literární západ

Byly bývaly doby, kdy Cena Jaroslava Seiferta (dále též: CJS) patřila k nejpřednějším tuzemským literárním oceněním a někteří (zvláště nečtoucí novináři) ji považovali za uznání dokonce ještě významnější než je Státní cena za literatura. Obecně však platí, že prestiž literárních cen poněkud poklesla (dobrých autorek a autorů není tolik a spíše jich ubývá, zatímco literárních vavřínů je vskutku přespříliš a naopak neblaze přibývají) – a poznamenalo to i takřečenou „Seifertovku“: přestala být udělována každý rok. Zrovna v jejím případě došlo k výraznému posunu.

Do určité míry totiž Cena Jaroslava Seiferta coby literární akt jako kdyby vyklizovala pole ve sféře krásné literatury. Z určitého pohledu její trvalá přítomnost v naší literární kultuře skončila už v roce 2012: potom nebyla udělena ani v roce dalším, ani v roce následujícím. Posléze takříkajíc prožila určité zmrtvýchvstání a roku 2015 ji obdržel Eugen Brikcius: to při vší úctě k této všestranné osobnosti není velikán české poezie, přejme mu ji však! Zároveň se stanovilo, že CJS bude udělována jednou za dva roky. Že by se páni porotci a případně i paní porotkyně s konečnou platností přestávali orientovat v novější české literární produkci?

Vše tomu nasvědčuje, poněvadž v roce 2017 získali CJS hned dva literární historikové, přičemž jeden z nich – nejmenujme! – má za sebou rozsáhlé dílo, kdežto ten druhý – nejmenujme! – proslul víc jako rafinovaný rétor než jako vědátor v pravém slova smyslu. Beletrie tudíž přišla ouplně zkrátka a navíc ostrouhala. Podobné překvapení nastalo v letošním roce: Cenu přiklepli knize, která je sice vynikající, nemá však s literaturou ani s literární vědou nic společného – navíc žasneme, že si ji porota přečetla. Namoutě, spis renomovaného myslitele a esejisty Miroslava Petříčka Filosofie en noir (Univerzita Karlova, Karolinum) si zaslouží slavobránu, všechna čest, kdyby tu ale s námi pomyslně sedával Jaroslav Seifert, tuze by se podivil a pak ještě dlouho divil. Příště vyhraje… no, spisovatel nikoli!