literární západ

Málo platné, ve chvíli, kdy ruští ozbrojenci bezuzdně vraždí ukrajinské obyvatelstvo a jejich führer z podzemního altajského velebunkru vyhrožuje zeměkouli jadernou válkou, četba psychothrilleru oplývajícího vražednickými činy a vražednickými traumaty může čtenářům připadat jako veskrze nevinná zábava. Dokonce i jako bezděčný důkaz, že se literární teoretikové nemýlí, když žánry jako thriller či horror označují jako zábavné, ne-li jako do určité míry vysloveně relaxační. Pokud ovšem nejsou až příliš zasazeny do nynější přítomnosti nebo do nejbližší budoucnosti. Potom totiž může úsměv zamrzat na rtech.

Novobystřický rodák Miroslav Pech dlouho před dovršením Kristových let nemálo zaujal čtenářskou obec svými povídkovými knížkami a zejména autobiograficky temperovanými prózami (například Cobainovi žáci, 2017), které se vskutku těšily velké poptávce, po umělecké stránce však klopýtaly až k uklopýtání. Zmíněný ohlas měly obzvláště u autorových vrstevníků, kteří mnohdy alespoň zčásti sdíleli generační pocity charakterizující Pechovy vypravěče. Dominovala v nich bezradnost ze všeho, ze života i ze sebe sama, načež se takzvaný život stával náhražkou a probíhal ve znamení náhražek nejnahrážkovitějších. Paradoxní je, že navlas stejně začíná i nejnovější prozaikova knížka, kterou šestatřicetiletý literát žijící v Českých Budějovicích nazval Hranice už nejsou, tati (vydalo ji pražské nakladatelství Argo). Tudíž se na první pohled zdá, že půjde o další pechovskou studii či spíše skicu uvedené životní bezradnosti a vstupní kapitola Zamilovaný muž vyznívá jako svého druhu resumé dalšího vyprávění. Opak je však pravdou: vše, co následuje, jsou „mučivé představy“. Jinak řečeno hrůzný, v drastičnosti dosti úchylný psychothriller.

Jeho hrůznost nespočívá pouze v brutálních výjevech a úkonech, které se tu připravují, uskutečňují a doznívají, nýbrž zejména ve frustraci, kterou způsobují věkově vzdáleným protagonistům: otci a jeho malé dcerce. Na záložce knihy se praví, že Pechovi věrní čtenáři se mohou i nadále spolehnout na autorovu lásku k béčkovým filmům (toho ukrutně „béčkového“ je v textu požehnaně) nebo na motivy strachu z vlastního selhání, navíc je jim přislibováno i „pár litrů krve navíc“. Pročež je možné rozvířit diskusi, zda můžeme desatero kapitol autorova opájení se oněmi „mučivými představami“ považovat za psychothriller „béčkový“, nejhůře „céčkový“, možná však s nemalými výhradami i za „áčkový“. Kdo ví! Obecně vzato se snad dá konstatovat, že si Miroslav Pech s touto žánrovou variantou více či méně utěšeně poradil. Možná dokonce nemálo utěšeně poradil. Využil ovšem přiměřeně nápaditě i toho, že v dané žánrové sféře nějaký čas opravdu „hranice už nejsou“. A že je tematicky a stylisticky, o jazyku nemluvě, kolikrát dovoleno i to, co předtím v žánrové poloze psychothrilleru dovoleno nebylo.

Problém však tkví v tom, že jakmile Pech opustí vypravěčskou rovinu béčkového nebo nadbéčkového psychothrilleru, upadá do nedávných hříchů mládí. Závěrečná kapitola jeho líčení představuje učiněnou směsku různých stylů a různých vyústění, nabízí svého druhu ochutnání různých žánrových postupů a především se v ní dává psychothrilleru téměř nadobro vale. Napjatě očekávané rozuzlení se zaplavuje naprostými nepodstatnostmi. Došla si na záchod, prohlížela si krabice na zemi, pohlédla na ohnutý popel z cigarety, natáhla se po prázdném obalu od pizzy… Prostě samá hlušina, samá hlušina a konec pohříchu kýčovitý až hrůza. Ne-li až horror. Škoda, redakce měla být přísnější.

Něco pro zasmání: vševědoucí Wikipedie vševědoucně tvrdí o této knížce, že je to teprve „chystaný román“. Takže to aby se na něj Miroslav Pech zvolna začal nachystávat a Wikipedii na to upozornil.