literární západ

Bývalý děkan plzeňských práv Milan Kindl, jinak bez debaty vynikají právník (nar. 1954), vydal za posledních 21 roků vedle řady odborných prací (kupř. příruční Domácí právník, 2001) už osm prozaických knih počínaje Chomutovskými aférami (1990) a konče – prozatím – nikoliv snad Láskou za časů cholery, nýbrž bombastickou Láskou za časů StB…

Tu však nechci komentovat. Předcházel ovšem svébytný román V síti (2007) – připsaný autorem něžně „Mo, Matláčkovi a Matyldě“ alias trojici mývalů, „kteří mi z života udělali peklo, to jediné, ve kterém chci žít.“ Na jaké je dílo úrovni?

Rovnou pokorně konstatujme, že Kindl nepíše nijak zle – a navíc přímo hloubkově propracoval jakousi hyperúčinnou metodu čtenářovy stimulace (a taky už tvůrce Bonda Ian Flemig prý říkával: Čtenáře je nutno stimulovat VŠEMI prostředky!)

V čem ona záludná metoda spočívá? Sotva dojde v příběhu na delší výklad či na soudní přelíčení (a to se děje u Kindla skoro pořád), tokem vyprávění počnou pravidelně prolínat více i méně erotické vstupy atakující vaši první signální. Hle!

„Pan Klein dospěl k závěru, že by nebylo zvlášť smysluplné, kdyby nápis na zdi žďárského kostela informoval jen o jiném nápisu, i když se Karel IV. rozhodl, že cesta Žďárem bude používána jako královská…“

Andrea poposedla, protože ji zastudily vlhké kalhotky. Muž v taláru si ale její pohyb vyložil jinak…

Přelíčení pokračuje a…

„Mají strany na svědka nějaké otázky? Paní zástupkyně žalované strany?“

Neprovdaná Andrea vrátila chodidla způsobně na zem, zkontrolovala neprodyšnost taláru a vstala. Pohyb hedvábí po jejích ňadrech ji znovu zaskočil a projel tělem jako elektrický šok. Děsivě příjemný.

„Ano, mám,“ oznámila – a její hlas zazněl tak chraplavě, že si radši odkašlala…

A soud se odvíjí, ne-li svíjí a…

Musela se soustředit, aby se nepoškrábala na ňadrech. Párkrát slyšela, že některé soudkyně nosí taláry na holém těle. Začínala to chápat…

Pozor, přichází i pár intelektuálně náročných stránek. Pak…

Když dosedala na mokrou bavlnu, chlad jí projel páteří téměř jako bolest. Prohrála boj o to, aby žalobě bylo rovnou vyhověno… Zkontrolovala čas na svých drahých hodinkách… Jako kdybych začínala další hodinu v mokrých plavkách, napadlo ji. Zdraví je zdraví… Rozhodla se dál neváhat!

Soudce Mráz zatím počkal, až se usadí i Kroll. Také svědek Robek mlčky vyčkával. Advokátka nenápadně vklouzla rukou pod talár, uchopila okraj neschnoucích kalhotek a začala je stahovat. Opatrně zvedla zadek nad sedadlo, aby neupoutala pozornost soudce…

A bitva v soudní síni, zatím? Pokračuje. Ovšemže. Aby ji oživil, Kindl však nelení a…

Mráz ho znovu zarazil pohybem ruky a obrátil se k magistře Peškové.

„Přeje si snad zástupkyně žalující strany protokolovat námitky proti výpovědi svědka?“

Kalhotky byly sotva v polovině stehen. Advokátka proto mohla bez potíží vstát. „Určitě ne, pane předsedo,“ oznámila způsobně a zase se posadila. Sedadlo bylo překvapivě studené a zmáčené, ale pořád to bylo o hodně příjemnější než před chvílí…

Nu, a zase stránky a stránky právních dialogů, po nichž…

Magistra Pešková rezignovaně mávla rukou, aby dala najevo, že se nehodlá vyptávat, zda to svědkovi vyprávěl Karel IV., Přemysl Otakar II. nebo snad sám svatý Ludvík. Pravou rukou ukrytou pod talárem právě dotáhla své kalhotky téměř až ke kolenům. Napadlo ji, že podobnou činnost při soudním jednání zřejmě neabsolvovala ještě žádná advokátka, možná dokonce žádná na světě, a příběh s florentskou ondatrou střežící na březích Arna podprsenku její spolužačky se právě propadal z vedoucí pozice kamsi do horoucích pekel…

A řádka dalších listů prochází mými prsty a i ten Monte Christo byl kdysi Dumasem k neuvěření natahován, to je pravda, ne ovšem takto. A pak…

Magistru Peškovou zastihl pořád ještě s kalhotkami na půl žerdi.

„Žalující strana se domnívá,“ pronesla rychle a teprve potom vstala, „že její nárok je dostatečně prokázán i bez důkazů svědky.“

Cítila, jak jí vlhká bavlna klouže po lýtkách na zem. „Prostě považujeme svůj nárok za prokázaný,“ mírně se uklonila a posadila se. Dosednout nahým zadkem na teplou vlnu taláru bylo o hodně příjemnější. Téměř nepostřehnutelným pohybem hrábla ke kotníkům, zmuchlala miniaturní kousíček látky do kuličky, skryla ji v dlani a nacpala do tašky…

„Pan žalovaný,“ vychutnával si zatím svědek to slovo, „patří k lidem, kteří si libují v povrchních, senzačních, snad až skandálních znalostech. Například ho strašně zaujalo, že svatému Bernardovi se říkalo Zapáchající. Vzhledem k chronickým střevním potížím s sebou musel pořád vozit přenosnou latrínu a pod jeho stálým sedadlem v klášteře vykopali jímku na výkaly. Kvůli zápachu raději meditoval o samotě, podstatné jsou však jeho myšlenky…“

Muž v taláru bleskl pohledem po magistře Peškové. Právě letmým dotykem kontrolovala, jestli jí už uschla podprsenka…

A dost, řekl bych! Stačilo, ne? Podprsenkovou eskapádu nechám radši čistě už vaší představivosti, vážení čtenáři Literárního západu, a pokládám jen závěrečnou řečnickou otázku: Co si myslíte? Lze tyto Kindlovy mistrně stimulační pasáže jednoznačně definovat i jako porno?

Článek jsme sice měli jako první, ale než jsme se rozhoupali, stihli ho vydat ve Tvaru i na Neviditelném psu.