literární západ

Jsou knihy, o kterých vybubnovávají všelijaká média (zpravidla nikoli literární časopisy) převeliké furore, načež se ocitají na všech sloupích: někdy plným právem, někdy naprosto neoprávněně. A pak jsou knihy, které jako kdyby zůstávaly v koutě nebo přesněji řečeno v literárním zákoutí, ačkoli by si zasloužily přinejmenším vlídné slovo. Představují totiž svého druhu podhoubí ambicióznějších a spektakulárněji napsaných knižních opusů – a zároveň přicházejí s určitým svědectvím o naší době: nejčastěji v rovině nejběžnější a nejvšednější každodennosti. Najdou se ale autorky (i autoři), které (kteří) zmíněné všednodennosti dovedou vtisknout přirozené, ale i lyrické okruží.

K takovým nenápadným literárním dílkům (proč jim přejícně neříkat „perličky na dně“?) s největší pravděpodobností patří prozaická mozaika z pera Anežky Náhlíkové s názvem Můžu se vás dotknout přes plot?, kterou vydala pražská Pointa Publishing. Ta se ovšem ve vlastním informačním přípisu charakterizuje jako „nakladatelská online služba a komunita Pointa“ a trochu se zároveň honosí, že prý „mění způsob vydávání knih a zapojuje čtenáře do dění“. Což spočívá především v převratném faktu, že takový čtenář takový titul z takové Pointy tak nějak podpoří v předprodeji. Čili si ji předplatí. S tím vším ale literát čili autor nemá a nemůže mít mnoho společného: on je pouze tím, který či která knihu napíše a dopíše a potom nechť se děje nikoli vůle Páně, nýbrž nakladatelské komunity. Skoro se dá říci, že je mu povoleno pouze se čtenářské obce „dotknout přes plot“.

Pospěšme proto raději k autorčiným textům! Dovídáme se, že všechny „tyhle příběhy vznikaly postupně během posledních dvou let“, což si ovšem lze vysvětlit tváří v tvář přítomnosti, že zřejmě ještě v době předkoronavirové a předcovidové. A že jsou výsledkem úsilí zkusit se dívat na svět jinýma očima, totiž takovýma očima, které „umí ve všedním shonu zachytit i drobné radosti a pozoruhodnosti“. To vedlo pisatelku k předsevzetí, že od určitého okamžiku začne vyznávat krédo „dívám se, prožívám a zapisuji“. A rezultát? Ten je neméně povzbudivý: „Žasnu a je mi v tom hezky.“

Povězme rovnou, že hovořit v souvislosti s autorčinou první knížkou o svazku příběhů je dosti nadnesené, nejde-li dokonce o totální nedorozumění. Přinejmenším o žánrové nedorozumění. Příběh je kategorie jiného druhu, jde o určitý způsob či podobu vyprávění. Striktně vzato může být i několikatisícistránkový. V případě „příběhů“ Anežky Náhlíkové dozajista o žádné „příběhy“ v běžném smyslu tohoto slova nejde ani náhodou a můžeme se dohadovat, které označení bude ze všech nejpřesnější. Zdali totiž jde o miniatury, příhody, momentky, epizody, mikropovídky či minipovídky.

Některé texty jsou zhruba jednostránkové, jiné přibližně dvoustránkové, záleží však jistěže i na jejich stylovém temperování. To víceméně odpovídá bezelstnému a čtenářsky lákavému zmíněnému záměru zachytit „ve všedním shonu i drobné radosti a pozoruhodnosti“. Rovněž „drobné radosti“ určené k čtenářskému potěšení je však zapotřebí rozčlenit, což autorka zkusila učinit. Seskupila je do čtyř volných oddílů: v prvním nalezneme úsměvná líčení a historie „prakticky intelektuální“, v dalších jsou „dokonale antitechnické“, pak „jemně katastrofické“ a posléze „každodenně exkluzivní“. V životě arciže dochází na všechny tyto druhy a někdy i souběžně. Zde i v literárním podání.

Obecně vzato se ocitáme v lákavém pokušení zařadit autorčiny záznamy veškerých drobných pozoruhodností a vůbec všelijakých skotačinek životních do nejenom teoretické, ale i veskrze praktické literárněhistorické plus žánrové přihrádky nebo spíše oblasti, které se může s porozuměním říkat „próza všedního dne“. Zde je jejím dějištěm především škola a knihovna. Spoluvytváří ho i sama pisatelka, která o sobě ví, že „jsem / pozoruji / prožívám / přemýšlím / cítím / sdílím / žiju“.