literární západ

Není to žádné mornštajnovské čtení vedoucí ke spokojenému poklimbávání, nýbrž naopak veskrze dramatické, mnohokrát hrůzostrašné, mnohdy hrůzyplné vyprávění, v němž sice rozpoznáme i četné, ačkoli nenápadné prvky černého humoru, daleko výstižnější je však označení dané knihy za „divokou, magickou fantasy“. Především si ale zapamatujme autorčino jméno, přesněji řečeno její literární pseudonym: Lenka Elbe. Křestní jméno je pravé, občanské příjmení neprozrazujme, jenže určitý problém vyvstává s názvem této prózy. Vesměs se předkládá v podobě Uranova (vydáno v pražském nakladatelství Argo), ovšem v tiráži knihy a na titulním listě vypadá trochu jinak, totiž: U Ra No vA. Nezbývá než si vybrat. A pak se s chutí ponořit do tohoto hororu nebo thrilleru.

Do určité míry je možné románovou prvotinu Lenky Elbe považovat i za svého druhu retrovyprávění: odehrává se sice v roce 1999 (kdy bylo jedné postavě osmnáct let, stejně jako tenkrát pisatelce), mnoha reminiscencemi však směřuje nejen do roku 1945, především však do bestiálního období „drákulovských“ jáchymovských uranových lágrů a dolů, likvidujících ve jménu míru a socialismu životy a zdraví zejména politických vězňů. Proto se také všechny děje tohoto románu odehrávají v Jáchymově (kdysi druhém největším či nejlidnatějším městě v Čechách), proto i ten poněkud bizarní název. Nemálo kostrbatý text na záložce konstatuje, že spisovatelčiným úhlavním tématem je „svoboda v neutuchajícím boji s temnými proudy snažícími se o její likvidaci“. Kdyby se to zkusilo zformulovat či vyjádřit méně neohrabaně, je to koneckonců nemálo výstižné.

Skutečně: v románu Uranova (pišme ho teď takto) jsme čtenářskými svědky neutuchajícího boje (přičemž pravda čili spravedlnost je paradoxně na straně postavy obdařené nesmrtelností) dobra se zlem a zla s dobrem, jakož i thrillerového či hororového vylíčení strašidelných temných proudů, přítomných ve fantaskní variantě i v našich dobách. Ty mají v současnosti (rozuměj na konci uplynulého tisíciletí) sice kolikrát spíše tragikomickou nebo tragigroteskní tvářnost, pohříchu však navazují na dobu zločinů a přečinů ve znamení stalinismu a gottwaldismu. Mluví-li se někdy o tzv. kostlivcích ve skříni, takových nepomyslných kostlivců (nebo toho, co z nich zbylo), mnoha neblahých reliktů zločinné minulosti, je ve spisovatelčině podání v jáchymovském důlním podzemí více než požehnaně. Přičemž samozřejmě jde o relikty čili pozůstatky kdečeho ukrutně nepožehnaného.

V šedesátých letech se s uznáním mluvilo o jedné recenzi renomovaného Václava Černého, kterou nazval Dva romány téměř dokonalé. Také prvotinu Lenky Elbe jsme v pokušení charakterizovat jako „téměř dokonalou“, nicméně ono „téměř“ by se mělo opakovat několikrát. Při veškerém autorčině spisovatelském umu je znát, že jde o prvotinu, o text, který by si zasloužil nesrovnatelně pečlivější redakci a prospělo by mu i citlivé zkrácení. Některé scény a výjevy jsou evidentně nadbytečné, občas se Elbe nechá unášet svým vypravováním a zapomene na posvátné pravidlo i románového žánru: na umění zkratky. Jinými slovy se čtenář může nejednou přistihnout při myšlence, že méně by bylo více. Že i tragické zlořády poválečného času stejně jako komediální výjevy z času nedávného by vyznívaly podstatně přesvědčivěji, kdyby… Kdyby vskutku bylo různých líčení (včetně toporného epilogu) méně a z hlediska estetické hodnoty by pak zážitků z četby bylo o poznání více.

Jak se však říkává, nevylévejme s vaničkou i dítě. Sečteno a zváženo, román Uranova je příkladem několikanásobného prolnutí celé řady nemálo odlišných žánrových rovin a tematických poloh. Není to pouze horror, thriller nebo zmíněná divoká, magická fantasy, nýbrž i román s palčivou společenskou a historickou problematikou. Rovněž burleskní skica polistopadové současnosti v podobě poutavého vyobrazení světa, v němž žijeme a jenž má nebo může mít jméno Uranova. Taktéž U Ra No vA.