literární západ

Smíš zůstat mrtevSpousta lidí nerozlišuje mezi autorem a jeho hlavním hrdinou, popř. mezi hercem a jím ztvárňovanou postavou. Proto mnozí odsuzují spisovatelku Báru Nesvadbovou za milostné eskapády její postavy Karly a našlo by se i dost takových, kteří by s klidným srdcem vložili své zdraví do rukou herce Ladislava Chudíka, nebo spíše jeho primáře Sovy z Nemocnice na kraji města.  Není ovšem tajemstvím, že se autoři velmi často nechávají nějakou skutečně žijící osobou inspirovat.. Co se ale stane, když spisovatele někdo uchvátí natolik, že mu pouhá inspirace bude málo? Jak potom vysvětlíte Klepáčkové z pátého patra, s níž se pravidelně potkáváte u schránek, že TA Ivana, která sice také bydlí na této adrese, má manžela Ivana, dvě děti, práci na poště a v oblibě stejnou mikinu se zebřím vzorem, je JEN fikce? Taková Ivana, zaskočená nečekanou a hlavně asi i nechtěnou publicitou, by si potom klidně mohla přát, aby její neodbytný ctitel neexistoval. Anebo se alespoň ztratil. Ale jak se dočteme v próze Ivo Fencla Smíš zůstat mrtev, některá přání by radši měla zůstat nesplněna.

Spisovatel Lorenc, Ivanin obdivovatel, je zavražděn na autorském čtení svého románu. Jeho duch se ale „zasekne“ kdesi v meziprostoru a pro Lorence, poučeného četbou řady knih o životě po smrti, to znamená jediné – musí najít svého vraha. Tento záslužný úkol se ale odkládá na neurčito, protože Lorenc se musí nejprve zorientovat v tom, co mu jeho nová, byť pravděpodobně přechodná existence umožňuje. A hlavně, jak by se jeho vylepšené schopnosti daly využít ve vztahu k Ivaně. Po mnoha Lorencových meditacích o úloze ducha v Ivanině světě prokládaných vzpomínkami na jeho skutečná setkání s milovanou ženou se opravdu dostaneme až ke spisovatelovu vrahovi. A uvážíme-li Fenclovu zálibu v detektivních příbězích různého druhu i kvality, pak vrahem nemůže být nikdo jiný než zahradník. Anebo také ne. A nesmíme zapomenout ani na vyšší princip dopravní, že „vražda spáchaná na revizorovi před Bohem není zločinem“.

Mé první osobní setkání s Ivo Fenclem proběhlo před lety na přednášce o současné literatuře. Zatímco jiní autoři se nám snažili vysvětlit své většinou vznešené důvody, které jim velely zasáhnout do vývoje západočeské literární scény, pan Fencl se před nás postavil a řekl: „Začal jsem psát, protože mě Ivana nechtěla.“ Dnes už vím, že to není tak úplně pravda – Fencl s literární tvorbou začal už v ranném mládí, jeho odpověď nás ale tenkrát doslova uchvátila. I když se tedy Ivana nestala tím prvotním impulsem k Fenclovu psaní, rozhodně minimálně deset let byla motorem, který Ivo Fencla poháněl. Za ta léta vznikl nespočet povídek i delších prozaických útvarů, ve kterých Ivana, resp. Lorencova/Fenclova láska k ní hrála hlavní roli. A Fencl bral svou tvorbu jako terapii: „Když jsem psal román Smíš zůstat mrtev, tak mě to psaní bezpochyby léčilo. Bylo mi krásně. Byl jsem velmi šťasten. A po celou dobu onoho ´tvůrčího procesu´ (vznešeně řečeno) jsem opravdu i věřil, že si tou knihou získám něčí srdce… Její, anebo snad jejich, už ani nevím. Ale nezískal jsem nic – a když jsem dopsal, i vyléčení se ukázalo být sporným a jenom dočasným a musel jsem se nechat vyléčit až dalším průběhem SKUTEČNÉHO života. A časem.“

Skutečně se zdá, že Fencl knihu napsal spíše pro sebe než pro své čtenáře.A poněkud ztrácí odstup od postavy Lorence. Porovnejme tohoto Lorence s tím z  podle mě nepřekonatelné povídky Pronásledování paní Ivany. Lorencovo zbožňování je tam líčeno s nadhledem a téměř woodyallenovský hlavní hrdina svou potrhlostí vzbuzuje v čtenářích sympatie. To vše Lorencovi ze Smíš zůstat mrtev chybí a v určitých momentech připomíná spíš vyšinutého Sběratele Johna Fowlese, kterého Fencl mimochodem velmi často cituje.

Fenclův styl je neotřelý, barevný a vtipný: „Dlouho, dlouho jsem očima klouzal po pseudoobloze zvrásněné řasami podivných mraků, ale marné bylo pátrání po čáře obzoru. Zato jsem dobře viděl konturami pozemských budov. Skrz. A domy se mi zdály matně průhledné a já pozoroval obrysy všech do dáli. Stavby plovaly v prostoru jako vesmírné město, až jsem vzpomněl na Bradburyho, a jednotlivě a běložluté svou vnitřní elektřinou mě sice strašily, celek však byl bezesporu výtvarným výbojem… Ta náhle průhledná sídla jsou ozařována ze svých vlastních srdcí asi tak, jako já zůstávám celý zalit láskou k Ivaně.“ Co ale mně osobně vadí, je jeho práce s citacemi. Ačkoliv jich většina ani není překlopena do kurzívy – řekněme, že ne z nepozornosti, ale ze soucitu s čtenářem hledajícím alespoň „trochu toho Fencla“, člověka brzy napadne, že knihu vlastně z větší části napsali Glen Williston, Judit Johnstoneová, H. G. Wells, Peter a Mary Harrisonovi, Allan Kardec, Raymond Avery Moody, Henry David Thoreau, E. A. Poe, Ira Levin, Peter Richelieu, Arthur Conan Doyle a mnoho dalších.  A podobné je to i s odkazy na různé osobnosti, umělecká díla všeho druhu apod. Ivo Fencl má obrovský rozhled, bohužel ale to samé očekává i od svých čtenářů. Většina z nás zná Leoše Mareše nebo Claudii Schiffer, představíme si i kosatce – když už ne přímo ty Goghovy, ale co třeba Klímovo zaklínadlo z prózy Co bude po smrti, Melmoth z Maturinova románu, poslední stránka Werthera nebo Gérald de Nerval a jeho Aurelie? Smíří se čtenář se svou neznalostí Ambrose Bierce, nebo stráví hodiny hledáním doplňujících informací?

Závěrem by se dalo říci, že novou knihu Ivo Fencla Smíš zůstat mrtev plně vystihuje už její obálka. Na první pohled osvěžující a oku i duši lahodící modrá, která ovšem, hlavně pro znalce Fenclova díla, může působit i jednotvárně a nezajímavě. Přesto stojí za povšimnutí.

Psáno pro Dr. No a jeho Plž.