literární západ

Ač se mnozí snaží usilovně dávat najevo pravý opak a setrvávají v bludech, už řadu let, ne-li od samého počátku platí, že se na neudálost literární kultury zvanou Magnesia Litera má pohlížet toliko jako na krátkodechou čili jepičí televizní estrádu probíhající v baráčnickém duchu, u níž se napořád přesvědčujeme, že lepší to nebude a že může být jedině hůř. Schválně, kdo si pamatuje aspoň jednu jedinou knihu, která bývá na této estrádě vytrubována jako objev roku? Jednotlivých laureátů se to týká jakbysmet. Dostatečně výmluvné by bylo i shrnutí, kolik nadaných autorů si u porotců dané estrády během desetiletí neškrtlo a na minerálkové ceny minimálního významu (byť o chloupek většího než jsou nehorázně nafouknuté tzv. Mobelovy ceny, vymýšlené jedním pánem k smíchu i k pláči) nemohlo ani ve snu pomyslet.

Zvláště nad soudobým stavem hořčíkových Liter se nyní v Lidových novinách rozkaceně i rozhořčeně rozčilil redaktor Ondřej Horák. Možná pouze z ukřivděnosti, neboť jeho dosti chatrná próza Nebožtík neobstála v očích porotců, mezi nimiž Horák spatřuje i „spisovatele šesté jakosti“, jeho šípy vysílané na Magnesii však míří do černého. Prý málokdy ony Litery vypovídají o něčem jiném než o dobové průměrnosti. Novinář si rýpne i do Obce spisovatelů, kterou označuje za „organizaci podivných dinosaurů“. Kocourkov panuje též ve sféře překladových novinek: vševědoucí porotci vyzdvihují kupříkladu i překlady jihokorejských a indonéských knih, ačkoli tyto jazyky jistěže neznají. – Horákův závěr je neslitovný: dnes je už úplně jedno, kdo vyhraje. Lhostejné to ale začíná být i čtenářům, neboť jsme se v literárním životě ocitli v podivném bezvětří. A Magnesia Litera? Stručně řečeno: zevšedněla. Magnesium je prošlé zboží. Humbuk kolem něho už je hodně dlouho pouze humbuk pro humbuk.