literární západ

Akademický vědec a ex-funkcionář Pavel Janoušek nelenil a posoudil v Tvaru první knížku Martiny Šourkové jednou jedinou větou, která vyznívá souběžně i současně jako verdikt, ortel i rozsudek. Tato věta obsahuje plných dvacet devět slov (ani o slůvko víc Janoušek v novějších dobách čtenářům časopisu nenabízí) a dočteme se v ní, že prý „když česká mladice vyfabuluje hejno zoufalých amerických sebevrahů, přičemž motiv fyzické smrti je ‚improved‘ apppppkou, která vás – ó, hrůza! – vymaže i z webu, tak je to fakt suchopárný popsaníčko“. A nic víc. Tumáš, čerte, kropáč!

Něco na tomto rychlokvašeném tvrzení nicméně je, a to konstatování, že jde o „českou mladici“. Věk samozřejmě neprozrazujme, můžeme však nastínit, že zmíněná Martina Šourková nedávno ukončila bakalářské studium na pražské Vysoké škole kreativní komunikace a že právě její alma mater se zasloužila o to, aby autorce nyní vyšla prozaická prvotina s názvem Zemři se mnou. A s podtitulem Die with me, nikoli tedy Die With Me, jak se nepřesně domnívá uvedený akademik. Nevíme, kolik tvorů se napočítá v onom Janouškově hejnu, v dané knížce je jich ale všehovšudy několik. Upřesníme-li to, máme před sebou útlou povídkovou sbírku, která má společného tematického i psychologického jmenovatele: tím je existence mobilní aplikace DWM (die with me, přičemž v textu se občas objevuje i verze Die With Me), která má být nápomocna potenciálním nebo váhajícím sebevrahům.

Na tomto základním půdorysu rozehrává Šourková několikero mezních situací, v nichž jde pokaždé o život, věru o nic menšího. Není divu, že přes občasné tragikomičtější výjevy vesměs nejde o náramně osvěžující příběhy. Zvolení protagonisté prožívají neřešitelnou vnitřní krizi, případně jsou vystaveni nejrůznějším sociálním a psychickým tlakům, které je dohánějí k narůstajícímu odhodlání, ne-li ke konečnému rozhodnutí odejít z pozemského světa dobrovolně. Jistěže především dobrovolně, ovšem také z určitého donucení nebo přinucení. Koneckonců potom není příliš velký rozdíl, týká-li se toto dilema patnáctiletého traumatizovaného mládence nebo osmasedmdesátileté seniorky s traumaty jiného kalibru. Nebo kráčí-li kupříkladu o příběh humpoláckého policejního náčelníka, který podobné sebevražedné sklony sice nemá, čelí jim však ničeho netuše přímo ve své rodině.

Pokud se pokusíme určit, k jaké žánrové modifikaci se autorka přiklonila, především je zapotřebí zdůraznit, že v jednotlivých povídkách není zhola nic, skutečně vůbec nic „suchopárného“. Ležérní minirecenzent to zřejmě nepostřehl, ale ve všech jde o lidské životy a posléze o tragické situace, k nimž může po dokonání suicidálního záměru dojít. Z tohoto pohledu to jsou specifické horory, v nichž linie hrůzy a strachu, případně důraz na dramatické napětí sousedí a snoubí se s neméně závažnou, ne-li ještě závažnější linií psychologickou. Utrousit cosi o „popsaníčku“ je přinejmenším necitlivé, dokonce naprosto nehorázné. Pochopitelně bychom mohli podotknout, že některá z povídek se prozaičce (která o sobě skromně prohlašuje, že „jsem pisálka“) podařila víc a jiná se jí podařila o něco méně, jakož i posoudit, zda má větší pochopení pro psychický svět teenagerů nebo pro mentalitu protagonistů středogeneračního věku (o svých vrstevnících se autorka kupodivu nezmiňuje). Především tu však Šourková dovedla skloubit atraktivní námět s nastíněním životního pocitu představitelů různých pokolení. Tváří v tvář nejednou neodolatelnému pokušení „zemři se mnou“.

Z dějin literární kritiky (k níž patří i kritiky jednověté, ba dokonce i jednoslovné) známe řadu příkladů a případů, kdy se zkušení kritičtí arbitři obořili na debuty a prvotiny mladých autorů a neshledali na jejich raných opusech ani krapítek něčeho pozitivního. Nicméně si položme otázku, nakolik by Pavla Janouška potěšilo, kdyby někdo jeho nepochybně arcizralý a velezralý badatelský výtvor s despektem spláchl ze stolu prostřednictvím pouhých devětadvaceti slov.