literární západ

V libereckém čtvrtletníku Světlik (rozuměj Svět libereckých knihoven) vyšla pozoruhodná stať Františky Dudkové Parysové pojednávající o „Českém Dubu literárním“, neboli o literárních souvislostech vážících se k tomuto městečku v Podještědí. Sice se autorka nemohla, jak hned zkraje zdůrazňuje, nikterak vyhnout referencím o „královně podještědské tvorby“ čili o Karolině Světlé, ihned však upozorňuje na skutečnost, že v jejích knihách je zmínek o Českém Dubu relativně minimum. A to z jednoduchého důvodu: za jejích časů městečko nebylo skoro vůbec české, nýbrž z valné většiny německé: zvláště v půli 19. století se dokonce stalo centrem germanizace v uvedeném regionu. Však i Světlá hořce konstatovala, že dochází k poněmčování celé českodubské oblasti, žel i „k odnárodnění dvanácti až patnácti vesnic kolem Českého Dubu položených“. Ke změně k lepšímu došlo až na rozhraní 19. a 20. století: tehdy tuto lokalitu navštívili například Josef Václav Frič a Karel Václav Rais, zároveň se ovšem i nadále na vzestupu vzdělanosti a kulturního povědomí městečka podílely místní německé spolky.

Literárně začal Český Dub vzkvétat rokem 1918 počínaje. Už na podzim 1919 v něm založili Podještědské muzeum a v roce 1922 vyšlo první číslo vlastivědného sborníku Od Ještěda k Troskám, který po nezaviněné dlouhé prodlevě vychází doposud. Především může být Český Dub spojován s ruralistickým romanopiscem Františkem Křelinou, který i s chotí devět let učili na tamní měšťanské škole. Po záboru Sudet odešel do Prahy a po roce 1948 řadu let vězněn. Právě v Českém Dubu napsal Křelina své nejvýznamnější romány (Hubená léta, Puklý chrám…), v nichž se nejednou inspiroval dobovými událostmi v regionu – a jistěže stojí za připomenutí, že ve zmíněném Podještědském muzeu uchovávají autorovu literární pozůstalost. Poslední výrazná osobnost spjatá s městečkem není literární: mladý historik Tomáš Edel ve funkci ředitele zdejšího muzea objevil neznámou johanitskou komendu a především se pokusil určit autorství nejstarší česky psané kroniky z pera tzv. Dalimila. Což byla svého druhu srdnatá výzva určená především literárním historikům.