literární západ

Na počátku by mohla být četba záložky a právě na záložce nové knihy Jana Vodňanského Hledání ztraceného Voskovce ze všeho nejvíce překvapí, že ačkoli se v ní vypočítává všechno možné, nikde není výslovně naznačeno, že přímou předchůdkyní tohoto novějšího autorova „hledání“ byly paměti Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká. Byť byly vydány před dávnými sedmadvaceti lety, staly se bezpochyby podnětem k napsání více či méně tematického pokračování. V nynějším Hledání… totiž Vodňanský jako kdyby doplňoval „bílá místa“ ze svých někdejších vzpomínek z pera tehdy padesátiletého herce a literáta. Tenkrát se jen ve zkratce zmínil o svém výjezdu do Spojených států a o dnech strávených s Jiřím Voskovcem, což zřejmě právem pokládal a i nadále pokládá za jakousi “hvězdnou hodinu“ svého života. Nyní se k této severoamerické historii náš divadelník s chutí vrací, postupně se však při četbě přesvědčujeme, že zdaleka nepředstavuje jediný či základní středobod autorova vyprávění.

Slavný Werichův herecký partner Jiří Voskovec je sice zkraje knihy připomínán, pak se ale jako by vytratil do neznáma, poněvadž Vodňanský dopodrobna vzpomíná na vlastní dětství a mládí, na své umělecké začátky. Na to, jak obdržel přezdívku „Jevťa“ podle ruského básníka Jevgenije Jevtušenka, nebo jak se coby tvůrce zachraňoval v „partě kádrových ztroskotanců“ a veškerá divadelní vystoupení se mu stávala „psychicky sebezáchovnými rituály“. Tyto pasáže jsou v knize nejzajímavější, zdají se mnohem poutavější a především dramatičtější než titulní „nalezení“ Voskovce, k němuž dochází až po téměř osmdesátí stránkách vyprávění. Mihne se tu ostatně i Voskovcova tehdejší choť Jitka, o které se hovoří výlučně jako o Luise. Že se ale v přeošklivém roce 1974 mohl Vodňanský i s chotí vydat na špacír do Spojených států, to byl malý zázrak. Že by se ho úřady chtěly ve vší tichosti zbavit? Dupajíce jak králíci?

Ještě větší senzaci však v jeho vlasti za tehdejší společenské situace pravděpodobně způsobil fakt, že se umělec do českých končin „s úsměvem idiota“ a pln neopakovatelných zážitků vrátil, ač byl (nikoli náhodou také Voskovcem) důrazně varován. Sarkasticky a z časového odstupu řečeno, po návratu Janu Vodňanskému nezbylo než v zemi, v níž, jak se zpívá v jeho šansonech, už naplno „dupali králíci“ a do níž pořád „přicházeli maršálové“, záhy bez váhání podepsat Chartu 77. Tím pádem se nadlouho octnout nikoli sice mezi totálně zapovězenými a policejně pronásledovanými, zato mezi nadlouho vyobcovanými kumštýři.

Jenže z následujícího „povoskovcovského“, to znamená více než třicetiletého období, k určitému zklamání čtenářů už Vodňanský vylovil jen dílčí vzpomínky. Zaměřil se především na rozptýlené epizodky povýtce ze svého polistopadového divadelnického života – kupříkladu na rozhovor s nešťastně nedoslýchavým, notně stárnoucím Janem Werichem nebo na rozpomínku na slavné sedmdesátileté jubileum hry Vest pocket revue, jíž přišlo na svět Osvobozené divadlo a věhlasná, tehdy ovšem ještě víceméně studentská dvojice V + W. O tom dovede autor vyprávět i po mnoha letech s náramným zaujetím a jako by během svého líčení s nadsázkou řečeno omládl. Jako kdyby se načas stal mladičkým Jiřím Voskovcem.

Když ale Jan Vodňanský svou vzpomínkovou knihu dílem rozjařeně, dílem nostalgicky v nedávné době dopisoval, dozajista netušil, že jeden aforismus Jiřího Voskovce bude zjara 2020 více než aktuální. Zní: „Virus povoluje. Blbost pomaleji.“