literární západ

To sebou takhle zmožený nebožák plácne na gauč, vyhodí nohy na konferenční stolek a k plechovce oroseného cideru si pustí svou oblíbenou hudební televizi. Potomek, který zbytek stolku vytrvale pokrývá stále silnější vrstvou voskovek, zbystří, když se za ním rozezní první tóny skladby One od Metalliky. Nepřestává kreslit, ale prostor před televizí najednou zaplní jeho povlávající kudrliny. Jako rodič se dmu pýchou, je jasné, že dítě zdědilo hudební vkus po mně (než se potomek chopí dálkového ovladače, zkušeným pohybem přepne program na televizi Šlágr, upustí voskovku na zem a začne vířit po místnosti). No nic.

V myšlenkách se vracím k videoklipu a přemýšlím o tom, jak moc se mi nelíbí. Ne proto, že to byl klip, který podle mnohých znamenal příklon kapely ke komerci, ale protože mě nehorázně ruší použité filmové ukázky (What is democracy?). Tím filmem bylo protiválečné drama Johnny Got His Gun a podle své vlastní knihy ho natočil Dalton Trumbo.

Je to příběh mladíka, který se rozhodl vstoupit do armády, a teď leží v nemocnici. Zraněn dělostřeleckým granátem, přišel o všechny končetiny a značnou část obličeje, takže nevidí a ani neslyší. Přežil, ale otázka zní, má-li takový život dál cenu.

Trumba k napsání knihy údajně inspiroval novinový článek o kanadském vojákovi, který skutečně podobná zranění utrpěl, jiné zdroje tvrdí, že přišel „jen“ o ruce a o nohy. Tak či onak, i když jde o krátkou prózu, nečte se lehce. Mnou, starým cynikem, její četba docela slušně otřásla.