literární západ

Chachacha! Když jsem odcházel z jeviště plného dopisů, dárků a květin, ještě stále sálem rezonoval hlučný smích. Chachacha! Ano, moji věrní. Moji diváci. Ano, i tihle mne milují. Nezáleží na tom, že právě kvůli obyčejnému „Chachacha“… Jsem nejlepší komik na světě. Zase další úspěch. Zítra si koupím nové auto. Není moderní jezdit v autech, která jsou starší než rok. A mému vozu je dnes přesně 365 dní. Poznamenal jsem si to do kalendáře. Bude oslava. Večírek na rozloučenou s automobilem. Dnes! A zítra…Zítra si koupím nové. A budu se z něj radovat celý rok. Já jsem tak šťastný! Jedu domů, do své krásné vily na pobřeží moře. Moře je hluboké, mám z něj strach. Ostatně…jako ze všeho hlubokého. Ale to vůbec nevadí, protože já a ani nikdo z mé rodiny nechodíme k moři moc blízko. Slyšel jsem, že ještě ve dvacátém století se lidé v moři i koupali. Vyhledávali hloubku, aby si dokázali, že umí plavat. No, dnes už je lidstvo rozumnější… A proto jsme všichni šťastní: nechodíme nikam, kde nám hrozí hloubka, nezkoumáme to, co neznáme. Nechceme poznávat, ale užívat si.

Ještě jedna zatáčka, pár kilometrů po světelné dálnici. Můj vůz je pomalý, jede jen rychlostí blesku. Ale zítra si koupím supervůz. Já se tak těším! Za chvilku budu doma. Uvítá mne má žena. Bude nádherná, vím to. Dnes si poprvé „oblékne“ nové tělo. Odpoledne se nechala přeoperovat ve štíhlou blondýnu. Ovšem nedá se říci, že jsem ji jako prsatou brunetku neměl rád. Mám rád všechno, co vidím. A tak je to správné…

Aaaa, už ji vidím, jak mi mává. Zastavím, vystoupím z vozu, obejmu ji. Pak mi ona svlékne plášť, řekne mi „Všichni už jsou tady, čekají.“a já vejdu do domu plného veselých, bohatých lidí. Pozdravím se s nimi, vdechnu oblaka parfémů. Večírek začne: sklenky, slova, úsměvy a skrytá závist. Vím, že když to všechno budu chvíli pozorovat, zase mne popadne touha ničit… Jsem už takový. Jsem komik. I když se to moc neví, lidé ještě mají duši. Alespoň někteří ano- třeba já. Ačkoliv to tajím, moji nejbližší přátelé ví, že má duše se občas dožaduje, abych o ní mluvil. Mluvit o duši…taková odporná daň, kterou platím za smích a štěstí. Za chvilku to přijde! Cítím bodavou bolest u srdce, svírání žaludku… Sakra! Proč zrovna dnes? Ty jedna hloupá, zbytečná duše! zlobí se na sebe komik. Večírek se zatím rozbíhá…

Cinkot skleniček při společenské konverzaci. Decentní upíjení času. Komik stojí uprostřed všeho dění, srká francouzské víno a pozoruje svoji ženu, své přátele a své dítě. Přemýšlí: Moje žena se získala titul Miss World v roce, kdy jsem získal stipendium na nejlepší univerzitě v zemi. Miluji ženiny krásné paže. Často mě objímá. Také často říká „miluju tě!“ To je hezké. Přátelé mě zvou na skvělé večeře a závidí mi mou slávu, což je téměř vrchol blaha. A má dcera se narodila s prstýnkovými vlásky a dostane všechno, čeho se jí jen zachce. Báječné! Včera si přála poníka, dnes už se pro něj staví stáj. Jenže co má dcera bude chtít zítra? A po čem bude toužit, až vyroste? A kdo ví, co vlastně chce teď? A má žena? Její ústa mají rozkošný tvar půlměsíce, když se teď směje vtipům mých přátel… Ale co když ráno plakala před svým broušeným, benátským zrcadlem? Jak se to dovím? Jak se mohu dovědět, mám-li být vůbec šťastný? Copak to lze poznat z potlesků, z výše švýcarského konta? Nebo se to snad dočtu v novinách? A co lidé, kteří jsou živi pouze závistí? Jak poznají, že jsem nešťastný a že mi tedy není co závidět? Nikdo nic neví. Rozhovory o tom, co se děje uvnitř člověka, jsou tabu. Co s tím udělám? A můžu s tím vůbec něco udělat?

Ano, už vím! Vezmu zlatou lžičku a zacinkám o broušenou číši. „Prosím o pozornost!“, řeknu důrazně. A dál… Dál nevím, přiznal si komik. Napil se na kuráž, pohladil po tváři své dítě a usmál se na svou ženu. Toto je možná poslední okamžik existence všeobecných představ o tom, jakým způsobem lze dosáhnout štěstí…, uvědomil si. „Prosím o pozornost!“, řekl. Hedvábí zašustilo, někteří si uhladili vlasy. Očekávání. Psst, komik promluví! Ano,…komik skutečně promluví, poslouchejte! Bude veselo, těšte se! Komik si pevně stiskl dlaně k sobě. Byl nervózní. „Možná jsem nešťastný. Můj život i vaše životy jsou prázdné. Potřebujeme, abychom spolu mohli skutečně mluvit.“ řekl. Šum ustal, třicet párů očí jakoby přimrzlo ke komikovým ústům. „Když jsem jel domů, vzpomněl jsem si na moře. Proč se ho vlastně bojíme? A proč se bojíme hloubky? Co se nám může stát?“ pokračoval. Půlvteřina ticha vyhrazena pro mrkání víček, nádechy a výdechy. Tok myšlenek. Konec půlvteřiny: hlasitý výbuch smíchu, veselé jiskry v očích. Nadšené třepotání dlaní.

Potlesk? podivil se komik. Tolik se to podobá sebevražednému mávání muších křídel. Před tím, než moucha vletí do pavoučí sítě, pomyslel si. “ Možná jsem nešťastný!“ zopakoval všem, pro jistotu. Slova zanikla v proudech veselí. „To se ti povedlo, ty šprýmaři!“ Řekla v noci před usnutím jeho krásná žena. A zhasnula. Ráno budou její i jeho polštáře promáčené prázdnem: „Vítej do dalšího nádherného dne, miláčku!“, řekne komik. “ Včera jsem ti zapomněla říct, že jsem tě objednala k lékaři! Odstraní ti duši. Je to prý snadnější zákrok, než zvětšení IQ“oznámí mu žena. „Co bych pro tebe neudělal, tolik tě miluji…“ políbí ji komik. Na rozloučenou.

(Převzato z www.godotka.cz)