literární západ

Ačkoli se nepochybně v naší literatuře a literární kultuře neustále něco děje, převládá obecný pocit, že v září ještě přetrvává okurková sezóna. Možná ano, možná nikoli, nicméně připomeňme, že tzv. lámání chleba vypukne již koncem roku, kdy se bude na ministerstvu kultury rozhodovat o grantech čili o finanční podpoře vydávání knih, literárních časopisů a kulturních akcí – a všeobecně se proslýchá, že to zdaleka nebude tak utěšené jako v minulých letech, kdy to ovšem rovněž mělo k ideálu daleko. Zůstaneme-li u literárních periodik, tak buď se rovnostářsky ubere všem časopisům a všem bude hůř, anebo se podpoří jenom ty nejznámější žurnály – a ty ostatní aby šly do háje či k čertu. A říkaly si na sklonku roku: Hoj ty Štědrý večere…

Raději proto začneme jednou zanedbatelnou drobností, vyrojivší se v souvislosti s letošním máchovským jubileem. V červnovém čísle brněnského Hosta vyšel zajímavý rozhovor s významným literárním historikem Daliborem Turečkem, výsostným znalcem našeho písemnictví 19. století – a ten mluví nadmíru moudře a dobře, přesto v jedné maličkosti si s ním troufněme zapolemizovat. Tureček totiž mj. odkazuje na prvorepublikovou přítelkyni T. G. Masaryka Olgu Votočkovou-Lauermannovou, autorku esejistického spisku o Máchovi (v Hostu ji bohorovně přejmenovali na Lauermannovou Votočkovou, tj. i bez pomlčky, leč budiž) – a konstatuje, že ta napsala, že Máchův Máj se pije jako mařinkové víno – čímž podle Turečka „z velkého autora udělala sentimentální limonádu“. Ale proč to badatel tvrdí a o co své tvrzení opírá? Mařinkové víno, ať pochází z mařinky sivé, rolní nebo vonné, je přece silný a opojný nápoj, vzrušující a podněcující, div že ne příslovečný nápoj lásky –  a pokud kdy paní Olga pila takové mařinkové víno, její přirovnání daného vínka k Máji zaslouží spíše obdiv, nikoli posměch. Jedině že by Dalibor Tureček učinil v životě nějakou zcela odlišnou zkušenost a nesprávně a neuměle připravené víno z bylin u něho vskutku mohlo obrazně vzato vyvolat srovnání se „sentimentální limonádou“. Ovšem Olga Votočková-Lauermannová je v tom absolutně nevinně, o Máji a o Máchovi píše s nadšením – a o mařinkovém víně ani nemluvě, vážený profesore Turečku!

Památník národního písemnictví uspořádal tento týden seminář k 70. výročí nedožitých narození Andreje Stankoviče a Jana Lopatky pod názvem Kulturní ekuména aneb Kritika a tvorba. To je správné, na tyto dva polemické duchy naší kritiky literární i umělecké ani na chvíli nesmíme zapomínat! Taktovky se měl ujmout Eugen Brikcius a mezi pozvanými figuruje řada významných jmen, namátkou a v abecedním pořadí Zbyněk Hejda, Ivan Jirous, Věra Jirousová, Pavel Šrut… A také Josef Mlejnek a Miloslav Topinka, u kterých na pozvánce stojí psáno: básník a teoretik. Což o to, básníci to jsou a nikoli ledajací, ale teoretici? Mlejnek je i divadelní kritik, Topinka vynikl esejistickou knížkou Hadí kámen, ale hovořit o těchto dvou osobnostech jako o teoreticích je buď nedorozumění, anebo nevzdělanost. Ačkoli – oběma básníkům se teď může na potkání říkat: „Dobrý večer, pane teoretiku!“ A ještě k pozvaným celebritám: vesměs jde o samé vrstevníky obou žel již nežijících jubilantů – škoda, že nebyl pozván i někdo mladší! Vždyť zrovna Stankovičova poezie má své významné následovníky, Lopatkovi kritičtí ctitelé sice zplaněli k nevraživému sektářství, ale stejně by na večeru mohl zaznít i hlas jiný než skorosedmdesátníků. Čili: ne seminář, ale schůzka pamětníků!

Psáno pro Literární noviny.