literární západ

Básnířka Karla Erbová se narodila 30. dubna 1933 v Plzni. Vystudovala sociálně zdravotní školu a kurz pro sekretářky při Státním ústavu těsnopisném, v Plzni pracovala v administrativě až do roku 1984, kdy přesídlila do Prahy a působila jako směnová provozní. Zakládající členka plzeňské literární skupiny Červen 63, laureátka Ceny Jana Zahradníčka a Ceny Bohumila Polana.

Erbová svou prvotinu Neklid vydala roku 1966 pod jménem Karla Papežová; v letech 1969–1989 až na zanedbatelné výjimky nesměla publikovat. Do české literatury se tedy vrací v letech zralosti, intenzivně spolupracuje s Československým, později Českým rozhlasem, řadu svých básnických cyklů a skladeb, které vznikly během tzv. normalizace, opožděně uveřejňuje buď vlastním nákladem, anebo v podobě klasické bibliofilie. Do kontextu naší novější poezie vnáší Erbová, počínaje souborem Komu mé kosti, zčásti klasickou lyrickou dikci, zčásti expresivní, nejednou zvláště trýznivými existenciálními dilematy poučenou a inspirovanou tóninu. Jejím základem zde bývá zpravidla citový prožitek, rovina emfatického sdělení opírajícího se o nevšední schopnost výrazné meditativní imaginace. Z pohledu literární historie můžeme básnířčinu tvorbu přičlenit k druhé vlně tzv. poezii Května, k autorkám jako Vlasta Dvořáčková a především Jana Štroblová, s níž také Erbovou spojuje stále systematičtější příklon ke stylu nenápadné a nevtíravé filosofické rozpravy. Právě v těchto intencích, spojujících důraz na cit a vůbec na citovost s tíhnutím ke kontemplaci, k vyznavačské rovině básnění, vzniká a kultivuje se autorčina novější lyrická tvorba, jejíž působivost se zakládá na údernosti a kategoričnosti mnoha jejích přirovnání a zejména na obdivuhodné tvůrčí invenci; zároveň lze verše Karly Erbové vykládat a označit za novodobou, emocionálně laděnou poezii dolorosa, poezii až sedmibolestnou v prožitku životní pouti. Nejde však o žádné přímočaré zveršovaní sdělování dojmů a pocitů: Erbová vždy volí umělecky náročný způsob, jímž danou kalvárii životních situací vynalézavě reflektuje a již posléze promítá do dikce jednotlivých veršů a strof. Parafrázujeme-li hodnocení kritika Iva Haráka, básnířka promlouvá vytříbeným jazykem, téměř prostým epitet, ozdůbek a výplní, po proradné hraně mezi uměním a sentimentem se pohybuje s taktem, který vtiskuje jejím obrazům původní svěžest a zároveň zcela výjimečnou přesnost. Ve své tvorbě z rozhraní tisíciletí, kromě určujících básní zdůrazňujících emotivní reflektování světa (vyvrcholením autorčina tvůrčího úsilí se v tomto směru stala sbírka Liánový most), se Karla Erbová zaměřuje jednak na revokaci psychického světa ženských postav z dávné minulosti (nejčastěji z prostředí antiky), především však v žánrovém spektru naší současné poezie rozvíjí útvar básnických epištol: takto vytvořila například cyklus fiktivních milostných dopisů mezi George Sandovou a Fryderykem Chopinem (Již nikdy nedovolím požáru…), posléze i analogický typ smyšlené básnické korespondence mezi Milenou Jesenskou a Franzem Kafkou (Dům plný dopisů).

(Převzato z www.czechlit.cz)

• Le jour se lève au poème
• Neklid
• Komu mé kosti
• Via dolorosa
• Vždyť miluješ svou lásku ke mně
• Iokasty, Glauké, Klytaiméstry
• Armor
• Obrazy obrazů
• Náměstí zázraků
• Mukáň
• Terra cota
• Krajina s osamělým jezdcem
• Liánový most
• Již nikdy nedovolím požáru
• V básni se rozední
• V básni se rozední
• Dům plný dopisů
• Vasquezův jestřáb
• Smírčí kámen
• Potomci neslavných

Poslední články autorky na LZ:

• III.
• Již nikdy nedovolím požáru