literární západ

Thriller nad thrillery, navíc thriller nejsoučasnější a nejaktuálnější, i když nejde o nic jiného než o působivou románovou prvotinu nadějné autorky mladšího věku Kláru Vlasákovou a o její traumatickou prózu Praskliny. Před nedávnem se bestsellerem nové slovenské literatury stala kniha Josefa Kariky Trhlina, v českém kulturním kontextu jí nyní sekundují autorčiny Praskliny. Není to pouhá hra slov: v nynějším světě se opravdu objevují nepomyslné praskliny a trhliny, které představují jako celek velké varování: před něčím, co současná společnost neumí ani pojmenovat a definovat, natož aby si s tím věděla rady. Zvláště když se to týká celého lidského plemene, občas nahrazovaného roboty.

V Prasklinách Kláry Vlasákové nedojde ani na novou (zřejmě poslední) světovou válku, ani na konec světa, ani na nějakou jinou spektakulární katastrofu planetárního dosahu, ba ani na chřipkovou epidemii nikoli. Ano, navenek dojde k tomu, že na povrchu zemském přistane (přesněji řečeno se bude vznášet kousek nad zemí) teplá a vláčná bílá koule, zpočátku vnímaná jako „podivný světélkující útvar“ a jako více i méně pomíjivá záležitost. V podstatě právem, neboť vše hrozné, strašné a nesnesitelné, co se od tohoto přelomového okamžiku začalo odehrávat, netkvělo v zločarách záhadného objektu, nýbrž už drahný čas hluboce zakotvilo či zakořenilo v lidském psychice. Jako kdyby veškeré pozemské obyvatelstvo, staří i mladí, rodiče i děti, manažeři i podřízení, ti všichni trpěli tisícinásobnou alergií na všechno možné – a nyní se tato pravá nebo nepravá imunita, jíž se doposud jakž takž těšili, začala dávat najevo jednu děsivou „prasklinu“ za druhou.

Z žánrového hlediska nebude jednoduché stanovit, pro jakou vypravěčskou variantu se spisovatelka rozhodla, zvláště když v jednotlivých epizodách spojuje strašidelné, ne-li přímo brutalistické popisy a výjevy s všudypřítomným psychologickým podložím, obecně vzato však její knížka vyznívá v prvé řadě jako novodobý katastrofický román. Striktně vzato jde v jejím „podivném“ podání o konec světa v jiné podobě: vše sice navenek zůstává při starém, zároveň se ale kdeco začíná postupně stále víc a víc „od základu nenapravitelně štěpit“, právě tak výrazně nabývá na síle navenek nepřiznávaný tápavý názor, že „je zapotřebí dělat věci jinak, odznova“ čili „vrátit se“. Jenže kam, k čemu a proč? Víc než přeplněné nemocnice, hromadné propouštění z práce, scény převzaté z alarmujících hororů a neméně děsivá záhadná onemocnění v próze nahání strach a hrůzu až sebevražedný úpadek lidské psychiky. Především tam, kde doléhá na dětské postavičky nebo jejich odrůstající vrstevníky, o bezmocných a bezbranných dospělých všeho druhu raději ani nemluvě.

Existuje z této před-apokalyptické situace nějaké východisko? V Prasklinách se konstatuje, že „každý z nás musí něco obětovat“ a že „je zapotřebí dosáhnout určitého kritického množství“. Teprve potom se snad „začne proměňovat celá společnost, protože každý něco ztratí a dost možná také něco nového získá. Tohle by měly mít na paměti všechny rodiny bez výjimky. Mnohé se tím už statečně řídí, ale pořád by jich mohlo být mnohem, mnohem víc.“ Ptejme se, zda to postačuje, anebo nikoli, zda se navrátí pocit, že je všechno pořádku, který nejednou může být od počátku veskrze falešný a zavádějící myšlení tím nejnesprávnějším směrem. Nevyléčitelné praskliny jsou totiž skutečnější než skutečnost a dlí hluboko v nás, přičemž způsobují praskliny ještě nebezpečnější.

Jedna z postav Kláry Vlasákové má pár minut po probuzení pocit, že se do ní „obtiskl snový čas“ a že všechno jí připadá „podivně zpomalené a roztahané“. Skutečně může jít o sen, který se ale „nijak neproměňuje ani úlevně nerozpadá“. Sečteno a zváženo: autorčina prvotina vskutku představuje zlý, leč šeredně pravdivý sen o světě, o společnosti, o nás. Je noční můrou nad noční můry.