literární západ

Lidé se ptají: „Kde berete svoje nápady?“

Je to všechno tady. Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi… (Ray Bradbury uvádějící vlastní televizní seriál Divadlo Raye Bradburyho)

Spisovatelé Ondřej Neff (Zvole), František Novotný (Praha), Jan Vavřička (Stříbro) a František Ringo Čech (Jíloviště) byli v srpnu shodně zaskočeni doručením písemných pozvánek na slavnostní večeři pořádanou 21. srpna nakladatelstvím Avon Books na newyorské Avenue of the Americans (č. 1350) při příležitosti devadesátého výročí narození Raye Douglase Bradburyho, amerického Velmistra science fiction, jehož matka byla švédského původu.

Zda se večeře zúčastní i sám Bradbury, to pozvánkami obeslaní dlouho nevěděli a v podstatě ani nechtěli či neuměli uvěřit, jak jistě pochopíte… Proč se stal třetím z pozvaných na večeři právě František Čech a ne – třeba – básník Pavel Šrut, autor písně Kaleidoskop Raye Bradburyho, nevíme, samo sebou ale nelze nedodat „protože Ringo je génius“. Druhý z Františků, Novotný (mj. autor skvělé knížky Bradburyho stín) a Ondřej Neff jsou starými přáteli a pozvání je zastihlo úplně nepřipravené na jachtě u pobřeží Středozemního moře. František Novotný se vždycky drží na dohled pobřeží, ale tím nehodlám naprosto nijak snižovat jeho kapitánské schopnosti. A František Čech?

Žije (a maluje a miluje) v celodřevěném domě v Jílovišti… a telefonicky mi právě sdělil toto: „Ivo, já se domnívám, že chystaj nějakej žert, ale já sem pro každou legraci!“

Ondra Neff, dodám teď, disponuje jako jeden z minima Čechů i přímým telefonním číslem na Mistra (tedy Mistra Bradburyho, nikoli Čecha), kteréžto výsady gentlemansky nezneužívá a telefonoval prý Rayovi zatím pouze dvakrát, ale když přistáli s Františkem v Terstu a zklidnili se u sklenek irské whisky, Ondřej podle Františkova svědectví klidně uchopil mobilní telefon Siemens a vyťukal číslo 721 934 765 (nezneužívat). Následující rozhovor si pak hrdí cestovatelé po Středozemí (a stopách hraběte Matyáše Sandorfa) nahráli a pouze překládám z angličtiny.

Ray: „Ano?“

Neff: „Ondřej… Ahoj! Budeš tam taky, Rayi?“

Ray: „Na té večeři? Já ještě nevím, Ondřeji, je to zase cesta navíc a…“ (Bradbury rád zůstává doma, v Kalifornii.)

Ondřej: „Přijedu. Tady Franta jakbysmet. A Honza Vavřička přijede ze Stříbra.“

Ray: „Mimochodem, ta Hvězda mého života se dala prolistovat! Pozdravuj Františka i Ljubu.“

Ondřej (náhle přece nepatrně vyveden z klidu): „Rayi, těšíme se bez konce, že se konečně uvidíme!!! My jsme tady a…“

Ray: „Opravdu nevím. Píšu.“

Ondřej: „To my taky. Jo, a do toho Yorku přijede taky František Čech.“

Ray: „Ondřeji?.. Těším se na vás na všecky čtyři! Zabukovávám si letenky. Víš, domníval jsem se, že Ringo nebude mít čas. Víte jistě, že přijede?“

Ondřej: „Ne, jistě to nevím, Rayi, ale na padesát procent říkal, že ano, i když prý jenom nerad opouští české fanoušky.“

Ray: „Nevzal by mi, prosím tě, i pár originál elpí Jiřího Schelingera?“

Ondřej: „Řeknu mu.“

Ray: „Díky. Takže se budu těšit. Pánové…“

***

Ray Douglas Bradbury (ať už jsou předchozí řádky mystifikací nebo ne) se skutečně narodil právě před devadesáti lety a jistě by se podařilo na jeho psaní odhalit i nějaký nedostatek. Není k tomu vcelku důvod, ale třeba překladatelka Ludmila Kosatíková má Raye sice také ráda, ale vadí jí jeho sklon k sentimentalitě (podle některých názorů je právě přehnaná sentimentalita i typickou vlastností krutých lidí) a absence smyslu pro humor.

Lídin názor sdílejí i další čtenáři, nicméně 99% těch, co Raye Bradburyho poznali, ho adoruje a sleduje, takže na newyorské recepci má symbolicky zasednout, i když nevím, zda po Vavřičkově levici nebo pravici, taky sám kreslený Bugs Bunny. A cituji z báječného filmu Bugs Bunny na dvoře krále Artuše:

Králík: „Už nikdy se nebudu řídit pokyny Raye Bradburyho. Ty jeho zkratky, ó, jé… Minule jsem se vyhrabal v pětadvacátém století. Ten Bradbury, to je ale šprýmař! Pittsburgh? Camelot!“

Ray Douglas Bradbury se narodil 22. srpna 1920 v městečku Waunegan v Illinois. Kulturní matka brala Bradburyho často do kina a odmalička ho plnila starými bájemi (a nejen severoevropskými). Hrůzný herec bezpočtu tváří Lon Chaney zase pětiletého Raye ohromil ze stříbrného plátna. Zamiloval si taky cirkus, kouzelníky a zrovna tak divadlo. Bradbury jako chlapec SNIL nad psanými knihami, které by nikdy nespálil, a zrovna tak miloval barevné komiksy. Na rozdíl od spolužáků jimi nepohrdl a čistě na mylnou chviličku je zahodil. Potom ale Bucka Rogerse zase vytáhl z odpadkového koše a vícekrát už si dospíváním sebrat nic nenechal.

Když mu bylo dvanáct let, přestěhovali se do Tusconu, stát Arizona. Už tehdy byl Bradbury i hercem a pracoval pro rozhlas! A začal psát. Když mu bylo třináct, odjela rodina za prací do Kalifornie. V osmnácti ukončil školní vzdělání a stal se spisovatelem přiživujícím se zprvu jako kamelot. S budoucí manželkou se Bradbury seznámil v nakladatelství a vzali se roku 1947, kdy i debutoval pochmurnou knihou Temný karneval. Slavná Marťanská kronika vyšla poprvé roku 1950, v Anglii pod titulem Stříbrné kobylky, a 451 stupňů Fahrenheita bylo časopisecky uveřejněno jen rok poté. Následovala řada titulů obsahujících na půl tisícovky dalších literárních děl. Ta díla se už šedesát roků prodávají „na“ slavné jméno, ale autor na to naprosto nehřeší. Už roku 1962 taky knižně vydal výbor ze tří vlastních dopisů s titulem Podstata tvůrčího psaní: Listy mladému, ctižádostivému autoru, a podstatu svého neskutečně předvídavého románu o pálení knih, ale i všeobecném ignorování literatury přetavil roku 1972 do divadelní hry Sloup ohně (česky ve Světové literatuře 1980/6, stejnojmenná próza česky roku 1993 v souboru Sloup ohně a jiné povídky).

Roku 1981 vyšly rovněž Kompletní básně Raye Bradburyho a připomínám Mistrův zábrus do říše hard-boiled fiction: Zatímco sborník Vzpomínka na vraždu (1984, česky 2002) oprášil povídky už z let čtyřicátých, román Smrt je vždycky osamělá (1985, česky 1992) se stal novinkou, byť někomu jistě i poněkud nudnou.

Další verše Bradbury knižně vydal roku 1987 v publikaci Smrt pro mě má své ztracené kouzlo, ale především i dnes pokračuje v psaní a publikování povídek a nejnověji osobně převedl do komiksu i nejslavnější svůj román o hasičích. Počínaje rokem 1964, kdy se objevila v nákladu pouhých 280 výtisků Bradburyho povídka Chodec, je taky autorem mnoha cenných bibliofilií. Tak např. divadelní hra Plán rytmu času vyšla roku 1965 nákladem čtyřiceti výtisků, verše Noemův a Achabův přítel (1971) byly vydány nákladem 485 výtisků a pamflet Syn Richarda III. (1974) nákladem čtyř set výtisků. Z roku 1977 pochází tři sta číslovaných a autorem osobně podepsaných kusů knížky Tak tohle podkroví byla luka zelená, z roku 1980 je pro změnu limitovaná edice knihy Poslední cirkus a poprava na elektrickém křesle a Bradburyho poéma Je tedy všecko láskou? Ano, ano! (1981) existuje v nákladu dvou set třiceti autorem signovaných výtisků.

Už dávno se stal i objektem literárních analýz. Roku 1952 připravil spisovatel a editor William F. Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1975 ji přetavil v nezbytného Průvodce Rayem Bradburym zahrnujícím třeba i faksimile různých dosud nevydaných Mistrových prací.

Roku 1977 přišel pak Georgie Edgar Slusser s Bradburyho kronikou a Martin Harry Greenberg se roku 1980 stal editorem sebraných kritických esejů – o Bradburym. Biografie Mistra sepsali kupř. David Morgan (1986), Wayne L. Johnson (1988) či William F. Touponce (1989). Poznámky ke 451 Fahrenheitům dodal roku 1974 v taktéž knižní podobě Joseph Blakey a knižní studii o téže knize vytvořil roku 1994 Samuel J. Umland. Roku 1987 vznikl díky Walteru Jamesi Millerovi i knižní „kritický komentář“ k Marťanské kronice. O Bradburym dramatikovi pak napsal knihy (1977, 1989) Ben P. Indick, a tak bychom mohli pokračovat. Bradbury zůstane i schopným autorem bezpočtu televizních a více než deseti filmových scénářů počínaje známým Hustonovým filmem Moby Dick (1956). Roku 1959 adaptoval i román Petera Viertela Bílý lovec, černé srdce – o africké epizodě života svého přítele, režiséra Johna Hustona (pobývali spolu při práci na Velrybě asi půl roku v Irsku), nicméně pozdější film Clinta Eastwooda (1990) využil jiný scénář.

Vůbec prvním filmem dle Bradburyho ovšem zůstává pověstná Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů (1952) natočená na podkladě krátké povídky Žabí roh, a jak se nejen zdá, právě ten film inspiroval Godzillu (1954). Tím fakticky i celý nový filmový subžánr, za jehož zrodem tedy Ray Bradbury taky stojí: A Ray Harryhausen, nepřekonaný mistr triků (nar. 29. 6. 1920), zůstává i dál jeho přítelem!

Podle Bradburyho povídky Meteor byla natočena i další známá sci-fi let padesátých Přišlo to z vesmíru (1953) a sám Francois Truffaut se pak roku 1967 ujal 451 Fahrenheitů (v angličtině, zdůrazním, žádné stupně Fahrenheita neexistují).

Počínaje učebním Příběhem spisovatele (1963) vznikla i řada filmů o Bradburym samém vč. dílu cyklu Mistři fantasy (Ray Bradbury: americká ikona, 1997). Tak šťastné narozeniny, Rayi!