literární západ

O jedné sebevraždě, o mafii v Albatrosu a o (ne)kvalitě verneovek

Fencl: Třeba je to pravda a ruští polárníci opravdu napodobili doktora Clawbonyho z verneovky Dobrodružství kapitána Hatterase a vyřezali lupu z čistého ledu a stříleli zmrzlou rtutí! Ale jiné Vernovy knihy-žerty se opravdu nepovedly, tak třeba román Škola robinsonů, a slabších je ještě víc. Profesor Viktora mi říkal, že Zelený paprsek sice přečetl, ale zklamán.

Neff: To se dá opravdu stěží dočíst, ale máte i takové zvláštní verneovky jako Bezejmenná rodina.

Což je vlastně historický román, že…

Však Verne původně chtěl psát historické romány.

Jako kluci jsme s Vaškem Chýlkem zápolili, kdo přečte víc verneovek, Bezejmenou rodinu zvládl přede mnou, ale ráno ve třídě řekl: „To ti je blbý. Nakonec spadnou do vodopádu.“

Proto je však Bezejmenná rodina, když se pohybujete mezi sběrateli, vždy v bezvadném stavu.

Zato jiné, i málo známé verneovky jsou ohmatané a báječné. I ty pozdní! Paní Branicanová. Vynález zkázy alias Tváří v tvář praporu vlasti.

Face au drapeau. Těžko přesně přeložitelné.

Závěť výstředníkova…

Mistrovské dílo. Geniální nápad! Mapa USA jako stolní hra. Jeden stát, jedno pole. Hodíte si, ale zemí putují živé dvojice. Sem i tam. To celé na pár stránkách. Verne byl mistr konstrukce. Vyniká při porovnání se svými epigony. Znáte Cvrčka v Číně od Arnoulda Galopina?

Od Paula d´Ivoi.

Jistě! Tak tam titulní hrdina hupsne do nosítek čínské císařovny, tu to pobaví, což je dobrý začátek, ale dál…

Co je dál?

Nic. Právě že už nic. Prakticky nic významného se už nestane. Tohle by Verne nikdy nedopustil a navíc. Opravdu dokázal situace dotáhnout na ostří.

V Branicanové příběh dotlačil dokonce až na hranici zoufalství. Dvakrát se zdá, že není východiska, a pokaždé se děj prohoupne do idyly. Ani jednou to ale nepůsobí nepravděpodobně ani neústrojně.

Nebo Plovoucí ostrov. Má silný etický náboj a Verne skvěle zobrazil politické rozbroje i neschopnost dohody. Devastaci politických vášní, ale očima obyčejných hudebníků. Ti muži od klasické hudby se tu jednoduše ocitají v blbinci.

K motivům se ovšem vracel. Rozvíjel je a přetvářel. Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera i Paní Branicanová jsou fakticky návraty Dětí kapitána Granta.

Ono se hodně autorů vrací k několika motivům. V mládí jsem miloval Maupassanta, ten to taky dělal. Má třeba motiv šperku. Půjčky.

Zaujalo mě také, že v Podivuhodných cestách od Albatrosu čtu často u jména překladatele Václava Netušila dodatek „přeložil a upravil“. Roku 2006 proběhla na webu dobrodružných edic Josefa Pecinovského diskuse o tom, zda je Dvacet tisíc mil pod mořem vydáváno zkráceně a některé výkladové pasáže bývají vynechány či překrouceny.

Víte, tenkrát existovala pevná honorářová sazba, dejme tomu deset tisíc korun za určitý počet stran překladu, ale sto tisíc za stejný počet stránek úpravy, a Netušil to pochopitelně nejen tušil, ostatně jsem ho znal. Byl tu úplně jiný sazebník.

Ale v Albatrosu to přece museli vědět taky, když mu platili.

Ale to byl gang. Když si třeba vezmu jen šéfa na odboru naučné literatury. Bylo to mafiózní.

Jako kluci jsme ovšem ke jménu Václav Netušil v tiráži vzhlíželi.

Když jsem ho poznal já, byl to starý a rozhodně velice milý člověk.

Koho ještě jste znal v tom okruhu?

Kreslíře Jaromíra Vraštila. Vypracoval si zajímavou techniku. Pokrýval černý papír křídou a napodoboval tak staré xylografie. Ilustroval tak pár verneovek, když se původní obrázky zdály nevyhovující, a kreslil mi mapy na předsádky Podivuhodného světa, což byla velká práce i pro mne. V jednu chvíli jsem v tom měl úplný galimatyáš, ale nakonec se mi to povedlo.

V tom rozšířeném vydání ale mapy nejsou.

Originály se ztratily. Mimochodem, Vraštil byl těžký alkoholik. Měl o čtvrt století mladší ženu, zdravotní sestru, a já tam k nim jednou přišel, asi na počátku osmdesátých let. Seděl nad prací a bylo očividné, že ta pětadvacetiletá žena má trochu jiné představy o životě, takže jsem odešel s divným pocitem a on se nazítří zastřelil.

Ale proč?

Zabil se asi z nešťastné lásky… Vždyť já ho tenkrát potkal u obchodního domu Máj a byl úplně nepříčetný z toho, že mu žena zahýbá.

A s kým?

To já samozřejmě nevím.

Vraštil není špatný, ale klasické xylografie… Od Verna jsou neodmyslitelné. Pak je tu ovšem Burian…

Ano, je, a konečně došlo na reedici Verna s jeho ilustracemi a já jsem hrdý, že jsem mohl nakladatelství zapůjčit i originál jedné jeho ilustrace pro Pět neděl v balóně.

Není ale jenom Burian. Byl tu i Václav Vaca, a ten pojal Verna jako volné malby tuší, na kterých se vyskytují stylizované figury v cylindrech. Taky zajímavé.

Z knihy Královská zábava, Akropolis, 2010.