‘‘

,,Tuto? To jsou emáči.‘‘

,,Kdo?‘‘

,,Emo. To neznáte?‘‘

,,Co to znamená?‘‘

,,To jsou děti, co jsou rádi smutný.‘‘

,,Z čeho je jim smutno?‘‘

,,Je jim smutno z toho, že jsou smutný.‘‘

,,To je trapný.‘‘

,,To je. Poslyšte, nebyl jste nedávno náhodou v televizi?‘‘

,,Asi.‘‘

,,Jste ten detektiv.‘‘

Dmu se pýchou.

,,Myslel jsem, že jste větší.‘‘

Odbývám ho jen úsečným ,,hm‘‘ a jdu zpět do kabinetu za Adéllou Valentovou, kde si s ní povídám o filmech s Alem Pacinem. Po chvíli přichází kapitán Kašmír a pár policistů, berou učitelce Valentové vzorek slin z úst (DNA) a žádají ji, ať neopouští město. Jedu s kapitánem na stanici, kde se jen tak flinkáme, čekáme na výsledky a slovně pošťuchujeme seržanta Mazocha. Po dvou hodinách přichází poručík Vondráček s výsledky:

,,Dé-en-á vlasů z místa u jezera se shoduje s dé-en-á slin Adély Valentové.‘‘

Jedeme si pro ni.

V autě se poručík chová podezřele; ošívá se na předním sedadle, a co chvíli pokukuje po Kapitánovi Kašmírovi, který řídí. Sleduji to ze zadního sedadla, ale po nějaké době si toho všímá i sám Kašmír.

,,Potřebujete něco, Vondráčku?‘‘

,,Chtěl jsem se na něco zeptat, kapitáne.‘‘

,,Do toho.‘‘

,,Je to trochu delikátní…‘‘

,,Ale no tak, poručíku, jsme dospělí.‘‘

Vondráček se nakonec osměluje: ,,Kapitáne, když byla vaše žena těhotná… – spal jste s ní?‘‘

,,Co to?!‘‘ kapitána Kašmíra otázka zaskakuje.

,,No, jestli jste to s ní…‘‘

,,Já vím, co myslíte, člověče, ale s tou delikátností jste to trochu přehnal, nemyslíte?‘‘

,,Oukej, oukej, beru,‘‘ couvá Vondráček.

Hlasitý Kašmírův nádech, a dlouhý výdech.

,,Ale dělal jste to s ní,‘‘ nedává si Vondráček pokoj.

,,Ano, jistě – byla to moje žena – byl jsem na ni zvyklý,‘‘ říká smířeně Kašmír.

,,Jak dlouho?‘‘

,,Do čtvrtého, možná do pátého měsíce.‘‘

,,Nebylo vám to divný, chci říct, – bylo tam to dítě a tak.‘‘

,,Taky jsem toho nechal v tom čtvrtém měsíci. A už dost, poručíku!‘‘

,,Oukej, oukej.‘‘

Poručík Vondráček chvilku mlčí, pak se otáčí dozadu na mě a ptá se:

,,Detektive, zdají se vám atraktivní ženy v pokročilým stádiu těhotenství?‘‘

Říkám: ,,Ani ne. Někde jsem slyšel, že touha po sexu s těhotnou ženou není vlastně žádná úchylka.‘‘

Kašmír souhlasně pokyvuje. Já pokračuji ve výkladu:

,,Je to vlastně touha po sexu ve třech. I když nevědomky se tím dotyčný muž dopouští: zneužití a incestu‘‘

,,Takže podle vás je to malé bráno jako účastník aktu?‘‘ svítí Vondráčkovi oči.

,,No,‘‘ váhám, ,,pakliže se otcův penis nachází v bezprostřední blízkosti hlavy dítěte – mohlo by to tak být bráno.‘‘

Až do cíle naší cesty už nepadá ani slovo. Jelikož mezitím skončilo vyučování, tak je cíl naší cesty dům učitelky Valentové. Zastavujeme, vystupuji a všímám si, že z hlavního vchodu vychází nějaký mladík s batohem. Nedá mi to, abych ho nesjel svým bystrým pohledem – ten kluk mi něco připomíná. Ale co? Po chvilce traumatického přemýšlení, se ocitám přede dveřmi domu Valentových. Kapitán Kašmír klepe na dveře. Adéla Valentová nám otevírá a slušně zdraví. Zve nás dál.

,,Je mi líto,‘‘ lže Vondráček s úsměvem, ,,budete muset jet s námi na stanici – k výslechu.‘‘

,,Jsem zatčena?‘‘

,,Zatím ne,‘‘ uklidňuje ji kapitán Kašmír, ,,ale momentálně se stáváte hlavní podezřelou.‘‘

,,Ach. Ale, pánové nemohli byste chvilku počkat, než mi přijde moje matka na hlídání? Manžel je na služební cestě a vrátí se až pozdě večer. Zatím pojďte dál.‘‘

Souhlasíme. Vcházím do slušné vstupní haly a ptám se:

,,Vy dáváte soukromé hodiny?‘‘

,,Prosím?‘‘ diví se douičitelka Valentová.

,,Ten žák.‘‘ ukazuji ke dveřím.

,,Ach tak. Luboš Vachler, – doučuji ho anglický jazyk. Je to nesmírně bystrý žák, ale v angličtině se nebývale zhoršil.‘‘

,,Hm. Co dělá váš pan manžel?‘‘ ptám se zase já.

,,Je obchodní cestující.‘‘

,,Jak klasické.‘‘

Přichází matka paní Valentové, dostává pokyny od své dcery ohledně hlídání malého Petra, a my se odebíráme zpět na stanici.

Při výslechu zjevný klid podezřelé náhle mizí a již po prvních otázkách se nám Adéla Valentová hroutí. Po drobném ošetření a vypití několika doušků vody, se zdá, že může pokračovat. V místnosti jsem já, Vondráček a Kašmír, výslech vede kapitán:

,,Takže, vezměme to ještě jednou od začátku, paní Valentová: kde jste byla toto pondělí třiadvacátého tohoto měsíce?‘‘

,,Měla jsem volno ve škole, tak jsem vstala, vypravila syna do školy a šla jsem si zastřílet na střelnici.‘‘

,,Šla jste tam sama?‘‘

,,Ne.‘‘

,,S kým?‘‘

,,S Dominikem… s Dominikem Freiterem.‘‘

,,To nic – my už víme, že jste spolu měli milostný poměr. Co dál?‘‘

,,Asi tak v deset hodin dopoledne jsme šli ke mně domů.‘‘

,,Jak dlouho jste tam byli?‘‘

,,Tak půl hodiny.‘‘

Ozývá se pochybné mručení od míst, kde sedí poručík Vondráček.

Valentová dodává: ,,Dominik musel do školy – měl hodinu.‘‘

,,Zbraň u vás nechal?‘‘

,,Ne, tu má vždy u sebe.‘‘

,,Bere si ji do školy?‘‘

,,Nechává ji v šuplíku ve svém stole.‘‘

To vysvětluje ty náboje. Kde je ale zbraň?

,,Co jste dělala po odchodu pana Freitera?‘‘

,,Poklidila jsem, udělala oběd a čekala na syna.‘‘

,,A po příchodu syna?‘‘

,,Po tom, co se naobědval a udělali jsme úkoly, jsem šla na poštu, pak doma chvilku žehlila a – s Dominikem jsem se ten den už neviděla – prý něco měl.‘‘

,,Ano, byl s jistou Maléřovou a jejím synem v kině na filmu Tintinova dobrodružství.‘‘

,,Vím, že nejsem jeho jediná milenka.‘‘

,,Hm. Co bylo po tom žehlení?‘‘

,,Dívala jsem se na televizi a uložila syna – to bylo něco po osmé, potom jsem šla zase na střelnici – byla jsem tam až do půl jedenácté – jsem v tom klubu zapsána, i to kdy jsem odcházela. Druhý den jsem šla normálně do práce.‘‘

,,Víme. Poslyšte paní Valentová,‘‘ tlumí hlas kapitán Kašmír, ,,má i váš manžel takové alibi jako vy?‘‘

,,Můj manžel je od pondělního rána na obchodní cestě.‘‘

,,Litujeme, ale o žádné obchodní cestě v jeho práci neví.‘‘

Tahle informace zaskakuje nejen Adélu Valentovou ale i mě.

,,Popravdě – zaměstnavatel vašeho manžela nemá tušení, kde se teď pan Valenta nachází.‘‘

,,To… je…‘‘ paní Valentové docházejí slova.

,,Kdy se má vrátit?‘‘

,,Dnes večer.‘‘

,,Myslíte, že věděl o vašem poměru s panem Freiterem?‘‘

,,Chcete snad naznačit, že můj manžel Dominika zabil?‘‘

,,Zatím ještě nikdo nikoho nezabil.‘‘

Říkám: ,,Není tělo, není vražda.‘‘

,, ,Tělo‘ ‘‘, opakuje Adéla Valentová a zase natahuje k pláči.

Kapitán Kašmír jí podává kapesník a říká:

,,Zatím běžte domů, tady už jsme skončili.‘‘

Jde mi z toho hlava kolem: že by to nakonec byla vražda ze žárlivosti? Mno, dát pár vlasů se sponkou na místo činu není až takový problém. Poručík Vondráček a jeden policista dostali za úkol hlídat dům Valentových a vyčkat až se Martin Valenta vrátí z ,,obchodní cesty.‘‘ Já jsem dostal k dispozici kancelář kapitána Kašmíra, kde si můžu v klidu přemýšlet. Déšť bubnuje na okno. Zkouším si vyčistit fajfku, ale po chvilce to na mě jde – natahuji se tedy na Kašmírovu pohovku a usínám.

Budí mne klepání na dveře. Říkám:

,,Mami, ty časopisy nejsou moje.‘‘ (Jsem trochu dezorientovaný)

,,Detektive, můžu dál?‘‘ táže se hlas poručíka Vondráčka.

,,Jistě,‘‘ přitakávám a zvedám se z polohy ležmo do polohy sedmo. ,,Vy jste ještě tady?‘‘

,,Jó jo,‘‘ vstupuje poručík, ,, Valenta zatím domů nepřijel, zůstal tam jeden policista – dva tam asi nebudeme nic platní.‘‘

,,Kolik je hodin?‘‘

,,Pět minut po desáté.‘‘

,,Už? Páni!‘‘

,,Všichni už šli domů – běžte taky.‘‘

,,Dobře,‘‘ říkám a dívám se, jak Vondráček zavírá dveře Kašmírovy kanceláře.

Sedím tu ve tmě a přemýšlím o svém snu: byl jsem v něm něco jako lovec srn, honil jsem je po lese a ony se neustále měnily v něco neforemného. Nějak se mi do toho montovaly prostřihy na toho kluka, který dnes odpoledne vycházel z domu Valentových, i když netuším proč. Co na něm bylo? Srna – kluk, srna – kluk… Batoh! Měl batoh! Ta osoba, kterou jsem marně pronásledoval na poli – měla batoh, a to, co jsem viděl v tom lese (a myslel si, že je to srna) – už batoh nemělo. Vybíhám z kanceláře.

,,Poručíku! Poručíku Vondráčku!‘‘

Dobíhám ho na schodech, zastavuje se.

,,Co se děje, detektive?‘‘

,,Včera u té benzínky – někoho jsem v tom lese ztratil a chtěl jsem, aby to tam někdo prohlídnul…‘‘

,,Ano?‘‘

,,Našli něco?‘‘

,,Nic zvláštního; jen odpadky a pak ještě batoh.‘‘

,,Batoh?! Co v něm bylo?‘‘

,,Nějaký knížky.‘‘

,,Máme ho tu?‘‘

,,Je dole – ve skladu důkazů. Proč?‘‘

,,Zaveďte mě tam.‘‘

Světlo ve skladu důkazů mne na moment oslepuje, mžourám, ostřím: vypadá to tu jako na něčí zanedbané půdě – tolik harampádí, desítky regálů…

,,Kde je ten batoh?‘‘ ptám se nedočkavě.

,,Támhle v tom plastovém pytli.‘‘

Vyhledávám ho pohledem: běžný černý batoh.

,,A ty knihy?‘‘

,,Teď jsou rozložené tady na tom stole – byly rozmáčené.‘‘

Zastavuji se u stolu: žádný z titulů mi nepřipadá nijak zvláštní.

,,Neměl jsem šajna, že by to mohlo nějak souviset s Freiterem, ale radši jsem to nechal přinýst sem.‘‘

,,Dobrá práce.‘‘

,,Hm,‘‘ pročesává si rukou své vlasy poručík, ,,a jak to do toho, podle vás zapadá?‘‘

,,Vycházím z toho, že to někdo chce od začátku hodit na Adélu Valentovou – takže: paní Valentová je menší žena – má menší nohu, proto ty boty se třemi páry ponožek v popelnicích u benzínky. Váží taky míň kilo, proto ten batoh s knihami – na zatížení. Podle mě, někdo zabil Dominika Freitera, nastražil to tak, aby to vypadalo, že to udělala Valentová, a udělal to tak jako že to chce Valentová upravit na Freiterovu sebevraždu.‘‘

,,Kdyby to byl její manžel, stačilo by jen vzít doma pár vlasů a sponu a dát to k tomu jezeru.‘‘

,,Ano. Dovedete si představit lepší trest pro svou ženu, která vás podvádí, než zabít jejího milence a jí za tu vraždu dostat do vězení?‘‘

,,Těžko. Rád čtete, detektive?‘‘

,,Občas,‘‘ říkám a stále přejíždím zrakem ty tituly.

,,To já vůbec!‘‘ přiznává se hrdě Vondráček. ,,Je to podle mě ztráta času. Loni mě tu vytáhla bejvalka na knižní veletrh, ale kdybych věděl, jak ten vztah dopadne – radši bych šel na fotbal.‘‘

,,Chápu…moment!‘‘ (Něco mě zaujalo.)

,,Co je?‘‘

,,Ulysses, James Joyce.‘‘

,,Vy to znáte?‘‘

,,To je Odysseus od Jamese Joyce, ale…(otevírám tu znehodnocenou knihu) – anglicky!‘‘

,,Myslíte, že to má nějakou cenu?‘‘

,,Myslím, že tohle vydání rozhodně. Poslyšte poručíku, měl ten loňský veletrh svoje webovky?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Dokázal byste je najít?‘‘

,,Zkusím to.‘‘

Naštěstí je i tady dole počítač s připojením na internet. Vondráčkovi to chvíli trvá, ale pak:

,,Mám to!‘‘

Ptám se: ,,Jsou tam nějaké sekce?‘‘

,,Fantasy, Významní spisovatelé dvacátého století, William Goat…‘‘

,,Významní spisovatelé dvacátého století.‘‘

Vondráček poslušně kliká tam, kam potřebuji. Čte:

,,Hemingway, Nabokov, Joyce-‘‘

,,Joyce! Je tam ta kniha?‘‘

,,Dubliňané…, Ulysses závorka Odysseus.‘‘

,,Je tam napsanej její majitel?‘‘

,,Jistý: pan Benedikt Vachler.‘‘

Pan Vachlech má u policie naštěstí pár menších záznamů – pokuty za špatné parkování, překračování rychlosti – takže není takový problém zjistit si, kde bydlí. Neztrácíme čas a jedeme hned k němu domů. Venku lije jako z konve a mě napadá:

,,Poručíku, vyslýchal někdo tu Maléřovou? Tu jak s ní byl Freiter v pondělí v kině i s jejím synem?‘‘

,,Já ji trochu vyzpovídal: film skončil v půl sedmý – ona šla se synem ke své matce a Freiter se odebral domů – opravovat písemky.‘‘

Víc už se na Maléřovou neptám.

Dům Benedikta Vachlera je obehnán živým plotem, je jen dvoupatrový, ale velmi rozlehlý. Vystupujeme z auta a já lituji, že nemám svůj milovaný klobouk – stále silně prší. Branka je otevřená – přebíháme až na verandu, zvoním: ,,Tum-dum‘‘ – klasický zvonek movitých lidí. Kontroluji čas: něco málo po jedenácté. V části domu se svítí – nebojím se, že by tu všichni spali. Slyším kroky, klíč v zámku, kliku a teď už nám otevírá (hádám) sám pan Benedikt Vachler. Poručík Vondráček nás představuje a nastiňuje nás problém. Pan Vachler nás celkem bez problémů vpouští do svého domu, dokonce po nás ani nechce, abychom si vyzuli své promáčené boty.

Poprvé ve svém životě jsem v místnosti, která by se dala nazvat jako: příjímací salónek.

,,Máte tu krásnou sbírku knih,‘‘ nadhazuji.

,,Většinu mám ještě na půdě – nedávno jsem předělával knihovnu.‘‘

,,A kontroloval jste je v poslední době?‘‘

,,To už nějakou dobu ne.‘‘

,,Poslyšte, pane Vachlere,‘‘ dívám se na rodinná fota na zdech, ,,nenosí váš syn černý batoh?‘‘

,,Luboš? Teď zrovna ne – nosí takový vojensky zelený – khaki, ten černý se mu roztrhal.‘‘

,,A nechodí váš syn na doučování z angličtiny?‘‘

,,Ano. Jinak je to nadprůměrně chytrý kluk, ale znepokojilo mě, že se v poslední době tak moc zhoršil v angličtině, tak chodí na doučování. Chodí ke své učitelce – Adéla…‘‘

,,Valentová,‘‘ doplňuji pana Vachlera.

,,Ano – tak se jmenuje.‘‘

,,Myslíte, že bychom si s vaším synem mohli promluvit?‘‘

,,Klidně. Bude u sebe v pokoji, ten kluk toho moc nenaspí – mám pro něj skočit?‘‘

,,Mohl bych za ním jít sám?‘‘

Pana Vachlera můj požadavek z počátku zaráží, ale nakonec přikyvuje s prostým:

,,Klidně.‘‘

Stoupám po železném točitém schodišti a přemýšlím o tom, že bych tudy nechtěl scházet s ranní kocovinou. Dlouhá potemnělá chodba s šestero dveřmi (,,Třetí dveře z leva,‘‘ řekl mi pan Vachler). Jdu k těm dveřím a jsou otevřené. Nahlížím do pokoje: svítí tu jen lampička u nočního stolku, okno otevřené – studený vítr si pohrává se záclonou. Zvolna klepu na dveře a vcházím dovnitř. Notebook otevřený – vypnutý, akustická kytara – opřená o zeď, celkově uklizeno, jen-

,,Na kolena!‘‘ přikazuje mi hlas u mého pravého ramena.

Koutkem oka pátrám po tom hlase a je mi jasné, že to co mě teď studí do pravého spánku, je magnum 44 – zbraň registrovaná na jméno Dominik Freiter.

Klekám si na svá bolavá kolena.

,,Máte můj obdiv, detektive.‘‘

,,Díky, Luboši,‘‘ říkám s naprostou jistotou.

Luboš Vachler se nadechuje: ,,Co kdyby se svět už nedozvěděl, jak jste mě chytil?‘‘

,,To by se stejně nějak dovtípil.‘‘

,,Jak?‘‘

,,Seš chytrej, Luboši, ale málo čteš.‘‘

,,Detektive, je všechno v pořádku?‘‘ volá poručík Vondráček a soudě podle klapotu jeho bot – stoupá po točitém schodišti.

Chladná hlaveň mne už nestudí do spánku – Luboš Vachler předchází před mou klečící maličkost. Světlo lampičky je za ním, takže si ho ani teď nemohu dobře prohlédnout. Ustupuje k oknu, fixuje střídavě mě a vhod do pokoje.

,,Ulysses,‘‘ pronáší a mizí v okně za záclonou.

,,Co se děje?‘‘ ptá se Vondráček mých zad.

,,Je to on!‘‘

,,Ou,‘‘ vychází z poručíka duchaplně. ,,Kde je?‘‘

,,Utekl oknem. Nech-‘‘ (Než bych to stačil doříct z venku se ozývá výstřel.)

,,Kurva!‘‘ vříská Vondráček u okna.

Otáčí se zpět do místnosti a já vstávám na nohy. Vondráček je zasažen do pravé paže.

,,Dejte mi svou zbraň!‘‘

,,Vemte si ji sám – já se nemůžu pohnout!‘‘

Beru si poručíkovu zbraň, odjišťuji ji a jdu opatrně k oknu: cestou se blíží dva kužely světla.

,,Vy jste někoho volal?‘‘ ptám se.

,,To by měl bejt kapitán Kašmír.‘‘

Auto kapitána Kašmíra zastavuje, z křoví vystupuje Luboš Vachler s černou kapucí na hlavě, míří na kapitána přes přední sklo – pálí, jednou, dvakrát. Sotva se vzpamatuji – střílím po postavě s kapucí tři rány. Nejsem si jist, jestli jsem ho alespoň jednou zasáhl, ale výstřely splnily svůj účel: Luboš Vachler utekl. Vondráček volá sanitku, já vybíhám na chodbu, zdolávám točité schody, vstupuji do vstupní haly, kde na mne nechápavě hledí pan Vachler (odbývám ho ignorací), otevírám dveře (konečně přestalo pršet) a už se zastavuji u auta kapitána Kašmíra. Kapitán stojí před svým vozem a láduje si pistoli.

Ptám se: ,,Jste celej?‘‘

,,Ano, stačil jsem se sklonit.‘‘

,,Kam zmizel?‘‘

,,Kam myslíte…(?)‘‘ naznačuje mi Kašmír hlavou.

,,Tam v tom lese?‘‘

,,Hm.‘‘

Vstupujeme do lesa a na cestu nám trochu svítí měsíc. Držíme si rozestup asi pět metrů. Kapitán dělá ,,ssssss‘‘ a ukazuje na něco před sebou. Nevidím na to. Schovávám se na mohutný buk a pokouším se vykouknout z druhé strany – je to krmelec. Otáčím se zpět na kapitána – ukazuji si na oči a na hruď(chci mu tím říct, aby mě kryl, ale nevím jak to naznačit jinak). Zdá se, že to pochopil, protože souhlasně přikyvuje. Znovu se přemisťuji za buk z druhé strany, obcházím ho a přikrčený se proplétám dál větvemi smrků. Hledím na krmelec mezi jehličnany a je mi jasné, že tam nikdo není. Mezitím kapitán zaujal moje místo za bukem. Otáčím se na něj a pohybem brady – od klíční kosti ke klíční kosti – mu oznamuji, že u krmelce nic není. Zklamaně se ke mně přibližuje. Zaráží se, zvedá prst a zbraň a říká: ,,pssst!‘‘ Také to slyším: jakoby fňukání nebo… Kapitán Kašmír ukazuje směr, odkud se zvuky linou. Obcházíme jehličnany a krmelec, až se dostáváme na malé mechové prostranství – Luboš Vachler tu sedí na zadku s kapucí na hlavě a chechtá se.

,,Ruce nahoru!‘‘ burácí Kašmír.

Vachler poslouchá a ubezpečuje nás: ,,Pistole je támhle.‘‘

Freiterův magnum 44 leží asi metr a půl od Vachlera. Prohlížím si toho kluka – jeho noha krvácí – zdá se, že ho jeden z mých výstřelů z okna přece jenom zasáhl. Vachler si sundává kapuci z hlavy a já se poprvé dívám, ve světle měsíce, na jeho bledý kulatý obličej. Praví:

,,Tak se svět asi přece jenom dozví, jak jste mě chytil…‘‘

Druhý den vycházím ze mzdové účtárny, kde jsem byl omrknout svou gáži. Jsem na policejní stanici a kráčím k místnosti, kde se obvykle dělají výslechy. Za oknem zase prší. Klepu na dveře, poručík Vondráček mi otevírá, vcházím, zdravím všechny a ptám se směrem ke kapitánu Kašmírovi:

,,Tak co?‘‘

,,Zdá se, že celou noc nespal,‚‘‘ říká Kašmír a myslí tím Luboše Vachlera.

,,Chtěl něco?‘‘

,,Jen čaj. Posaďte se, detektive.‘‘

,,Díky,‘‘ sedám si a rozhlížím se.

Tohle není oficiální výslech, jen zápis, ale i tak jsem tu já, kapitán Kašmír, poručík Vondráček s ovázanou rukou a jeden policista.

,,Přijde sám?‘‘

,,Ano. Nechtěl tu mít dokonce ani svého otce. Chcete mít slovo?‘‘

,,Proč ne.‘‘

Dveře výslechové místnosti se otevírají, vstupuje Luboš Vachler: čtrnáctiletý chlapec v černé mikině (kapuce dole) s hrnkem černého čaje v jedné ruce, s berlí v druhé. Za ním vchází policista. Luboš Vachler si pomalu sedá na své místo – za stůl naproti mně a kapitánovi Kašmírovi, aniž by spustil oči ze svého čaje. Vondráček a policista sedí bokem, každý po jedné straně. Vachlerův doprovod odchází. Doprovázený zvedá své oči – dívá se na mě a mírně se usmívá.

,,Detektive…‘‘ říká tiše, ,,hmm…‘‘

Černé kruhy pod očima a bledost podtrhují jeho únavu.

,,Luboši,‘‘ pravím, ,,můžeme začít?‘‘

Přikyvuje. Vlastně ani nevím s čím začít, a tak začínám s tím prvním, co mě napadne.

,,Jak jsi se dostal ke zbrani Dominika Freitera?‘‘

,,Měl ji ve stole.‘‘

,,Jak ses dostal do něj?‘‘

,,Minulý pátek mi v hodině dějepisu zabavil em-pé trojku, táta kvůli tomu vyváděl, a tak jsem se tohle pondělí rozhodl ji získat zpět. Kolem jedenácté jsem šel do jeho sborovny – bylo odemčeno – a on tam nebyl, nikdo tam nebyl, podíval jsem se do jeho stolu – byl také odemčený – a tam byla jak moje em-pé trojka, tak i ta pistole. Vzal jsem si to všechno i s pár náboji. ‘‘

,,Co bylo pak?‘‘

,,Šel jsem domů – ukázat tátovi, že zase mám svou em-pé trojku. Pak jsem šel ke Freiterovi domů. -Rozbil jsem okno ve sklepě a vlezl dovnitř. Čekal jsem ve tmě a všechno si promýšlel. Freiter přišel až chvíli před sedmou. Celé to doma přehraboval – zřejmě si myslel, že tu pistoli někde zašantročil doma – pak šel do pracovny, opravoval nějaké písemky. Šel jsem tam a střelil ho do hlavy.‘‘

Snažím se zůstat klidný – tak jako on.

,,Pak?‘‘

,,Chvilku sebou cukal, pak to přestalo.‘‘

,,Předpokládejme,‘‘ vstupuje nám nervózně kapitán do dialogu, ,,že je to tak, jak jste nám teď popsal… Pověste nám: proč? Snad ne kvůli té em-pé trojce…‘‘

,,To ne…to…‘‘ Luboš Vachler klopí zrak a srká z hrnku.

,,To kvůli ní?‘‘ tuším.

,,Ano.‘‘

,,Kvůli komu?‘‘ nechápe kapitán Kašmír.

,,Kvůli Adéle Valentové‘‘ říkám za Vachlera.

,,Cože?‘‘ diví se Kašmír.

,,To nechme na později,‘‘ říkám a znovu oslovuji vypovídajícího. ,,Co se stalo pak?‘‘

,,Zavolal jsem pana Valentu, ten přijel, ukázal jsem mu pár nechutných fotek a esemesek ve Freiterově mobilu – zpravil jsem ho o jeho nevěrné manželce a představil mu svůj plán.‘‘

,,Plán byl hodit to na Adélu Valentovou?‘‘

,,Ano, ale nechtěl jsem, aby to bylo moc jednoduché. Udělali jsme to tak, aby to vypadalo, že to Adéla chce maskovat jako Freiterovu sebevraždu.‘‘

,,Pokračuj.‘‘

,,Valenta zajel domů – pro pár vlasů své ženy a sponku – dal to mně, já s tím zajel – Freiterovým autem – k jezeru.‘‘

,,Ty umíš řídit?‘‘

,,Jako vítr! Takže já odvedl svou práci u jezera a pan Valenta zatím uklidil v té pracovně a odvezl Freiterovo tělo a zakopal ho.‘‘

,,Kam? Kde ho zakopal?‘‘

,,U hřbitova.‘‘

,,Dobře, dobře – a kde je pan Valenta teď?‘‘

,,U hřbitova, také zakopaný.‘‘

Policista po mé levici se sune k zemi (omdlel).

,,Zavolejte někoho, Vondráčku!‘‘ přikazuje kapitán.

,,Jo, šéfe.‘‘

Vachler se usmívá a pokračuje: ,,Nechtěl jsem dopustit, aby ji měl někdo jiný – když ne já, pak nikdo. Šel jsem pěšky až k tomu hřbitovu, pan Valenta tam stále byl, Freiter už byl pod zemí. Pochválil jsem pana Valentu, pak jsem mu namířil na hlavu a střelil ho. Nakonec jsem ho zakopal vedle milence jeho ženy. Auto jsem zavezl do sousedního města a nechal ho stát na parkovišti před supermarketem. Auto u jezírka bylo na dobrém, téměř skrytém místě a v tomhle počasí stejně nikdo ven nechodí, natož k jezeru – takže jsem se tam za tři dny zase vrátil i s Freiterovými botami a otcovými knihami v batohu.‘‘

,,Abys zapnul tu navigaci.‘‘

,,Abych zapnul navigaci a udělal ty stopy.‘‘

,,Proč až za tři dny?‘‘

,,Zvažoval jsem i jiné plány. A měl jsem hodně doučování – z angličtiny.‘‘

,,Konečně jsi měl paní Valentovou jen pro sebe.‘‘

,,Ano.‘‘

,,Proč ses i nakonec rozhodl to na ni hodit?‘‘

,,Myslel jsem, že mě začne milovat,‘‘ říká Vachler a zní to téměř upřímně. ,,Vlastně jsem si celou dobu myslel, že se jí líbím, ale ona pořád pálila za tím otravným zkurvysynem!‘‘

,,Freiterem?‘‘

,,Ano – za blbým tělocvikářem.‘‘

,,A dějepisářem,‘‘ připomínám.

,,Hm.‘‘

Říkám: ,,Tohle mi připomíná jedno takový přirovnání.‘‘

,,Spusťte,‘‘ dovoluje mi Vachler.

,,Je to pocit dychtící osoby a šunky za výlohou. Myslíš si, že osoba, která se na tebe toužebně dívá, chce tebe, ale ona při tom netouží po tobě, ale po tý šunce, která je přímo za tebou.‘‘

,,A já jsem jako ta výloha?‘‘

,,Ano.‘‘

,,To bylo dost chabé, detektive. Co to čtete za brak?‘‘

,,Tohle je od Williama Goata.‘‘

,,Tak to potom sedí.‘‘

Z toho kluka je mi zle – všímám si, že ani nemrká. Luboš Vachler se nadechuje, nápadně vydechuje, rozhlíží se po místnosti a říká: ,,Vím, co se vám asi honí v hlavách, pánové: že jsem udělal doživotní chybu, že jsem si už takhle v mládí podělal všechno… Já jsem o tom dnes v noci trochu přemýšlel a… Hloupost. Víte, za nějakou dobu nikdo nebude vědět, kam se Luboš poděl, ale ještě hodně, hodně dlouho si budou všichni pamatovat, kde Luboš předtím byl. To mě, upřímně, zcela uklidnilo.‘‘

Mám toho dost: vstávám a jdu ke dveřím.

,,Kam jdete, detektive?‘‘ ptá se mě Kašmír.

,,Do účtárny – už by pro mě měli mít připravenej šek.‘‘