literární západ

Původem sice rodák z Blanska, poté dlouholetý Brňák, aktér i svědek takřečené brněnské bohémy, rovněž však literát v určité míře spjatý s Plzní, takže si v této rubrice nepochybně zaslouží pár nostalgických slov. Byla to koneckonců i nepřehlédnutelná osobnost české literatury a literárního života: skandalista a surrealista, ovšem skandalista především a v prvé řadě. Pokud surrealista, pak tuze rebelský, však také rigidním surrealistům navzdory spoluzaložil KNS čili Klub Nezávislých Surrealistů. Vesměs ale jde o další přívlastky obdivuhodného tvůrce. Kdo by se o něm chtěl víc dovědět, nechť si s gustem přečte jeho memoárovou a především sžíravě polemickou knihu Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (2013), aby si posléze s úlevou oddechl, že nepatří k těm, na koho měl Pavel Řezníček spadeno. Poněvadž ti v ní dostali vydatně co proto. Právem i neprávem. Nicméně se vraťme k Plzni.

Možná je to legenda, možná novodobý mýtus, který spisovatel o sobě s chutí šířil, leč pravdy bude na tomto šprochu nemálo. Řezníček nastoupil zkraje šedesátých let v Plzni základní vojenskou službu a strávil zde dva roky. Byl to tehdy mladíček nepolíbený literaturou, zatímco do civilu odcházel jako milovník poezie a prózy zvláště francouzské – a jistěže i veškeré nonkonformní české literární tvorby. V plzeňských kasárnách totiž v jeho životě došlo k takřečenému určujícímu setkání – k seznámení s básníkem a esejistou Petrem Králem, též vojančícím v západočeské metropoli. Ten v robustním moravském vojclovi zažehl lásku k novodobému a zejména surrealistickému písemnictví, již pak Pavel Řezníček zůstal věrný celý život. Ba propadl jí do té míry, až skutečně do posledních dnů žil literaturou a s nadsázkou řečeno napořád žil i s literaturou.

Uplynula desetiletí, Pavel Řezníček se už dávno usadil v Praze, přesto se do Plzně nejednou vracíval. Fascinoval ho příběh básníka sebevraha Karla Šebka, pobývajícího před svým zmizením v dobřanské léčebně; právě o jeho osudu napsal expresivně komponovanou knihu. Zaujala ho lékařka a básnířka Eva Válková, která svého času psala verše společně se svým pacientem Šebkem. Pamětníci se rozpomenou na někdejší Řezníčkovo eruptivní (ač nikoli skandalózní) vystoupení v Polanově síni Knihovny města Plzně. Přispíval i do Plže, vzpomínal na své plzeňské zážitky. Ty nebyly pokaždé idylické a jeho výbušné povaze nebyly vždy po chuti. Však můžeme uvést, co zrovna v těchto dnech o jedné autorově novější cestě do Plzně vyprávěl (na stránkách revue Babylon, o niž se Řezníček krátce staral jako tzv. emeritní kolportér) jeho surrealistický spolubojovník, o mnoho mladší poeta a prozaik Viki Shock:

„Řezníčkova agresivita však někdy přinášela i ovoce. Vzpomínám si na naše společné čtení asi před jedenácti lety v plzeňské kavárně Jabloň, kde nám organizátor akce, jakýsi pan X., nechtěl proplatit plné cestovné, ač nám ho předtím slíbil. Trochu mě tím zaskočil, ne však Pavla, který se rozohnil tak, až to vypadalo, že v příštím okamžiku z pana X. nadělá sekanou. Načež se nehodný organizátor pochlapil, a aby nedostal výprask od zachovalého důchodce, raději nám zaplatil, co měl.“ Prozraďme bez uzardění, že podobné přečiny se vyskytovaly v Jabloni i v dřívějších letech a že to odnášeli především mladší umělci, kteří při jednání o proplacení cestovného zpravidla neměli takovou kuráž jako zmíněný „zachovalý důchodce“.

Dejme Shockovi slovo ještě jednou. Podle něho v osobě Pavla Řezníčka odešel „svérázný a sveřepý člověk“. Doplňme, že i vynikající tvůrce, který by měl mít v plzeňských kasárnách pamětní desku.