literární západ

Je to svět, který zčásti zanikl a zčásti žije už jen ve vzpomínkách, arciže pouze v paměti těch, kteří ho tak či onak zažili nebo s ním do určité míry přišli do styku: svět „dělnické mládeže“ v osmdesátých letech minulého věku čili v dobách bůhvíkam pokročilého či spíše pokročivšího gulášového socialismu a téměř neviditelné „perestrojky“. O tomto světě vypráví autorka, která představuje příslovečné nové jméno české prózy: Simona Bohatá. Jak sama přiznává, dlouhá léta psala pouze do „šuplíku“ a teprve když přečkala abrahámoviny, podařilo se jí vydat první a zakrátko i druhý román. Několik roků nato vydává i svůj v pořadí třetí román, který stylově i tematicky na předchozí dva navazuje: tentokrát se jmenuje Klikař Beny (Host) a odehrává se v ani tehdy, ani nyní nepříliš obdivovaných průmyslových východních čtvrtích Prahy. Jak se dočítáme na záložce knihy, „v rozpadajícím se světě dělnických kolonií, hospod a sběrných surovin“. Koneckonců v prostředí, o němž tak často a tak rád i půlstoletí předtím psával Bohumil Hrabal – a není divu, že též autorčiny prózy jsou na každém kroku zabydleny ryze hrabalovskými postavičkami. V něčem ještě civilnějšími, leč i méně „perličkovatějšími“.

Přál bych si, aby následující konstatování nebylo nikterak zkresleno nebo tendenčně interpretováno, jenže na tomto románu je záhodno ocenit, že se v něm Simona Bohatá dokázala naprosto nenásilně obejít bez jakýchkoli politických a ideologických berliček. Pochopitelně v něm ani píď nelakovala na růžovo, to ani v nejmenším, leč situace, které popisovala, jsou o to víc věrohodnější. Mezi podobnými „neperličkami“ na sociálním a společenském dně tzv. socialistické republiky se především zkraje let osmdesátých vskutku nevyskytovali disidenti, ani pronásledované osobnosti z řad odpůrců režimu: těm byla se skřípěním režimních zubů vyhrazena jiná manuální povolání. Bohatá totiž píše o lidech téměř zouplna nedotčených politikou (stejně jako antipolitikou), například o invalidech v důchodu, o vězněné fluktuantce nebo o dospívajících výrostcích; vždyť ani titulní postava její knihy neztrácí čas prskáním na nedůstojné poměry v zemi. Především si přeje získat takřečenou modrou či oranžovou knížku a vyvázat se tak z vojenské služby, načež se „zašít“ někam, kde by měl od všeho oficiálního včetně estébáků svatý pokoj. Což by se mu mohlo v budoucnosti podařit: rok 1989 se už blížil.

Zákonitě se nabízí, abychom Klikaře Benyho označili za sociální román, který příkladně dodržuje „čistotu“ zvoleného žánru a zároveň se v nepřímé poloze věnuje i dobové společenské problematice, byť není, jak již bylo řečeno, přímo pojmenována. Z tohoto pohledu je v novější české próze vskutku ojedinělý: neuhýbá do žádných emblematických výjevů a nepomrkává se v něm na čtenáře, jako že víme přece všichni náramně dobře, jak to dopadne a že se záhy ukáže, kdo je kdo. V některých literárních dějinách se tento typ románového vyprávění, sdružujícího z pohledu tzv. všedního dne sociální a společenské dění, odborně nazývá sociografický román. V tuzemském kontextu toto pojmenování pohříchu nezakotvilo, můžeme tudíž pokročit k obecnějším souvislostem románové tvorby daného zaměření. Potom by mělo být zcela zřejmé, že nepříliš časté knížky typu Klikaře Benyho představuji soudobé varianty poválečného neorealistického románu. Próza Simony Bohaté tuto variantu bezpochyby zdařile reprezentuje: zdánlivě neživé všední dny let osmdesátých v jejím podání lidských příběhů a figurek přesvědčivě ožívají.

Sociografie je sociografie a redakce je redakce. Jednu drobnou vadu krásy román Klikař Beny má až příliš nápadnou: potřeboval by redakčně krátit, krátit a ještě krátit. Všechny sociální „perličky na dně“ jsou v ohrožení, že v přemíře detailů a drobnokresby pozanikají, pohasnou a povytrácejí se, zahlušené přemírou nadbytečných epizod a zbytečných promluv. V tomto směru „klikař“ Beny žel neměl „kliku“.